Lucie Valentová, soudní exekutorka: Naše profese pomáhá v podnikatelském prostředí udržet základní spravedlnost

„Hodně se diskutuje o tom, že by měl být nad exekutory zpřísněn dohled. Tomu se nebráníme, jen říkáme, že by to měl být dohled nezávislý a zároveň s dostatečnou pravomocí a autoritou. Proto přicházíme s návrhem exekučního ombudsmana, jehož pravomocí by bylo podávání podnětů k zahájení kárného řízení se soudním exekutorem, který by neodstranil nedostatky, které by mu před tím byly vytýkány,“ říká Lucie Valentová, soudní exekutorka Exekutorského úřadu Brno – město a mluvčí uskupení s názvem Exekutoři za spravedlivé exekuce.



Lucie ValentováV České republice není mnoho jiných profesí, které by byly širokou veřejností vnímány tak negativně, jako právě soudní exekutoři. Především v posledních letech média velmi pravidelně řeší, jaké způsoby při exekucích jejich vykonavatelé používají, jak těžké je se z exekučního kolotoče dostat, či jak lze za pokutu v řádu desítek nebo stovek korun zaplatit v exekučním řízení až desítky tisíc. Poněkud při tom všem ale chybí pohled na exekutory jako na lidi, kteří vykonávají své povolání, jež jako mnoho dalších vzniklo za nějakým účelem a s dobrým záměrem. Asi není lepšího způsobu, jak tento netradiční pohled zprostředkovat, než rozhovorem se ženou, která je právě soudní exekutorkou (mimochodem asi přirozený podprahový nesoulad ve spojení ženy a exekutorského povolání podtrhuje fakt, že při napsání slova „exekutorka“ do textového dokumentu vám jej editor podtrhne jako pravopisnou chybu). O exekucích, jejich minulosti, současnosti i budoucnosti, jsme hovořili s Lucií Valentovou, soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Brno – město a také mluvčí uskupení s názvem Exekutoři za spravedlivé exekuce.      

 

Paní magistro, na úvod dovolte otázku, která zajímá možná značnou část lidí, ale nikde se na ní odpověď příliš neobjevuje. Jak se vlastně člověk stane soudním exekutorem? Potřebuje k tomu specifické vzdělání, praxi, znalosti?

Předpokladem výkonu svobodného povolání soudního exekutora je vysokoškolské vzdělání v oboru právo a právní věda získané na právnické fakultě, dále absolvování tříleté kvalifikační praxe, v jejímž rámci jste obvykle zaměstnancem jiného soudního exekutora (tzv. exekutorský koncipient). V rámci této praxe musíte splnit řadu podmínek požadovaných Exekutorskou komorou ČR pro to, abyste byl připuštěn k vykonání odborné exekutorské zkoušky. Po úspěšném složení této zkoušky se stáváte exekutorským kandidátem, který se může ve výběrovém řízení ucházet o obsazení určitého (uvolněného nebo dosud neobsazeného) exekutorského úřadu. Uspějete-li ve výběrovém řízení, jehož součástí je kromě náročného výběrového pohovoru, ve kterém jsou prověřeny osobní a kvalifikační předpoklady, rovněž psychologický posudek, jste následně do své funkce jmenován ministrem spravedlnosti, do jehož rukou složíte zákonem stanovený slib. Tolik k zákonným předpokladům.

 

Téma soudních exekutorů je v posledních letech medializováno především v negativních konotacích. Jak se vy osobně díváte na špatnou pověst, se kterou jsou nyní exekutoři spojeni, zejména tedy před veřejností?

Jsou věci, proti kterým se velmi těžko bojuje a dá se v této souvislosti mluvit o oněch dobře známých větrných mlýnech. Veřejné mínění o soudních exekutorech po několika letech mediálního očerňování, nevím, jak jinak to nazvat, je skutečně velmi negativní. Přesto i to je jeden z úkolů a cílů našeho uskupení Exekutoři za spravedlivé exekuce, které jsme v červnu tohoto roku založili a jehož členy jsou právě soudní exekutoři. Jde nám o to vrátit tomuto povolání jeho společenský status. Víte, my nejsme naivní a nejsme ani přezíraví. Dobře si uvědomujeme, že případy, o kterých asi každý v médiích slyšel, se stávají. A věřte mi, netěší nás to. Pravdou ale je, že se jedná o excesy, jeden z desetitisíce toho, co soudní exekutoři řeší. Obsah takových případů, kdy jde o velmi pohnuté lidské osudy, samozřejmě zcela logicky média vyzdvihávají a mezi lidmi vzniká pocit, že takto prostě probíhají všechny exekuce. To ale není realita. Drtivá většina exekucí probíhá naprosto v pořádku. Podobné případy pak vrhají špatné světlo na všechny exekutory, i když jsou slušní a jednají zcela dle zákona.

Naší Achillovou patou je to, že pracujeme v prostředí, kde je všudypřítomné lidské neštěstí a silné emoce. Jenže, nechápejte mě špatně, já nemám na mysli výhradně neštěstí na straně dlužníků, kteří se například díky špatné finanční gramotnosti, ale i shodou nešťastných náhod dostanou až do exekučního řízení. Ano, v této oblasti je zapotřebí velmi výrazně pracovat, především co se prevence týká, ale i tak, aby právě ony nešťastné a neúmyslné případy byly důsledně prošetřeny a nebyla porušována práva dlužníků. My ale pracujeme především s lidským neštěstím na straně věřitelů, což je v té veřejné diskusi bohužel prakticky zcela opomíjeno. Vždyť oprávněnými v exekučním řízení jsou v mnoha případech matky samoživitelky, které jsou se svými dětmi na naprosté hraně existenciální propasti a někdy i za ní. Právě ony nemají jinou možnost, jak získat oprávněné prostředky pro život svůj i svých dětí. Stále častěji řešíme případy nezaplacených faktur, které lámou vaz drobným živnostníkům a jejich rodinám. Ta práce není jen o pohnutých osudech dlužníků, ale i velkém neštěstí na straně věřitelů. Často jsme jedinou možností a nadějí, která jim zbývá.

 

Současný systém s institutem soudních exekutorů zde ale nebyl vždy. Jak se tento systém vyvíjel?

Máte pravdu, soudní exekutoři vznikli až v roce 2001 se zákonem o soudních exekutorech a exekuční činnosti. Do té doby zde panovala v oblasti vymahatelnosti dluhů naprosto tristní situace, kdy úspěšnost byla pouhá tři procenta. Věřitelé se obraceli na okresní soudy a ty v rámci výkonu rozhodnutí vymáhaly pohledávky oprávněných. Jednalo se o značně neefektivní a neúčinný systém zajištění vykonatelnosti práva. Se zavedením institutu soudního exekutora se tato situace začala výrazně zlepšovat. V roce 2013 se soudním exekutorům již dařilo vymoci na čtyřicet procent pohledávek.

K tomuto stavu se ale nedospělo samovolně, bylo zapotřebí systém průběžně inovovat, hledat cesty. Mnoho z mého pohledu pozitivních věcí ve vztahu k vymahatelnosti dluhů v České republice se podařilo novelou, která vešla v účinnost k 1. 1. 2013. Jde například o možnost odebrání řidičského průkazu u neplatičů alimentů nebo možnost dražit zabavené nemovitosti v elektronické dražbě. Pozitivní bylo také zavedení možnosti postihu manžela dlužníka srážkami ze mzdy, nebo přikázáním pohledávky z bankovního účtu. Poté, co se otevřely tyto možnosti, klesl počet mobiliárních exekucí, tedy ono krajní zabavování movitého majetku o 25 procent. Tento aspekt bezesporu představuje pozitivum jak pro věřitele, tak dlužníka. Proto třeba nesouhlasím se současnou vládní novelou, která chce stav této věci navrátit zpět před rok 2013.

 

Hovoříte o změnách v exekučním řádu…Jaký by mohl být vývoj systému soudních exekutorů v příštích letech? Objevují se například návrhy na zavedení místní příslušnosti...

Ano, to je zejména v letošním roce velmi populární téma. Ovšem možná by se spíše hodil termín populistické. Jako uskupení Exekutoři za spravedlivé exekuce sice sami navrhujeme řadu opatření a změn, které by přispěly k vyrovnání se se zmíněnými excesy a vedly by k jejich vymizení, ale ony návrhy na zavedení místní příslušnosti exekutorů, jinak zvané teritorialita, jsou spíše velkým krokem zpět. V praxi by vše totiž znamenalo, že věřiteli bude upřeno právo vybrat si co nejefektivnějšího exekutora, aby dosáhl vymožení svých pohledávek. Při výběru exekutora bude věřitel limitován hranicemi kraje. Některé návrhy dokonce počítaly myslím s okresy… Jenže s exekutory je to jako s jinými povoláními. Ne každý automechanik je stejně zručný či má potřebné vybavení. Když ovšem chcete spravit svůj vůz, vyberete si někoho, o kom víte nebo si alespoň myslíte, že to udělá pořádně a má vše, co je potřeba. A stejně tak ne všichni exekutoři pracují stejně efektivně. Ne, teritorialita, notabene v tak malé zemi, jako je ta naše, nemůže přinést nic dobrého. Ostatně občas je dobré se podívat kolem sebe. V řadě evropských zemí teritorialitu zkusili zavést už před lety. A výsledek? Dnes je trend ve státech Evropské unie takový, že se navrací zpět k původním systémům a od teritoriality upouštějí. To je případ Portugalska, Nizozemska, volný trh na poli exekucí se chystá zavést Francie.     

 

Dobrá, když ne teritorialita, co tedy jiného? Říkala jste, že sami navrhujete řadu opatření a změn. Jaké to jsou?

Jak se říká, důležitá je v prvé řadě prevence. U exekucí to platí možná dvojnásob. Ale ještě existuje něco následujícího po prevenci, co jsme jako Exekutoři za spravedlivé exekuce nazvali předexekučním vymáháním. Rádi bychom, aby se exekutor ještě před samotným exekučním řízením svou odbornou činností zasadil o to, aby některé spory až k samotné exekuci nedošly. Pokud by se to dařilo, a my věříme, že ano, počet exekucí by klesal a s ním i náklady pro věřitele a vlastně i dlužníka.

 

Jak by takové vymáhání před exekucí vypadalo konkrétněji?

Exekutor by mohl například vypracovat právní posouzení oprávněnosti věřitele požadovat po dlužníkovi splnění konkrétního dluhu, který dosud nevyplývá z exekučního titulu, a následně doporučit nejvhodnější postup při vymáhání. Vyhotovil a zaslal by kvalifikovanou výzvu s poučením o možných právních následcích při včasném nesplnění dluhu. Mohl by s dlužníkem sjednat a vypracovat splátkový kalendář a za odměnu, která by byla samozřejmě nižší než v exekučním řízení, by pomohl předejít celé řadě exekucí. Hodně se také diskutuje o tom, že by měl být nad exekutory zpřísněn dohled. Tomu se také nebráníme, jen říkáme, že by to měl být dohled nezávislý a zároveň s dostatečnou pravomocí a autoritou. Proto přicházíme s návrhem exekučního ombudsmana, jehož pravomocí by bylo podávání podnětů k zahájení kárného řízení se soudním exekutorem, který by neodstranil nedostatky, které by mu před tím byly vytýkány. To by mohla být cesta k vytvoření skutečně efektivního dozorujícího institutu.

 

Máte nějaké statistiky, čísla o tom, kdo je vlastně dnes nejčastějším věřitelem v České republice, obracejícím se na soudní exekutory?

Já si statistiku tohoto druhu nevedu a osobně si myslím, že neexistuje ani v celorepublikovém měřítku. Údaj o nejplodnějším věřiteli z pohledu množství generovaných pohledávek, které nejsou dlužníky řádně uhrazeny ani po vydání příslušného exekučního titulu, by podle mého názoru ve výsledku ani nebyl nějak zvlášť zajímavý. Původcem převážné většiny pohledávek vymáhaných soudními exekutory jsou ale zajisté banky, společnosti poskytující půjčky a úvěry, popřípadě společnosti poskytující ve velkém měřítku různorodé služby. Významný podíl budou představovat rovněž pohledávky státu, respektive jednotlivých jeho organizačních složek.

 

Jak jsou na tom v tomto pohledu firmy? Máte nějaké srovnání, zda to jsou především drobní živnostníci či malé firmy, nebo střední a velké společnosti?

Z logiky věci je zřejmé, že množství exekučně vymáhaných pohledávek je přímo úměrné rozsahu a intenzitě činnosti daného věřitele. Z toho vyplývá, že obchodní společnost s působností na celém území státu, která se zabývá například úvěrováním, bude zdrojem většího množství pohledávek, než drobný podnikatel. Důležitým ukazatelem v této rovině však není samo o sobě množství generovaných pohledávek, ale velký význam má také struktura adresátů poskytované služby a jejich bonita a ochota hradit převzaté závazky. Z pohledu soudního exekutora, kterému záleží na renomé jeho úřadu, je ovšem při vymáhání pohledávek předaných velkou společností v řádu stovek věnováno stejné úsilí a snaha, jako vymáhání jediné pohledávky, která byla svěřena drobným živnostníkem.

 

Čím se podle vás současná situace v oblasti exekucí a zvyšující se neschopnost lidí a firem hradit své závazky podepisuje na českém podnikatelském prostředí?   

Možná někoho překvapím, nicméně jsem přesvědčena, že právě existence institutu vymáhání pohledávek soudními exekutory a možnost věřitelů se na soudní exekutory obrátit v situaci, kdy dlužník řádně nesplnil vykonatelnou povinnost, zajišťuje českému podnikatelskému prostředí účinný nástroj k realizaci práv a k vynucení plnění povinností, čímž napomáhá udržet zdravé poměry a základní spravedlnost. A také pocit, že „sliby se mají plnit“. V tomto směru považuji exekuční vymáhání pohledávek za neodmyslitelnou součást právního státu, která je jedním z předpokladů dobře fungujícího konkurenčního podnikatelského prostředí.

 

Úvodní foto: © arahan - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře