Z rozsudků Nejvyššího správního soudu

Jednou z oblastí daně z příjmů, kterou finanční úřady často podrobují detailnímu zkoumání, je daňová uznatelnost nákladů na opravy majetku.



Daňoví poplatníci se často dopouštějí chyb při posouzení zásahů na majetku, zejména při rozhodování, zda se jedná o opravy nebo o technické zhodnocení. Z tohoto důvodu lze upozornit na následující dva relevantní rozsudky Nejvyššího správního soudu.

Nejvyšší správní soud (rozsudek 5 Afs 107/2008–49 ze dne 14. prosince 2009) se zabýval posouzením daňové uznatelnosti nákladů na opravy nemovitosti v případě následné změny jejího užívání. Soud judikoval, že není možné rozhodnout, zda byl určitý výdaj vynaložen na rekonstrukci či modernizaci hmotného majetku, aniž by byl řádně zjištěn původní stav tohoto majetku a následně porovnán s jeho stavem po provedeném zásahu. Proto je v zájmu poplatníka, aby byl stav před a bezprostředně po provedení stavebních prací podrobně zdokumentován pro případ budoucí daňové kontroly. Soud rovněž zdůraznil, že náklady na technické zhodnocení přesahující 40 000 Kč, které byly vynaloženy na stavební práce tvořící z věcného a časového hlediska i z hlediska svého účelu jeden celek, je nutno považovat za technické zhodnocení v plném rozsahu. Nelze tedy v rámci dané stavební akce oddělovat práce charakteru oprav a technického zhodnocení. Soud také konstatoval, že zahájení daňového odpisování není podmíněno uvedením majetku do faktického užívání, nýbrž do takové formy užívání, která splňuje požadavky příslušných právních předpisů (např. kolaudace).

Nejvyšší správní soud (rozsudek 5 Afs 95/2006-80 ze dne 28. března 2007) se také zabýval daňovými dopady nákladů na znovuvybudování nemovitosti zničené živelní pohromou, jsou-li vynaložené náklady následně uhrazeny poškozenému formou plnění z pojistné smlouvy. Soud vyjádřil souhlas se závěrem krajského soudu, podle něhož za opravu majetku nelze považovat náklady vynaložené v době, v níž majetek už neexistuje. Odkázal přitom na judikaturu týkající se vymezení podmínek, za kterých lze stavbu považovat za věc v právním smyslu, a dospěl k závěru, že destrukcí nadzemních částí přestaly budovy jako věci v obecném právním smyslu existovat.

Zdroj: KPMG

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře