Příjemní, nebo zodpovědní... čili o (ne)rozumnosti českých bankéřů

Dluhopisy a úvěry jsou spojité nádoby. Jsou banky opravdu tím správným adresátem pro volání po lépe dostupných penězích?



„Bankéř je člověk, kdo vám půjčí deštník, když je krásně, jakmile ale začne pršet, tak vám ho sebere,“ četl jsem nedávno. Jistě, není nic snazšího než obvinit banky a bankéře z hamižnosti, vždyť to bije do očí: místo aby podpořili s krizí zápasící podnikatele rozumnými úroky, tak úvěry naopak zdražují. Místo toho, aby v obtížnějších dobách nabídli pomocnou ruku dlouholetému zákazníkovi, který vždy bez problému splácel a bance vydělal spoustu peněz, přiškrcují naopak úvěrové kohoutky. „Chlapci zlatí, sice jste stále v černých číslech, ale klesl vám obrat, musíme vám to trochu omezit,“ zacitoval bankéře na minulém setkání Klubu finančních ředitelů jeden ze zástupců podnikatelů.

Banky, tedy alespoň ty české, ohlašují rekordní výsledky – a přitom dále zdražují a zdražují a zdražují… A navíc jsou neefektivní; na jednoho bankéře, který se stará o klienta, prý připadají čtyři další, kteří mu koukají přes rameno a kontrolují ho. No zkrátka hrůza!

Situaci však začneme vidět trochu jinak, položíme-li si místo otázky „Chovají se banky příjemně a vstřícně?“ otázku jinou: Chovají se banky zodpovědně, v souladu se základními principy a cíli kvůli nimž jsou zřizovány? S trochou zjednodušení a nadsázky můžeme říct, že v bance mají být na konci každého účetního roku dvě hromádky peněz. Na té první jsou peníze vkladatelů. Zde je primární zodpovědností banky zajistit, aby vkladatel o peníze nepřišel a naopak získal dohodnutý úrok. Na druhé hromádce jsou pak peníze akcionářů. Ti si kupují a drží akcie banky, protože jsou zkrátka přesvědčeni, že jde o dlouhodobě správné, v důsledku výnosné rozhodnutí. Pod pojmem akcionář si přitom nepředstavujme nějakou anonymní korporaci snažící se rozmnožit svůj už tak dost velký majetek, ale také (zejména?) akcionáře malé, tedy běžné lidi (pozor, nezaměňovat s tzv. „obyčejnými lidmi“) investující do akcií banky buď přímo nebo prostřednictvím investičního či penzijního fondu.

Vůči oběma těmto skupinám má banka zásadní zodpovědnost: o vložené či investované peníze je nejen nepřipravit, ale navíc je v maximálně možné míře dále rozmnožit. O tom, že selhat v tomto směru je možné skutečně naprosto fatálně, nás ostatně přesvědčily americké a západoevropské banky před necelými dvěma lety. Akcionářům se „vypařily“ dlouholeté výnosy, vkladatelé nepřišli o peníze jen proto, že chybějící peníze do systému „dolila“ vláda.

Kdo je tedy správným adresátem pro volání po lépe dostupných podnikatelských úvěrech? Především evropské vlády. Ty vydáváním dluhopisů s vysokou rizikovou prémií (jen v České republice budou dle současných odhadů do konce roku vydány dluhopisy za více než 100 miliard korun) i připravovanými regulačními opatřeními masivně vytěsňují podnikový kapitál a v důsledku pak firmám zdražují přístup k úvěrovým penězům.

A závěrečná poznámka ke výše zmíněné přebujelé intrabankovní kontrole: proces s bývalým makléřem Société Générale Jérômem Kervielem začal v Paříži toto úterý.

 

Autor je stálým spolupracovníkem redakce

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře