Miroslav Zámečník, NERV: Diskutujme o dánském modelu flexikurity

Ekonomický expert a člen Národní ekonomické rady vlády Miroslav Zámečník se zamýšlí nad kvadraturou kruhu s dvanácti hvězdami, tj. nad zastřenými plány přípravy transferové eurounie. A hledá pozitivní východiska pro naši zemi.



Před několika lety jste v jednom ze svých rozhovorů upozornil na extrémně silnou fatální vazbu české ekonomiky na německou. V té době se to nijak neakcentovalo, proč jste téma otevřel? 

Ano, skutečně šlo tehdy o málo frekventované téma. Německo je náš největší obchodní partner, což mě přivedlo k tomu, že jsem začal sledovat spíše německé než české statistiky. Zjistil jsem, že kdyby byla Česká republika sedmnáctou spolkovou zemí, byla by pátý nebo šestý největší vývozce mezi ostatními spolkovými zeměmi. Objem vývozu ČR mimo Německo se pohyboval v hodnotách někde mezi exportem Dolního Saska a Bavorska.

 

Miroslav Zámečník Myslíte si, že je tato vazba nezvratná a nezměnitelná, nebo by bylo možné naše zdroje více diverzifikovat? 

Jde o přirozený fenomén zemí, které spolu sousedí a ve velké míře obchodují. Ale důvodů je více. Němci si totiž uchovali mnohem větší zpracovatelský průmysl než ostatní vyspělé evropské i zámořské země. Měli jsme tak na některé operace velmi kompetitivní (soutěživé) partnery těsně za hranicí, což byl razantní impuls pro integraci českého a německého průmyslu. Jinými slovy – pracovně náročné operace, které německé firmy měly, umístily do České republiky a zainvestovaly je. Zásluhu na tom, že s námi Němci obchodují, měla i boleslavská Škodovka. Když si „proklepl“ tehdejší šéf koncernu Volkswagen Carl Hahn junior na začátku devadesátých let vůz Favorit, konstatoval, že na tom český průmysl ještě není tak špatně, když vyprodukoval relativně dobré auto i za starého režimu. Svou roli hrál i kulturní faktor, jeho stejnojmenný otec, automobilový konstruktér a podnikatel, pocházel ze sudetoněmecké rodiny z jihočeských Nových Hradů. Klíčový význam česko-německých ekonomických kontaktů mi potvrdil i ředitel výrobce elektronových mikroskopů TESCAN, české firmy, která vznikla na základě brněnské Tesly. V technologiích je „Made in Germany“ bráno jako etalon kvality, a když Němci začali od české firmy odebírat elektronové mikroskopy, byla to průlomová reference i pro ostatní trhy.  

 

O budoucnosti eurozóny se vedou dlouhé a nekončící diskuse. Jak podle vás může situace v zemích platících společnou měnou vypadat za takových deset let? 

Těch plánů je spousta. Když se začalo připravovat euro, první námitka byla, že Evropská unie není optimální měnová zóna, což je nyní zjevné. Já dodávám, že to platí o všech velkých ekonomikách, které mají jednotnou měnu a rozdílnou ekonomickou vyspělost. Buď půjdeme cestou federace, nebo dezintegrace. Na federaci v podobě federálního státu, federálního rozpočtu a přerozdělování a jednotného trhu, což je ve své podstatě transferová unie, není Evropa politicky připravena. Proces opačný, dezintegraci, představují různé úvahy, například o severoevropské měnové zóně a zavedení paralelní měny… Není podstatné, jaká měna to bude. Podstatné bude, co udělá hlavní, vedoucí člen. Fiskální a měnová politika ostatních členů to musí kopírovat.

 

Vedoucím členem severoevropské zóny by bylo „opět“ Německo? 

Samozřejmě, Nizozemci, Rakušané a třeba i Dánové a další by se připojili. Když se podíváte na obchodní toky v Unii, vidíte, že tento model už fakticky existuje. Češi by se neměli tak moc podceňovat, Česká republika je jedenáctý největší obchodní partner Spolkové republiky Německo. Objem vývozu Německa do Číny tvoří dvaapůlnásobek vývozu do ČR a Rakousko se na německém exportu podílí jen o něco málo méně nežli Čína. Mezi Německem a uvedenými zeměmi, které s ním drží krok, je těsnější integrace než ve zbytku Unie a spousta obchodu je tam vnitrofiremního. V rámci jednoho koncernu se vyrábějí komponenty k jednomu výrobku v různých zemích.

 

Jak se jako ekonom díváte na eurobondy a další nákup dluhopisů problémových zemí Evropskou centrální bankou? Je tato politika dlouhodobě únosná? 

Nevím, to nikdo neřekne. Kolektivní ručení eurobondů je nepřijatelné pro Německo i ostatní severské země. Ale představovalo by velkou úlevu na dlužní služby pro jižní křídlo. Pokud to není možné, hledají se jiná řešení. Třeba masivní nákupy, jak se je chystá udělat prezident Evropské centrální banky Mario Draghi. Draghi říká, ano, já to udělám, ale musíte zfunkčnit ESM fond (ESM: Evropský stabilizační mechanismus, čili „trvalý euroval“), musíte ho kapitalizovat, země, která chce pomoc, musí plnit podmínky a ECB pak může intervenovat na sekundárním trhu nákupy dluhopisů postižených zemí. Další myšlenka je vybavit ESM bankovní licencí a mít neomezené financování.

 

Takže se chystá transferová unie ve skryté podobě? 

Odborníci na problematiku se shodují v tom, že se nemůže dělat otevřeně, nýbrž takto skrytě. Španělsko oficiálně požádá o pomoc ve chvíli, kdy bude vědět, že existuje příslušný mechanismus. Draghi se jistí tím, že říká: Vy půjdete do ESM programu, ale s podmínkami, a ECB bude intervenovat pouze tehdy, když bude Španělsko plnit program. Tato podmíněnost má vnitřní logiku: Draghi nechce oslabit důvěryhodnost Evropské centrální banky tím, že přistoupí na nelimitované nákupy (což je transfer svého druhu), přičemž by nikdo neměl jistotu, že v problémových zemích dochází ke strukturální změně a fiskální konsolidaci. Tato zastřená forma je jediný způsob, jak eurozóna může přežít. Pokud se tak nestane, slabší země, které se nedovedou financovat, nepřežijí.

 

Situaci může zkomplikovat nečekaná politická krize a všechno se pak nějakým způsobem urychlí… 

Politika dává situaci další dimenzi. Za předpokladu, že chcete udržet euro, respektive členství jižních zemí v eurozóně, je mechanismus, který jsem popsal, jediným možným řešením intervence na straně jedné, kombinované se strukturálními reformami a konsolidací na straně druhé.. Pokud by Řecko odešlo z eurozóny, celý projekt eura by přežil, ale kdyby padlo Španělsko, nastala by dezintegrace. Rozpad Unie nejde srovnávat s rozpadem Československa, k němuž se mnohdy přirovnává. Tehdy šlo o organizovaný a řízený proces jdoucí od unitárního státu přes federaci až k jejímu rozpadu. Krátce po něm skončila i měnová unie. EU tvoří suverénní národní státy, které si udělaly společný projekt, Evropskou centrální banku, a pak zárodek společné vlády a ekonomických programů, to je Evropská komise.

 

O jaké se podle vás má usilovat řešení? 

Dobré řešení už není. Dobrým řešením bylo eurozónu nezakládat, nepřijímat euro do doby, dokud není garantována mnohem větší míra ekonomické konvergence, která by musela pokročit mnohem dále, než se stalo, stejně jako reálná integrace politik. Ona nabrala dichotomní kurs – Němci podstoupili strukturální reformu na trhu práce, která zlepšila konkurenceschopnost, a spousta zemí na jihu ve skutečnosti prováděla politiky, které onu konkurenceschopnost zhoršovaly. Těžko se mění konkurenceschopnost, když reálné mzdy nesmějí klesnout. Pak jste skončili.

 

Jak se díváte na protideficitní opatření současné vlády, daňové a další reformy? 

Základní otázkou je, zda jsme schopni plnit své závazky, které jsme přijali v rámci procedury nadměrného deficitu. A jakou máme vládu. Jsou dva typy vlád: Jedna tvrdí, že slibem neurazí, a je jí předem jasné, že nesplní. Druhá míní své fiskální závazky vážně. Naše vláda zatím říká, že je dodrží, i kdyby na chleba nebylo. Za to ji stíhá nenávist prakticky celého národa.  Technická úvaha je, zda máme jít s deficitem veřejných rozpočtů pod tři procenta HDP i v situaci, kdy víme, že fiskální konsolidace má zřetelný procyklický dopad, a je neoddiskutovatelné, že recesi prohlubuje. A až v druhé řadě je třeba se rozhodnout, jak fiskální konsolidaci konkrétně dělat – jakou váhu mít na straně daní a kolik na straně výdajů, jaká bude konkrétní struktura daňových a jaká výdajových opatření.

 

Věnoval jste se i problematice finanční restrukturalizace podniků… Jaké jsou v této oblasti problémy a jaké trendy? 

V roce 2009 všichni čekali ohromnou vlnu insolvencí a ona se v podstatě nekonala. Proč? Jednak si myslím, že manažeři, kteří dnes řídí podniky, jsou mnohem kompetentnější než jejich předchůdci. Projevilo se to tím, že v rozhodující chvíli přijali adekvátní opatření. Také zapojení odborů bylo v roce 2009 velmi konstruktivní. V zájmu zachování zaměstnanosti se přijalo zkrácení pracovní doby, zavedly se výluky, a tím se zvětšila flexibilita pracovní síly. Češi mají dvourychlostní trh práce, daný relativně rigidním, avšak oproti románským zemím ještě pořád flexibilním zákoníkem práce a „švarc systémem“, který dodává ekonomice potřebnou flexibilitu za cenu velmi rozdílného zdanění zaměstnanců a OSVČ.

 

V Německu je švarc systém potírán, de facto neexistuje, přesto jsou konkurenceschopní... 

Němci to udělali opačně – zavedli zkrácené pracovní úvazky s nižším ohodnocením a pracovní závazky na dobu určitou, což také vytváří flexibilitu. Jádro, aristokratická část pracovní síly, má permanentní kontrakty, ostatní je nemají. Sice to dělá spoustu zlé krve, ale německá ekonomika je konkurenceschopná. To, co hlavně v románských zemích eurozóny znemožňuje vznik nových firem, je zaměstnávání pracovní síly. Vyplácení vysokého odstupného zvyšuje zaměstnavatelům náklady, ztěžuje byznys a snižuje ochotu zaměstnávat. Proto spousta mladých Evropanů s potenciálně dobrým, ale riskantním nápadem zakládá firmy raději v Americe, kde je mnohem jednodušší najímání a propouštění zaměstnanců. Na druhé straně chápu, že pro Čechy je ztráta jistot velmi obtížná. Svatým grálem je flexibilita na straně jedné a utlumení existenčních nejistot na straně druhé. O to se pokouší skandinávský model založený na tom, že v dobrých časech mají firmy poměrně vysoké daňové zatížení. Jakmile však přijdou časy horší, mohou pracovní sílu s klidným svědomím propustit i bez odstupného, protože podpora v nezaměstnanosti je poměrně vysoká a zajistí dotyčnému slušné přežití. Zároveň ovšem mají celoživotní vzdělávání a efektivní rekvalifikace.

 

Byl by popsaný model životaschopný i u nás? 

Myslím, že ano. Vláda si z těchto systémů musí vybrat. Moderní ekonomika velí: musíte být flexibilní, ale nervozita lidí z rostoucí míry nejistoty je značná a pochopitelná, takže musíte hledat řešení, které by podpořilo flexibilitu trhu práce, a tím i ekonomický růst, a zároveň udrželo na přijatelné úrovni sociální situaci těch, kteří o práci přišli, musejí se rekvalifikovat a najít nové zaměstnání. Podle mě je ideální dánský model flexikurity. O něm bychom měli nejen diskutovat, ale také ho aplikovat.

 

Úvodní foto: © Brilliant Eagle - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře