Jak se (ne)stát producentem amerického filmu

Tady v Hollywoodu mají na tebe jen dvě minuty času! Takže, o jaký jde žánr – drama, komedie nebo akční thriler? A dvěma větami o čem film je. Pokud to bude delší, okamžitě tě přestanou poslouchat.



Hlavní motivací mojí profesionální bankovní kariéry od počátku bylo dozvědět se co nejvíc o financování filmu. Bohužel v Los Angeles se mi nepodařilo začít, ale Londýn nebyl také „k zahození“. Moje práce v začátcích nezahrnovala nic z oblasti financování filmu, nicméně jsem měl v první polovině devadesátých let možnost přečíst skoro všechny auto(biografie) svých milovaných hvězd filmového plátna. Začalo to Yulem Brynnerem, Kirkem Douglasem, Avou Gardnerovou a končilo tehdy ještě mladým Michaelem Douglasem.

 

Cherchez la femme… 

Intenzivně jsem se snažil dostat do některé banky, která film financuje, což se mi nepodařilo, protože jsem měl omezené pracovní povolení, a to jak časově (na dva roky), tak i po jiných stánkách (například mi nemohli vyplácet řádnou mzdu, ale jen kapesné atd.). Tehdy se psal rok 1993. Po svých londýnských začátcích jsem se vrátil do Prahy a krátce poté jsem se seznámil s ženou, která, jak se později ukázalo, měla v „šuplíku“ svůj vlastní velmi zajímavý scénář. Protože se náš vzájemný vztah prohloubil a mně se její scénář, na kterém jsem mezitím aktivně začal pracovat, líbil stále více, popustil jsem uzdu své fantazii a začal „budovat“ za jejího souhlasu nikoli český, ale americký projekt. Když jsem jí oznámil, že bych v tom filmu rád viděl tehdy na vrcholu své slávy stojícího Michaela Douglase a také Charlie Sheena, spadla jí brada a jen řekla: „Tak to zkus, když víš, jak na to“.

Popravdě řečeno jsem nevěděl vlastně vůbec nic, ale shodit se před milovanou ženou a prohrát sám se sebou prostě nešlo. A začalo velké pátrání, jak se dostat ke správným lidem, a zjišťování, jak se vůbec takový film dělá a financuje. Využil jsem svých bankovních možností. Tehdy jsem pracoval pro největší nizozemskou banku, která ovšem filmy nefinancovala, ale její největší holandský konkurent ano. Takže jsem se s nimi spojil a začal jsem postupovat krůček po krůčku. Neměl jsem vlastně žádný plán, šlo metodu pokus – omyl. Ale ta pomalu začala nést své ovoce.

 

Nikdy se nežeňte s herečkou, modelkou nebo zpěvačkou 

Také jsem se přes své různé známé dostal k vynikajícímu člověku a filmovému „profíkovi“ Norbertu Auerbachovi, jehož otec byl za 1. republiky společně s Milošem Havlem králem československého filmu. Aby se vyhnul represím ze strany hitlerovského Německa, usadil se Auerbach po emigraci v USA, kde se později stal prezidentem jednoho z největších hollywoodských studií United Artists. V době, kdy jsem ho oslovil, mu bylo více než sedmdesát let a byl stále činný v roli poradce na Barrandově. Udělil mi spousty dobrých rad jak na Hollywood, ale navigoval mě i v osobní oblasti: „Mladý muži, nikdy se nežeňte s herečkou, modelkou, zpěvačkou. Celé hodiny vám bude povídat, že jí vyškrtli ze scénáře pasáž atd. Vezměte ji do společnosti, když se chcete ukázat, případně jinam, ale opravdu nikdy jako svoji ženu. Věřte, mám s tím bohaté zkušenosti!“ Touto jeho radou se snažím maximálně řídit.

Než jsem ovšem začal „ťukat“ na dveře Hollywoodu, musel jsem si scénář autorsky ochránit, a to jak po linii kontinentální, tak hlavně anglosaské. Opět mi někdo poradil, že scénář je nutno zaslat do National Library ve Washingtonu, kde jej za určitý poplatek – tehdy činil dvacet dolarů – zaregistrují, čímž vzniká nezcizitelný copyright. V opačném případě lze nárokovat velké odškodné. Všichni ostatně víme, jak jsou Američané v dané oblasti důslední, a tak jsem se podle rady zařídil. Mezitím jsem začal pracovat na skládání rozpočtu (budgetu), při čemž mi hlavně pomáhala moje bankéřská profese.

 

Odchyt hvězd 

A tehdy, v roce 1994, začalo to hlavní: jak najít cestu k vybraným stars Michaelu Douglasovi a Charlie Sheenovi. Začal jsem Charliem. Tehdy byl na svém absolutním vrcholu a skutečně nevěděl, co se s ním děje. Šlo o později popsanou kombinaci – sex, drogy, rock´n´rol, ale tak se choval i jeho agent. Když jsem se s ním po mnohaměsíčním snažení spojil, tak mi jednoznačně řekl, že než si to Charlie, tedy on, přečte, chce zaslat nevratnou zálohu 100 tisíc dolarů. Sice ho chápu, protože pro něj jsem byl naprostý „no name“ z Východu, ale stejně jsem návrh nemohl akceptovat. Takže Charlie vypadl.

Souběžně jsem pracoval na Michaelu Douglasovi. Jeho agent mi nebral telefon ani neodpovídal na faxy, což trvalo několik měsíců. Poté jsem – opět řízením osudu a shodou náhod – dostal kontakt na produkční společnost Douglas/Reuther company sídlící v Los Angeles. Spojil jsem se jejím CEO Charlesem Laytem a řekl jsem mu, o co se mi jedná. Byl velmi vstřícný a řekl, ať mu scénář zašlu. Učinil jsem tak, protože jsem měl již vyřízený copyright. Asi za čtrnáct dní mi Layt volá, že se jim scénář líbí a že se můžeme sejít. Ale znělo to tak, jak by on byl v Praze a ne v Los Angeles. Řekl jsem mu, že potřebuji trochu času, abych si vše zařídil – víza, letenky, ubytování atd. Za čtrnáct dní jsem mu volal, že dorazím do Los Angeles. Psal se rok 1997.

Ještě než jsem odletěl, měl jsem pracovní oběd s jedním ze svých kamarádů, který je šéfem velké právní nadnárodní společnosti, a líčil mu svoji anabázi. Pozorně mě poslouchal a pak se zeptal, jestli jdu na jednání s nějakým právníkem. Když slyšel, že nikoliv, upozornil mě, že v Americe jde o naprosto běžnou praxi. Dal jsem mu za pravdu, ale o žádném vhodném právníkovi jsem nevěděl. Okamžitě se spojil se svojí kanceláří v Los Angeles a dal mi jména tří právníků. Všechny jsem je hned obvolal, dva mě zastupovat nemohli, protože právě zastupovali Michaela Douglase, ale ten třetí – Garry C. – mohl, byť mi řekl, že v minulosti rodinu Kirka i Michaela Douglase již mnohokrát zastupoval a že jsou good friends. Takže jsme si domluvili honorář a já se vydal do Hollywoodu. Není to vůbec snadné, když si někdo z Česka usmyslí, že chce jednat s jednou z největších filmových hvězd (tehdy byl Michael skutečně na vrcholu, bylo to po filmech „Wall Street“ „Základní instinkt“ a „Volný pád“ a právě se chystal natáčet film v Africe „Lovci lvů“).

 

Předčasné oslavy 

Najmout Garryho se ukázalo jako vynikající tah, protože při schůzce jsem už nebyl někdo neznámý z Česka, ale přišel jsem s člověkem, kterého dobře znali a respektovali, což naší schůzce dodalo patřičnou váhu. Ještě den před setkáním se mě ovšem Garry při obědě zeptal, o čem můj film má být. Já začal zdlouhavě vyprávět příslušný příběh. Po chvíli mě Garry zastavil a řekl mi čtyři věty, které si budu navždy pamatovat:

„Tady v Hollywoodu mají na tebe jen dvě minuty času! Takže, o jaký jde žánr – drama, komedie nebo akční thriler? A dvěma, maximálně třemi větami o čem film je. Pokud to bude delší, okamžitě tě přestanou poslouchat.“

Garryho radu od té doby naprosto dodržuji, a to nejen ve filmové „branži“. Setkání bylo velmi příjemné a věcné. Michael Douglas mi dokonce nabídl možnost koprodukce tohoto „mého“ filmu, za což jsem mu poděkoval a poněkud namyšleně řekl, že chci být jediným producentem. On se jen usmál. Asi věděl proč. Nicméně jsme se dohodli na jasných pravidlech – kolik bude jeho honorář, jak bude vyplacen, kdo bude film režírovat. Po této schůzce jsem byl velice šťasten a hned jsem vše oslavil několika „panáky“ v hotelu Beverly Wilshire. Tehdy jsem si neuvědomoval, že jde vlastně jen o začátek.

 

Já se tam vrátím… 

Bohužel k natočení tohoto filmu nikdy nedošlo, alespoň zatím. Ale zjistil jsem jednu zásadní věc: pokud chci produkovat film na nejvyšší úrovni, musím se do Los Angeles přestěhovat a budovat si kontakty. Film na takové úrovni totiž nejde dělat ze San Francisca, New Yorku, Londýna natožpak z Prahy. Po mém návratu jsme se s partnerkou rozešli a ona na svůj projekt měla již jiný pohled. Ale to nijak nevadí. Uvědomil jsem si zásadní věc – musím mít svůj vlastní scénář, který mi nikdo nevezme, a je lepší „naučit se chodit po schodech“, tedy postupně. Proč hned mířit na mety nejvyšší, když jak Česká republika, tak Evropa skýtá spousty možností. Od té doby jsem pracoval na několika jiných projektech, které došly do finále. Ale nemyslete si, že jsem svůj sen na dobytí Hollywoodu vzdal.

 

Autor je finanční konzultant

 

 


« předchozí článek další článek »





Související články




Komentáře