Eva Kislingerová, VŠE: Insolvence je chmurný přízrak příštích let

"Dosahuje-li česká insolvenční praxe horších výsledků, než je obvyklé ve vyspělých státech, jde o zhoršení postavení celého hospodářství v mezinárodní soutěži," říká profesorka Eva Kislingerová, vedoucí katedry podnikové ekonomiky pražské Vysoké školy ekonomické.



V oblasti řešení úpadku podnikatelských i nepodnikatelských subjektů se za posledních několik let situace v České republice významným způsobem zlepšila. Máme k dispozici kvalitnější zákon i další předpisy, zkrátila se doba řízení, výnos pro věřitele je také vyšší, poklesly poněkud i náklady na insolvenční řízení. Přesto je situace podle profesorky Evy Kislingerové z katedry podnikové ekonomiky pražské Vysoké školy ekonomické špatná. „Když se podíváme na vyspělé země, tedy na naše přímé konkurenty v mezinárodní soutěži, pak prakticky ve všech kategoriích dosahujeme horších čísel a někdy jde o rozdíly velké. Proti devadesátým letům a vůbec proti době před účinností nynějšího insolvenčního zákona, tedy před 1. 1. 2008, máme ve všech parametrech lepší čísla a pokrok je zřetelný. Ale vůči světu je to pořád o poznání horší,“ říká profesorka Kislingerová.

Podobně jako mnoho dalších odborníků také ona varuje, že výsledky insolvenčních řízení jsou jedním z kritérií, které vstupují do celé ekonomiky a ovlivňují ji. Pokud tedy dosahuje česká insolvenční praxe horších výsledků, než je obvyklé ve vyspělých státech, jde o zhoršení postavení celého hospodářství v mezinárodní soutěži.

Fakulta podnikohospodářská, katedra podnikové ekonomiky VŠE v Praze proto pořádala 22. května 2012 pod záštitou rektora Richarda Hindlse mezinárodní vědeckou konferenci na téma Transakční náklady českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování a zlepšení statistiky insolvenčních řízení. Jde o součást prací na výzkumném projektu, který podporuje Technologická agentura ČR. Na některé z výsledků konference jsme se zeptali právě profesorky Kislingerové.

 

Eva KislingerováNa konferenci také zazněla doporučení pro podniky, jak by se mohly a případně měly přizpůsobovat změnám globální ekonomiky. Jaká jsou to doporučení? 

Určitá doporučení zazněla, i když já osobně jsem vždy poněkud skeptická k tomu, aby akademici dávali nějaké rady odborníkům z praxe. Takže bych řekla, že jde spíše určitá upozornění na některé aspekty mezinárodního vývoje a na dopady globalizace. Jedním z nich je například značná křehkost finančního sektoru, který je nyní nepoměrně náchylnější ke krizím, než tomu bylo v minulosti. Dokud v případech prudké nerovnováhy mohly zasahovat veřejné rozpočty a tedy finančně mocný regulátor v podobě státu, existovala mezi potenciální krizí finančního sektoru a podnikovou sférou jistá oblast, kterou můžeme nazvat nárazníkovým pásmem. Ale tento prostor nyní mizí a je třeba s tím počítat. V příštích finančních turbulencích již veřejné rozpočty nebudou schopny hrát roli tohoto nárazníkového pásma a podniky by tedy měly přehodnotit svoje dlouhodobé finanční strategie, především pak představy o tom, jaký je vhodný poměr mezi vlastním a cizím kapitálem v kapitálové struktuře podniku. Přílišné spoléhání na cizí zdroje v době, kdy finanční ekonomika ztrácí zajištění veřejných rozpočtů, může vést k naprosté neschopnosti zvládat nějakou příští krizi, která se projeví v bankovním světě.

 

Velmi zajímavý byl i na konferenci zmíněný rozbor způsobu zániku firem. Jak vlastně firmy zanikaly? 

Narážíte zde na práci paní Drahomíry Dubské z Českého statistického úřadu. Jde zde o jednu podstatnou a velmi zajímavou věc. My tradičně víme, že pokud počítáme počet firem, které v nějakém roce ukončí činnost, jako 100 procent, pak u zhruba dvou třetin z nich dojde k likvidaci. To znamená, že nejsou předmětem fúze ani insolvenčního řízení, ale majitelé se rozhodnou ukončit jejich činnost. Tento poměr ale známe ve smyslu počtu jednotek – naopak nemáme žádnou představu, jaký je poměr likvidace na straně jedné a úpadků řešených podle insolvenčního zákona na straně druhé z pohledu majetku, tedy z pohledu aktiv těch podniků, které přestávají existovat. Nicméně zmíněná práce konstatuje na základě pečlivé analýzy statistických dat dynamický vzestup počtu podniků, které zanikají, přičemž se ukazuje, že význam likvidace je nyní naprosto dominantní.

 

Další příspěvek se zabýval možností regulací přijímání úvěrů a jiných forem cizího kapitálu u podniků. Jaké návrhy z toho vyplývají pro případnou novelu insolvenčního zákona? 

Já bych zatím nemluvila o nějakých konkrétních návrzích, například o návrzích zpracovaných do legislativní podoby. Na to je ještě velmi brzo. Faktem však je, že skupina kolegů přišla s návrhy a myšlenkami, které jsou dosti revoluční a které by ve svých důsledcích opravdu vedly k tomu, že by návratnost pohledávek pro věřitele byla v budoucnosti podstatně vyšší než nyní a že by se to především týkalo také věřitelů nezajištěných. Pokud bych věc zjednodušila, jde v těchto návrzích o zavedení přísnější regulace ve dvou rovinách. Tou klíčovou je definice úpadků zaviněného předlužením. V současnosti platí, že úpadek nastává, pokud jsou závazky podniku vyšší než jeho majetek, přičemž příslušný paragraf zákona neobsahuje striktní definici majetku, ale rozmělňuje ji odkazem na přihlédnutí k budoucí správě podniku. Kolegové Hnilica, Ševčík a také Smrčka navrhují stanovit regulaci za prvé striktní, tedy bez možnosti přihlédnout k příštímu pravděpodobnému vývoji hospodaření podniku, za druhé pak doporučují postupně snížit hladinu vztahu závazků k majetku z nynějších 100 procent postupně na hladinu nižší. Takže někdy v budoucnosti bychom za podnik v úpadku považovali například firmu, jejíž závazky by byly 85 procent jejího majetku.

 

Jaký by to mělo konkrétní význam? 

Určitě značný. Pokud by takový systém byl zaveden a byl by funkční, pak by do insolvenčního řízení vstupovaly podniky v takové době, kdy by ještě byl k dispozici majetek potřebný k uspokojení věřitelů nejen zajištěných, ale také nezajištěných. Minimálně stejně podstatné by však bylo, že pokud se věřitelé dostanou ke správě majetku dlužníka takto včas, budou ochotněji uvažovat o možnosti přistoupit na reorganizaci jako sanační formu řešení úpadku. Z našich dosavadních diskusí se zdá, že by takový krok ekonomice mohl velmi prospět, ale tyto diskuse nejsou ještě u konce, takže bych nerada předbíhala. Jestliže však budou pokračovat tyto úvahy v souladu s dosavadními výsledky, pak zřejmě státním orgánům, především ministerstvu spravedlnosti, navrhneme, aby se příslušné úpravy zákona pokusilo prosadit v rámci novelizace insolvenčního zákona.

 

Znamenalo by to tedy, že odpovědné osoby by na vlastní podnik musely podat insolvenční návrh dříve, než překročí závazky majetek podniku? 

Přesně tak. Současný pojem předlužení by se posunul, vytvořil by přísnější síto. Znamenalo by to také velký tlak na podniky, které by neměly možnost přijímat tolik závazků. Druhou možností zpřísnění regulace totiž je, kolik majetku by podnik mohl využít jako zajištění pro úvěry. I zde diskutujeme o možnosti, jak regulaci zpřísnit – v současnosti totiž může teoreticky jako zajištění fungovat veškerý majetek podniku.

 

To by ale znamenalo, že by bylo nutné přinutit odpovědné osoby k respektování zákona, tedy v případě předlužení k podání vlastního insolvenčního návrhu…

Jistě. Faktem je, že předlužení je případ úpadku skrytého, nemusí se totiž projevit platební neschopností podniku, v podstatě nutně k ní ale spěje. Věřitelé však v dané době mají pouze omezené možnosti zjistit, že dlužník má neřešitelné nebo v podstatě neřešitelné problémy. Což platí zvláště u věřitelů nezajištěných, především u obchodních partnerů. Pokud má firma třeba stovky odběratelů, opravdu pouze obtížně může sledovat míru toho, jak svůj majetek používají jako zajištění za úvěry. Co se týká mechanismů jak odpovědné osoby donutit k činnosti, pak tyto mechanismy existují již nyní, ale nejsou příliš využívány. Je zde odpovědnost majetková u těchto osob a je zde i odpovědnost trestní.

 

S čím souvisejí problémy s prosazováním sanačního principu z insolvenčního zákona? 

Těch problémů je mnoho, opravdu velké množství. Souvisejí s motivací věřitelů, souvisejí s jejich ochotou riskovat, s délkou řízení a s řadou dalších věcí. Kolegové Schönfeld a Smrčka přesvědčivě dokazují, že v daných podmínkách nemůžeme čekat zázrak, tedy nemůžeme čekat, že by se sanační princip nějak podstatněji prosadil. Přitom zákon je kvalitní a práce soudů i celého systému se zlepšuje. Proto jsme došli k tomu, že by bylo potřebné sáhnout do samotné filosofie zákona a změnit definici úpadku. Pokud bude v podnicích majetek a pokud se věřitelé budou moci včas ujmout svých práv, pak se zvyšuje pravděpodobnost toho, že úpadek ohlásí i podniky, které při určité pomoci a vytvoření podmínek budou schopny reorganizace. V současnosti je takových podniků naprosté minimum, proto je počet reorganizací zanedbatelný.

 

Jak se vlastně sbírají informace o insolvenčních řízeních? Víme dostatečně, co se během insolvenčních řízení vlastně děje? 

Nikoliv, nevíme. Známe samozřejmě řadu informací o těchto procesech, ale v žádném případě nejsou dostatečné. Jedním z úkolů našeho týmu je navrhnout ministerstvu spravedlnosti nové postupy při sběru těchto dat tak, abychom například lépe znali náklady insolvenčních řízení, výnosy pro věřitele a řadu dalších informací, které by nám pomohly případně pracovat na dalších zlepšeních insolvenčního systému.

 

Jak se v ČR vyvíjel počet insolvenčních návrhů za období 2008 až 2011 v souvislosti s ekonomickými změnami a platností insolventního zákona od listopadu 2008? 

Insolvenční zákon přinesl řešení úpadku u nepodnikatelských osob, počet těchto úpadků každoročně dynamicky roste, což je známý fakt. U podnikatelských osob je vývoj ovlivněn dopady finanční a ekonomické krize z minulých let, které ekonomika ještě pořádně nevstřebala. V roce 2011 jsme zaznamenali asi pětinásobek zahájených insolvenčních řízení ve srovnání s rokem 2008, ale za tímto růstem je především oblast tak zvaných osobních bankrotů. Vzhledem k nejisté ekonomické situaci musíme racionálně očekávat, že v letech 2012 až 2015 bude pokračovat růst počtu návrhů na zahájení insolvenčních řízení, že jako dosud největší růst zaznamenáme v oblasti osobních bankrotů, ale zvyšování počtu úpadků bude i v podnikatelském sektoru. Data za duben 2012 sice ukazují určité zpomalení oné dynamiky růstu, ale to bych připisovala možná spíše faktu, že dynamiku počítáme vůči uplynulému období a rok 2011 již byl v tomto směru velmi dramatický. Takže pracujeme s vysokou základnou. Absolutní čísla jsou varující a v dalších letech se budou zhoršovat. Což v této souvislosti znamená, že budou růst. V oblasti osobních bankrotů mohu uvést například tato čísla: V roce 2011 bylo v průměru za jeden měsíc vyhlášeno přes 954 osobních bankrotů, o rok dříve jen 518 osobních bankrotů. V roce 2011 připadlo na 10 tisíc obyvatel necelých 11 osobních bankrotů, v roce 2010 to bylo 5,9 a v roce 2009 pouze 2,3 osobního bankrotu. Tato čísla jsou stále poměrně nízká a pokud se ekonomická situace země dramaticky nezlepší, můžeme se snadno dočkat situace, kdy na deset tisíc obyvatel bude připadat například 50 i více bankrotů.

 

Již jste zmínila, že stále více lidí využívá možnosti osobního bankrotu. Jaké jsou nejčastější formy osobního oddlužení? 

V tomto směru je zákon celkem jasný a nepřipouští příliš debatu. Buď je zpeněžen majetek dlužníka nebo je dohodnut splátkový kalendář a hospodaření dlužníka kontroluje insolvenční správce. Často někteří lidé nechápou, jaký je rozdíl ve zpeněžení majetku dlužníka a v tom, když je jeho majetek prodán v rámci exekuce – ale v tomto směru přinesl insolvenční zákon soukromým osobám velkou výhodu. Pokud by váš majetek byl prodán v exekuci, bude uspokojen jeden věřitel, jestliže jich ale máte více, například pět, ostatní budou hledat další majetek ke zpeněžení nebo postupovat exekucí příjmů a podobně. Lidé se tedy utíkají k osobnímu bankrotu. Tehdy sice o majetek přijdou také, ale dojde k poměrnému uspokojení věřitelů z toho majetku, který není zastaven ve prospěch jednoho z nich. Dlužník při stejné oběti vychází z insolvenčního řízení očištěn od dluhů, zatímco při exekuci vyřeší pouze jeden případ z většího počtu. Přesto je častější formou oddlužení nepodnikatelské osoby plnění prostřednictvím splátkového kalendáře. Popravdě totiž platí, že lidé v úpadku nemají obvykle k dispozici žádný relevantní majetek, který by mohl být použit a nebyl by zastaven ve prospěch některého z věřitelů.

 

Prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc. pracuje na Vysoké škole ekonomické v Praze od roku 1991. Na pozici vedoucí katedry podnikové ekonomiky je od roku 2003. Těžištěm jejího zájmu je podniková ekonomika, manažerské finance, oceňování podniku a rozbory výkonnosti firem. Na Fakultě podnikohospodářské je garantkou předmětů ve všech stupních studia, je dále garantkou vedlejší specializace Finanční manažer, která je vyučována od roku 2002 a má již více než 700 úspěšných absolventů. Je členkou oborových rad doktorského studia na veřejných vysokých školách. Vyučuje na všech stupních studia včetně doktorského a MBA studia. Je trvale zapojena do výzkumu na fakultě, je expertem spolupracujícím s grantovou agenturou GACR. Obdobnou činnost vykonává i pro Ministerstvo školství v Bratislavě. Je členkou ediční rady časopisu Politická ekonomie, šéfredaktorkou časopisu Ekonomika a management, členkou redakční rady Journal od Competitiveness. Rovněž je členkou Vědecké rady Vysoké školy ekonomické v Praze, Fakulty podnikohospodářské VŠE v Praze, Ekonomické fakulty ZČU v Plzni, Ekonomické fakulty TU v Liberci a Ekonomické fakulty TU Ostrava. Je hlavním řešitelem projektu TA ČR program OMEGA „Vývoj transakčních nákladů českých ekonomických subjektů v insolvenčním řízení, možnosti jejich snižování na úroveň běžnou v EU pomocí zdokonalení legislativy, možnosti zlepšení statistiky insolvenčních řízení a vytvoření modelu finanční křehkosti rodin“. Dále je řešitelkou projektu  IGA 2 „Rozhodující aspekty vývoje konkurenceschopnosti podniků a národních ekonomik v globálním hospodářském systému“. Má bohatou publikační činnost, která je v aktuální podobě trvale k dispozici na stránkách VŠE v Praze (http://eso.vse.cz/~sklenak/pcvse/pcvse-search.php, e-mail: eva.kislingerova@vse.cz, https://webhosting.vse.cz/ekisl/).

 

Úvodní foto: © Wolfgang Kraus - Fotolia.com

 

 

Úvodní foto: © Wolfgang Kraus - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře