Normy a rozpočty jsou (a budou) opět v kurzu

Na pozadí hospodářské krize se odehrává skutečná bitva, která má své vítěze i poražené: bitva o hospodárnost. Vede se zbraněmi, které jsme se možná již chystali odložit. O čem hovoříme? Nepřeslechli jste se: normy a rozpočty jsou (a budou) opět v kurzu.



Pointa je vlastně jednoduchá: pokud cenu určuje trh, ustálí se v určité rovnovážné a dočasně stabilní pozici. Tato cena rozsvěcuje červenou těm, kteří svými náklady „shazují laťku“. Je sice pravda, že i s prodejní cenou mírně pod náklady se nějakou chvíli dá obvykle žít  a dokonce držet pozitivní cash-flow, ale za krize to najednou neplatí. Krize je bojem na život a na smrt. Řada nudících se predátorů krouží kolem vás s jediným cílem: „zabít!“ Projev slabosti je tak výzvou, kterou si nemohou dovolit ignorovat. Ještě překvapivější je ovšem zjištění, že klidné přežití není zaručeno ani favoritům „bez červených čísel“: Je totiž jen otázkou času, kdy se mezi  divokými nájezdníky začnou hledat ti slabší – pokud potenciální kořisti ubývá.

Tomáš Nekvapil Zatímco mimo období krize je přežití spíše otázkou vnitřní udržitelnosti (dostačuje míra zisku představám investorů?), ve zlých časech jde mnohem více o udržitelnost vnější: dokáži odolat útokům konkurence? A pokud umí konkurence dodat na trh levněji, naplňuje své truhly větší rychlostí; záleží jen na ní, kdy získané bohatství použije lstivě proti vám: Stačí přece nabídnout dočasně výhodnější podmínky vašemu hlavnímu zákazníkovi.

 

Co znamená hospodárnost 

Každý chce podnikat hospodárně… Je tady ovšem problém: co to vlastně znamená? Totéž co „efektivně“? Rozhodně ne v angličtině: tady bychom měli vždy použít slovo efficient (efficiency). V čem je rozdíl: stručně řečeno, česká efektivita, jak ji používáme, má dvě roviny: dělat věci správně (z ekonomického pohledu „neplýtvat“) – právě to je hospodárnost, a dělat správné věci (ekonomicky „neprodělat na tom“)

A je zjevné, že můžeme neplýtvat a přesto prodělat, stejně jako plýtvat a neprodělat. Neprodělat zastupuje tedy jinou a zcela nezávislou dimenzi efektivity – česky bychom ji označili jako „účelnost“. Účelnost na praporu efektivity vás vede ke zbavování se prodělečných aktivit, vyřazování zastaralých produktů a vyvíjení nových – a přesně tohle si za krize nemůžete ve větší míře dovolit. Boj se tedy vede v rovině hospodárnosti, neplýtvání – a jak brzy ukážeme, tradiční, konvenční a občas dokonce nefungující zbraně v podobě norem a rozpočtů zde mají nenahraditelnou pozici.

 

Rozsvítit nebo zhasnout?           

Ještě jedno málem zapomenuté slovo tu ale musíme rehabilitovat. Znáte pojem „jednicová spotřeba“ nebo jednicové náklady“? Jen někteří pamětníci si vzpomenou, že k tomuto výrazu se váže pojem „norma na jednici“ což lze interpretovat jako normu na jednotku výkonu. Jednicové náklady ve výrobě představuje materiál, jehož potřebné množství je uvedeno v technologickém popisu výrobku (kusovník, receptura) a také práce, pokud si někdo dal tu námahu změřit, jak dlouho mají jednotlivé pracovní úkony na výrobku trvat. A jsme u jádra problému: výkonová norma je etalonem, nástrojem a zbraní v bitvě o hospodárnost, tedy neplýtvání. Je nástrojem jednoduchým a účinným: určuje, jak mnoho materiálu nebo pracovního času je hospodárné spotřebovat na určitý produkt. Zároveň je však taková norma považována za nástroj tvrdého a stresujícího přístupu zaměstnavatele k zaměstnanci: co si má počít ten, kdo se svými schopnostmi do stanoveného limitu nevejde?

Pravda je však jinde: norma je naopak výrazem objektivity, rovných podmínek pro všechny. A boj proti normám představuje podnikatelskou variantu „politické korektnosti“: raději zhasněme, ať nejsou vidět rozdíly mezi námi… Málokdo si pak vůbec uvědomí, že kvůli normám spotřeby práce odpadají diskuse, kdo si zaslouží jakou odměnu, pokud nejsou pracovní výkony přímo porovnatelné. Časová norma také brání přetížení, neboť každému je přiděleno jen tolik práce, kolik podle příslušné normy může zvládnout. A tak bychom my „nenormovaní“ měli vlastně závidět dělníkům ve výrobě, kdykoli nám nadřízený uloží úkol, který si odnášíme z práce domů, protože „jinak to nejde stihnout“.

Přes tato pozitiva je hlavní silou normy na výkon jednoduchost a účinnost: lidé srovnají krok na úrovni, kterou označíme jako žádoucí a která je rovněž základem pro výpočet  kalkulovaných nákladů. Kdybychom si mohli dovolit pracovat jen tak, jak je nám pohodlné, byl by takový přístup nefér: nebere ohled na momentální stav, chuť, nechuť, náladu… Ale přesně to nám v tvrdé konkurenční situaci skutečně není přáno. Dovolím si tedy malou prognózu: role výkonových norem bude spíše posilována, a to i tam, kde jsme si to dříve neuměli představit: u spotřeby času „drahých profesí“, jakými mohou být vývojáři nebo obchodníci. Co jiného znamená všeobecně uplatňovaný postup target costing například pro práci designérů? „Musíš to zvládnout a nesmí to stát více než…“  je vlastně skryté „Musíš to zvládnout a nespotřebovat (materiálu, práce) více než..“.  

 

Špatný? Ne, ještě horší… 

Pokud vám výkonové normování připomíná svět Charlese Dickense, pak možná přijmete poslední, těžko odmítnutelný argument. Je-li použití normy na jednotku výkonu špatné řešení, je plán B ve skutečnosti řešením ještě horším. Vítejte ve světě režijních nákladů: aniž si to uvědomujeme, opakem jednicové spotřeby není nic jiného než spotřeba režijní. Všechny položky zdrojů, které neumíme nebo nechceme ve spotřebě podřídit výkonové normě, potká totiž stejný osud: vytvoří balík režijních nákladů, který – světe div se – bude mít také svoji normu. Bude to ovšem norma na jednotku času měsíc nebo rok, daná určitým rozpočtovým limitem, přiděleným v rámci plánování každému útvaru. Rozpočty jsou tedy soubory časových norem, jimi stanovená „pevná dávka spotřeby na určité období“ bude  etalonem hospodárnosti pro režijní náklad.

Takové řešení je ovšem špatné ze své podstaty. Fungovalo by skvěle, kdyby bylo použito pouze u fixních režií. Problém ovšem nastane, jakmile do režijního balíku spadne některá z variabilních položek. A k tomu, bohužel, dojde pokaždé, když pro určitý variabilní náklad nestanovíme normu spotřeby na jednotku výkonu. Jak je možné stanovit pevný roční limit tam, kde spotřeba závisí na výkonu, jehož přesná výše v budoucím období není při stanovení limitu známá? Neustálé odchylky v rozpočtech, neprůhledné výmluvy a bezmocnost controllingu oddělit pravdu od účelové prezentace jsou vlastně je důsledkem toho, že rozpočtový limit je systémově špatným nástrojem pro řízení hospodárnosti variabilní spotřeby.

Řečeno po pravdě na závěr: bitvu o hospodárnost vedeme se zbraněmi, které mají zjevné nedostatky: první (výkonová norma) se obtížně prosazuje a koneckonců i stanovuje, druhá (rozpočtový limit) je špatná ve své podstatě, pokud se neomezí na oblast, pro kterou je určena. Jiné zbraně však nemáte vy…a naštěstí ani konkurence. Půjde tedy o to, jak dané zbraně použít. I tady existují chytří vedle nepoučených, budoucí vítězové vedle  budoucích poražených.

 

Autorův blog najdete zde

 

Úvodní foto: © Gina Sanders - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře