Eva Kislingerová, VŠE: kupní síla obyvatelstva neklesá

„I statisticky bychom našli kromě roku 2009 spíše růsty kupní síly než její poklesy. Avšak kupní síla je věc jedna, ochota utrácet je věc druhá,“ říká profesorka Ing. Eva Kislingerová, CSc., vedoucí katedry podnikové ekonomiky Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze.



Za poslední dva roky se mnohé firmy dostávají do červených čísel, mnohdy vlastní vinou. Jaké jsou hlavní příčiny, jak by se měl v těchto situacích zachovat management, jak zkrotit náklady? 

S jistou nadsázkou platí, že neexistuje ztráta, která by nevznikla „vlastní vinou“. Když vynecháme opravdu extrémní případy, pak ztráta je vlastně vyjádřením uskutečnění určitých rizik. V tomto smyslu může být neočekávaná, kdy podnik určitá rizika nepředpokládá, není na ně připraven a neuvažoval s nimi v předchozích rozvahách. Ale stejně dobře mohou být ztráty i očekávané v případě, že podnik si je rizik vědom, ale jeho příprava na ně obsahuje i variantu ztrátového období s tím, že překonání takové doby bude v důsledku levnější než zajištění se proti zmíněným rizikům. Otázka viny, jak ji kladete, je otázkou po míře neodpovědnosti. V tom smyslu slova asi opravdu můžeme říci, že mnoho podniků vstoupilo do krizového období a do nynější stagnace bez přípravy a bez toho, že by tyto podniky měly představy o tom, jak detekovat rizika a jak čelit jejich naplnění.

Jestliže bychom měli mluvit o příčinách ztrát v posledních letech, pak je jich celá řada. Osobně bych zdůraznila fakt, že podniky hospodařily pod vlivem dlouhodobé konjunktury příliš měkce. Všichni měli pocit, že jejich náklady jsou stlačené na minimum – když pak přišla krize a vznikl brutální tlak daleko tvrdších podmínek, ukázalo se, že náklady je možné snížit o desítky procent. Podobně se zjistilo, že stejnou práci je možné zvládnout s nižším počtem pracovníků a to s počtem nižším i o desítky procent. Firmy si také zvykly na dostatek levného cizího kapitálu, to vedlo k investiční neuváženosti. Z tohoto pohledu je třeba vyslovit chválu méně dostupným a dražším zdrojům, jak efektivně dokážou vyrušit zbytečné nepromyšlené investice. Ale především a naprosto hlavně – podniky obecně zanedbaly řízení rizik. To se týká jak reálné ekonomiky, tak i podnikatelských subjektů finančního sektoru s jejich stovkami a tisícovkami špičkových analytiků, to se týká i států a vlád vyzbrojených statistickými úřady či analytickými pracovišti na akademické půdě. Všichni jsme strašně podcenili rizika a nedocenili jsme zrádnost globalizace. Je neuvěřitelné, jak snadno jsme dokázali podlehnout pocitu, že růst je pevný a stabilní a že ještě dlouho pevný a stabilní bude.

 

Eva KislingerováJaké jsou hlavní faktory podmiňující vznik krizí? 

Odpovědí na tuto otázku je celá řada, situaci lze popisovat z mnoha různých pohledů a úhlů. Již jsem zmínila neschopnost kontrolovat náklady v době dlouhého růstu. Taková expanze nákladů nutně musí vyvolat hluboké makroekonomické důsledky – tyto důsledky snadno mohou přerůst v procesy, které nazýváme hospodářskou krizí. Mnoho se řeklo o problému levných peněz a jejich vlivu na vznik investičních bublin. Žijeme v ekonomikách, to platí pro všechny vyspělé státy, kde cena klíčového zboží není určena důsledně trhem, ale podléhá regulaci – hovořím o ceně peněz. Regulace není nikdy principiálně rovnovážná, regulace vždy rovnováhu pouze hledá a to pomocí lidských rozhodnutí, v tom je největší ošidnost regulace. Pak ale platí, že regulátor, který i v dobrém úmyslu dlouhodobě reguluje jinak, než je z hospodářského optima potřebné, vytváří nerovnováhu. Důsledkem je krize. Faktory, které podmiňují či vyvolávají krize, to je námět na mnoho knih. Například bychom mohli docela dobře hovořit také o tradičních a masově se opakujících manažerských selháních, která v dostatečném množství překročí kritickou hranici a vyvolají takovou nerovnováhu systému, jejíž napravení je dlouhodobé a je provázeno celkovým poklesem ekonomické aktivity. Můžeme také hovořit o vlivu dluhů vlád na ekonomický rozvoj, o problémech s neustálým brzděním liberalizace mezinárodního obchodu, o antirůstovém vlivu různých kampaní za zlepšování životního prostředí a především o růstu nákladů, které jsou v těchto kampaních uvalovány na průmysl vyspělých zemí.

 

Jak v těchto situacích může pomoci krizový controlling a personální audit? 

Nemám pocit, že by v krizové situaci, kdy depresí prochází celá ekonomika i dejme tomu ekonomiky hlavních obchodních partnerů, záleželo přesně na tom, jak jsou nazývány mechanismy, které podnik používá ke zvládnutí krize. Ale již jsem řekla dříve, že klíčové v krizi je dokázat zkrotit náklady a k tomu samozřejmě patří i schopnost maximálně efektivního využití potenciálu pracovní síly.

 

Podniky v krizi nejprve škrtají výdaje na propagaci, účast na mezinárodních veletrzích apod. Je to podle vás správná cesta? 

Jelikož mám principiálně značnou úctu k lidem z praxe, tak bych si asi nedovolila jim jako akademický pracovník říkat, zda je škrtání těch nebo oněch nákladů správné či špatné. Pokud vývoj cash flow nesplňuje předpoklady a pokud se objeví značné finanční problémy, pak nesporně využiji veškeré metody k tomu, abych dostal finanční situaci pod kontrolu. Historii píší vítězové a manažery, kteří provedou podnik krizí, nemá smysl zkoušet z toho, zda by účast na nějakém veletrhu nevedla k lepšímu výsledku. Tím chci říci, že si netroufám hodnotit správnost cesty jinak, než výsledkem. Pokud podnik krizi přežije a na jejím konci je například silnější než konkurence, pak byla zvolená cesta správná.

 

V rámci šetření se mimo jiné rozhoduje o tom, které činnosti outsourcovat a které ponechat v rámci firmy. Mohla byste uvést příklady co kdy outsourcovat bez nadměrného zvýšení nákladů? 

Já bych především řekla, že na toto neexistují recepty obecného typu a platí zde to stejné, jako u otázky škrtání nákladů. Rozhodující může být pouze výsledek. Jinak bych v obecné rovině varovala před nějakým zbožštěním outsourcingu. Čím více jde o činnosti, které jsou bližší hlavnímu podnikání podniku, tím bych outsourcing posuzovala opatrněji. Já zde mohu okamžitě ušetřit, což může být vhodné v krizovém období, ale z celkového hlediska bude mít příliš velká snaha o outsourcing, jaká zasáhne i klíčové podnikání podniku, dopad na inovační schopnost. Pokud opustím některé dovednosti a nebudu je využívat, opustím i myšlenkový potenciál, který je s tím spojený, ustanu ve sběru zkušeností a nutně omezím svoje znalosti výrobních procesů. Z dlouhodobého hlediska to může být velmi nevýhodné, když okamžité úspory budou v nějakém horizontu znehodnoceny dodatečnými náklady nebo zaostáváním za konkurencí. Moje linie pro outsourcing tedy primárně vede mezi vedlejšími a pomocnými činnostmi na straně jedné a činnostmi spojenými s hlavním podnikáním na straně druhé.

 

Které odvětví je krizí nejvíce postiženo a proč? 

Neřekla bych, že by šlo o problematiku celých odvětví. Samozřejmě platí, že největší škody v posledních letech zažilo sklářství a textilní i oděvní průmysl. Ale je velmi problematické určit, nakolik se na tom podepsala krize jako taková a nakolik zde hrál vliv kurz koruny, špatný management, politická situace a změny v hlavních odběratelských zemích a podobně. Osobně bych například s klidným srdcem tvrdila, že většinovému českému sklářství a také textilnímu a oděvnímu průmyslu nedala poslední ránu krize jako taková, ale řada faktorů, které s krizí souvisejí, mnohdy ale spíše volně. Sklárny i OP Prostějov by krachovaly i bez krize. Možná, by je při životě ještě několik let udržela silná konjunktura, ale ani to není jisté. Drahá pracovní síla a špatný management, příliš mnoho chybných rozhodnutí, to jsou hlavní příčiny toho, že tato odvětví v podstatě z českého průmyslu zmizela. Na straně druhé ale musíme zdůraznit, že v obou těchto oblastech existují firmy, které krizí prošly dobře a bez větších otřesů. Proto také říkám, že v důsledku není propad sklářství a textilního a oděvního průmyslu otázkou krize, jako spíše kurzu koruny, špatného vedení firem, příliš drahé pracovní síly, neschopnosti stlačit náklady a podobně. Jinak strukturálně je spíše zajímavé, že některá odvětví prožila relativně krátkou, ale velmi tvrdou krizi – jiná jsou naopak v krizi velmi soustavné a dlouhodobé, i když zdaleka nikoliv tak prudké. Například dodavatelé investičních celků pro automobilový průmysl snížili svoji produkci v první polovině roku 2009 až o padesát procent. Prostě investice se naprosto zastavily. Podobně dodavatelé dílů. Ale samotná výroba automobilů zase o tolik nepoklesla – automobilky totiž racionalizovaly svoje zásoby dílů, uskutečnily řadu úsporných opatření a to dopadlo na jejich dodavatele. Nicméně toto období trvalo relativně krátce.

 

Kupní síla obyvatelstva se snižuje a budou-li přijaty další úsporné balíčky, situace se ještě zhorší. Dá se předvídat, jaké to bude mít následky? 

Především bych byla opatrná s takovými pojmy, jako pokles kupní síly obyvatelstva. Neřekla bych, že ve svém celku klesá a pokud vím, tak i statisticky bychom našli kromě roku 2009 spíše růsty kupní síly než její poklesy. Avšak kupní síla je věc jedna, ochota utrácet je věc druhá. A dále je zde fakt, že v rámci celku obyvatelstva přibývá těch spotřebitelů, kteří se dostávají na hranu chudoby. Takže se odehrávají změny ve struktuře spotřebního potenciálu a jeho rozložení, což je samozřejmě vážný problém, především sociální. Stát je ve velmi složité situaci. Na straně jedné si naprosto nemůže ohrozit svoji kredibilitu dalším zvyšováním veřejného dluhu a pokračováním politiky schodku veřejných financí, na straně druhé úspory podvážou růst – o tom jistě není spor. Avšak nebála bych se tolik dopadu úsporných opatření, jako spíše problému zvyšování daní. Dobře je to vidět na zdanění nafty – její prodej na našem území dramaticky poklesl kvůli tomu, že dálkoví automobiloví dopravci koncipují tankování tak, aby na území ČR minimalizovali nákupy, protože je zde prostě příliš draho. Takže místo lepšího výnosu pro stát je zde fakt ztráty příjmů. Daně jsou dvousečná ekonomická zbraň a snadno se může stát, že zraní nečekaně toho, kdo je zvýšil. Ale ani to není hlavní potíž. Největší hrozbou pro růst ekonomiky je fakt, že vláda nedokázala veřejnost a především investory přesvědčit o tom, že by myslela vážně boj s korupcí a že by myslela vážně svoji snahu o vyšší efektivitu a kvalitu správy státních záležitostí. V tomto směru se pověst České republiky stále rapidně zhoršuje a tyto škody jsou podstatně větší než úspory nebo posuny daňových sazeb.

 

Foto: © hohojirozame - Fotolia.com

 

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře