Odvody na pojistné v Česku jsou jedny z nejvyšších na světě

Vedlejší náklady na pracovní sílu, tedy pojistné na sociální zabezpečení, patří v ČR k nejvyšším na světě. Zatímco v případě průměrné měsíční mzdy se ČR drží ve srovnání s ostatními zeměmi v prostřední části žebříčku, s nárůstem mzdy její pozice výrazně klesá.



Při příjmech okolo 50 tisíc měsíčně je jednou z nejdražších zemí, v těsné blízkosti Slovenska, Estonska a Belgie. Naproti tomu celkové odvody podnikatelů jsou v Česku jedny z nejnižších. U vysokých příjmových skupin se navíc projevuje chybějící maximální základ pojistného na zdravotní pojištění. Vyplývá to z nejnovější studie společnosti Deloitte (Social Security Around the World), která sledovala náklady na pojistné na sociální zabezpečení a čistou mzdu zaměstnanců v 36 státech světa, s nimiž má Česká republiky časté obchodní styky (státy Evropské unie, Švýcarsko, Norsko, Rusko, Čína, Malajsie, Ukrajina, Hong Kong a USA). 

„Například vedlejší náklady zaměstnavatele na zaměstnance ve Velké Británii, ale také na Maltě nebo Kypru jsou u příjmů kolem 50 tisíc měsíčně méně než čtvrtinové. Na rozdíl od většiny zemí musejí totiž v Česku odvádět zaměstnavatelé státu významně vyšší pojistné, než kolik si na své zabezpečení přispívá sám zaměstnanec,“ uvedla k výsledkům studie Lucie Rytířová, manažerka v daňovém oddělení společnosti Deloitte a dodala: „Pojistné odváděné zaměstnavatelem je 34 %, z toho je navíc celých 9 % neomezeno maximální výší. Čeští zaměstnavatelé si proto pořádně rozmýšlejí, zda zaměstnat nové lidi nebo zvýšit mzdy, protože každá koruna hrubé mzdy zaměstnance je stojí více než o třetinu víc.“

 

Švarcsystém se stále líbí

Podnikatelé platí na svém pojištění výrazně méně. Porovnáme-li příjmy (respektive zisk) na úrovni průměrné mzdy, odvedou podnikatelé v Česku po Rusku a Bulharsku nejméně. Současné sazby pojistného osob samostatně výdělečně činných (zjednodušeně podnikatelů) jsou přitom poměrně vysoké: 13,5 % pojistného na zdravotní pojištění a 29,2 % pojistného na sociální zabezpečení. Nicméně základem pro pojistné je pouze polovina čistého zisku. Podnikatel si může tuto částku libovolně navýšit (až do maximálního základu), ti, kteří to udělají, jsou stále výjimkou. 

„Pokud vezmeme v úvahu ještě neflexibilní a komplikovaný zákoník práce, nerespektující dnešní situaci na pracovním trhu, není se čemu divit, že zaměstnavatelé obcházejí předpisy a najímají si živnostníky na takzvaný švarcsystém,“ uvedl Pavel Šnobl, manažer v daňovém oddělení společnosti Deloitte. 

Přestože díky tzv. švarcsystému je odměňování mnohdy nelegálním obcházením zákonných pravidel, v některých případech zaměstnanci volí řešení, kterým přechází „na volnou nohu“, tedy, že na nezávislé bázi spolupracují s několika společnostmi. Jsou-li splněny podmínky stanovené pracovně-právní a daňovou legislativou a modifikované mnoha soudními rozsudky, nemohou úřady v těchto případech nic namítat. Podnikatelé by si však měli uvědomit, že nízké pojistné v současnosti znamená nízké dávky v budoucnu a spořit si prostředky „na horší časy“ jiným způsobem.

 

Výsledky studie v jednotlivých zemí 

Nejdražším státem je podle studie Švédsko, díky vysoké průměrné mzdě je zaměstnávání nákladné také v Lucembursku. Na druhé straně stojí Rumunsko, Bulharsko, Čína a Rusko. Ačkoliv údaj o průměrné mzdě není dostupný (a srovnatelný) ze všech států, zajímavý je rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší průměrnou mzdou, a to mezi Norskem a Bulharskem (53 738 eur ročně,  tedy téměř 4 500 eur měsíčně). Slovensko a Česká republika se řadí k nejdražším státům z pohledu celkových nákladů zaměstnavatele k průměrné hrubé mzdě zaměstnance, následuje je Estonsko a některé provincie Číny. 

Spíš než vedlejší náklady v podobě pojistného je v těchto případech rozhodující úroveň ekonomiky, která určuje výši průměrné mzdy. V Bulharsku například stojí firmu průměrný zaměstnanec 476 eur měsíčně.  Zajímavé je také srovnání Česka a Slovenska – v nákladech na průměrného zaměstnance je Česká republika o dvě příčky dražší než Slovensko. Většina z toho jde však na vrub pojistného  (čistá mzda českého zaměstnance je vyšší pouze o několik eur).

 

Zaměstnanci musí proto hledat jiné způsoby

„Porovnáváme-li sazby pojistného, musíme mít na paměti, že struktura odvodů do státního rozpočtu je v každém státě jiná,“ upozornila Maria Minárová, manažerka v daňovém oddělení společnosti Deloitte a doplnila: „Například v Dánsku je povinné pojistné velmi nízké, protože je většina dávek financována z daní, které jsou naopak vyšší než jinde. Velká Británie je zase specifická tím, že státní systém zaručuje jen základní prostředky pro živobytí. Zaměstnanci musí proto hledat jiné způsoby, jak získat dostatečné finance na stáří. Oblíbeným řešením jsou v těchto případech zaměstnanecké penzijní fondy, financované částečně zaměstnavatelem.“ 

Rozdíly jsou také ve vymezení okruhu účastníků pojištění a jejich povinností. Zatímco v České republice jsou členové statutárních orgánů posuzováni stejně jako zaměstnanci, v Německu se jejich postavení liší podle jejich účasti ve společnosti. „V Polsku jsou jednatelé za určitých podmínek úplně vyňati z povinného pojištění,“ připomněla Lucie Rytířová. Tyto rozdíly mohou při mezinárodních činnostech komplikovat určení systému, do něhož by dotyčná osoba měla platit pojistné. Ne všude také platí, že pojistnému podléhá veškeré poskytnuté plnění. Ve Francii je například od pojistného osvobozen příspěvek zaměstnavatele na školné pro děti zaměstnanců, v Litvě roční odměny, ve Slovinsku příspěvek za odloučení od rodiny.

 

Přehled výše pojistného zaměstnavatele 

Poznámka: Každá země má dle lokální legislativy určený způsob výpočtu, vyměřovacího základu, aplikovatelných limitu atd. Níže uvádíme pouze celkové sazby, které jsou v jednotlivých zemích aplikovatelné.

 

Země

Sazby pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění odváděného zaměstnavatelem

Belgie

35 %

Bulharsko

17,8 % - 18,5%

Česká republika

34 %

Čína - Peking

32,3 % - 33,8%

Čína - Schenzen

22,7 % - 24,8 %

Čína - Tianjin

33,3 % - 34,8 %

Dánsko

1 610 eur/rok

Estonsko

34 %

Finsko

21,16 % - 26,66 %

Francie

45 %

Hong Kong

5 %

Chorvatsko

28,2 %

Irsko

10,75 %

Itálie

29,86 %

Kypr

10,50 %

Litva

30,98 %

Lotyšsko

24,09 %

Lucembursko

12,43 % - 14,90 %

Maďarsko

28,50 %

Malajsie

12% - 13%

Malta

10 %

Německo

19,275 %

Nizozemí

9,63 %

Norsko

16,10 %

Polsko

19,48 % - 22,67 %

Portugalsko

23,75 %

Rakousko

21,83 %

Rumunsko

27,75 % - 38,75 %

Rusko

35,3 % - 43,6 %

Řecko

27,46 %

Slovensko

35,20 %

Slovinsko

23,19 %

Španělsko

29,9 %

Švédsko

31,42 %

Švýcarsko

7,55 %

Ukrajina

36,3 % - 49,7 %

USA

7,65 %

Velká Británie

13,8 %

 

Jak je vidět z údajů v tabulce, musejí zaměstnavatelé ze své „kapsy“ vydat vedle nákladů na mzdy a další odměny zaměstnancům ještě významné další částky v podobě pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, které jdou do státního rozpočtu (resp. do rozpočtů příslušných povinných fondů či pojišťoven). 

Tyto celkové náklady jsou pak rozhodující pro investory při rozhodování o umístění nových investičních projektů. „Ačkoliv má Česká republika oproti jiným státům nesporné výhody v podobě vhodného umístění uprostřed Evropy a kvalifikované pracovní síly, vysoké vedlejší náklady práce ji významně znevýhodňují. Připočte-li se k nim dlouhodobá legislativní nejistota kvůli neustále se měnícím daňovým a dalším předpisům, není se co divit, že si investoři mnohdy zvolí jiný stát,“ upozornila Lucie Rytířová.

 

Popularita tuzemska v čase minulém

K popularitě České republiky z pohledu nákladů na vysoce kvalifikované pracovníky přispělo před pár lety zavedení maximálního vyměřovacího základu pro pojistné. U zaměstnanců s vyššími příjmy se díky němu Česká republika drží ve spodní části žebříčku odváděného pojistného. Bohužel zrušení maxima pro pojistné na zdravotní pojištění tuto pozici zhoršilo – od 1. ledna 2016 by však jeho opětovné zavedení mohlo celkové náklady znovu snížit. 

Odváděné pojistné je přitom jen jedna strana systému sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění; neméně důležité je, co za zaplacenou částku zaměstnanci dostanou. Kvůli různorodosti systémů v jednotlivých státech není možné jednoduché srovnání, stojí však zato připomenout, že české dávky jsou v porovnání s ostatními evropskými státy relativně nízké; mnohé z nich mají stanovené maximum (např. nemocenské, peněžitá pomoc v mateřství nebo podpora v nezaměstnanosti), případně jsou díky přepočtu zohledňovaných příjmů výrazně nivelizované (např. starobní důchody). 

I v této oblasti jsou kladeny velké požadavky na zaměstnavatele, jednak z administrativního pohledu (zaměstnavatelé musejí měsíčně a ročně vyplňovat mnoho formulářů, některé s opakujícími se údaji), jednak z pohledu nákladů: první dva týdny nemoci vyplácí zaměstnanci náhradu mzdy zaměstnavatel ze svých prostředků. U zdravotního pojištění je situace v České republice příznivější, jelikož zdejší státní zdravotní systém poskytuje rozsáhlou zdravotní péči již v rámci standardů. Spoluúčast pojištěnců je přitom naprosto zanedbatelná. Bez ohledu na zaplacené pojistné tak dostanou v České republice všechny pojištěné osoby kvalitní a komplexní zdravotní péči, což v mnoha jiných státech rozhodně není samozřejmostí. 

 

Hledají se obezličky 

Vysokým nákladům na zaměstnance v České republice se někteří zaměstnavatelé brání fiktivním vyplácením pouze minimální odměny (např. ve výši minimální mzdy, dnes 8 500 Kč měsíčně), přičemž zbývající část vyplácí zaměstnanci „na ruku“. Stejně jako u podnikatelů jsou i v tomto případě nízké odvody kompenzovány nízkými dávkami v budoucnu, tito „napůl černí“ zaměstnanci by si proto měli také odkládat část úspor na dobu, kdy nebudou výdělečně činní. 

 

                                                                                                        

 

 

Zdroj: Deloitte Česká republika

 

Úvodní foto: © auremar - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře