Pýcha a předsudek? (Nejen) Jaromír Jágr proti platebním kartám

A tááak! Kradená karta, to půjdete s námi. Vypadáte ale slušně, tak vám želízka nenasadíme.



Vždy, když vidím Jardu Jágra, vzpomenu si, jak jsme se před lety na jedné akci v kasínu bavili, zda při placení používá platební karty. Podíval se na mě a se svým klukovským smíchem mi odpověděl:“Ty vole, už jsem se napodepisoval dost! Mám u sebe vždy tak deset tisíc dolarů a to na běžné výdaje stačí.“

Nejsem sice Jaromír Jágr, ale též nejsem velkým přítelem placení platebními či kreditními kartami. Mám proto své důvody a dvě „zajímavé“ zkušenosti. Zvláště ta druhá mě málem přivedla do vězení. Ale vše po pořádku. Nutno dodat, že jde o příběhy již staršího data, kdy používání karet u nás ještě nebylo tak rozšířené jako dnes.

 

Opus první... 

Jsem na večeři v jedné jugoslávské restauraci v Praze. Dojde k placení. Číšníkovi dávám svoji zlatou platební kartu. Za chvíli opět přichází a vrací mi moji kartu, která je ovšem na dva kusy. Podívám se na něj a on, jako by se „nechumelilo“, mi říká, že dostali nový „strojek“ na karty a že ji tam špatně dal. Na to mu opáčím, že ji asi strkal do strojku na cibule. A on že ne, ale že útratu musím zaplatit. Řekl jsem, ať zavolá vedoucího. Když ten přišel, informoval jsem ho, že nic nebudu platit, nejen proto, že nemám u sebe „cash“ ani další kartu (což nebyla pravda, ale nechtěl jsem nijak riskovat, že i ta bude „vejpůl), ale navíc, že budu muset jít do své banky a kartu vyměnit, což mě bude stát poměrně dost. Sice se mu navrhovaný postup moc nelíbil, ale chybu uznal.

 

...a opus brutus 

Ale popsaná příhoda není nic proti tomu, co se mi dalšího za nějakou dobu přihodilo. Je pátek večer (1. 12. 2000) a jsem ve své oblíbené, již neexistující, restauraci Bazaar na Malé Straně v příjemné společnosti (zaplať pánbůh, že nejde o pracovní schůzku). Dáváme si dobrou večeři a přemýšlíme, co budeme dělat dál. Zavolám číšníka, řeknu mu o účet. Podotýkám, že jsem byl stálým hostem této restaurace, ale dnes je tam nějaká nová směna, která mě nezná. Nějak to trvá. Zavolám si ho znovu. Říká, že jsou nějaké problémy s kartou. Odpovídám, že účet zaplatím v hotovosti. Říká, že přijde provozní. Ta přichází a oznamuje mi, že karta je kradená a přede mnou ji přestřihne. Co jsem jí tehdy řekl, nebudu raději reprodukovat, a vyzval jsem ji, ať zavolá policii. Ta přijela za chvíli. Jeden z policistů se na mě podíval a prohlásil: “A tááak! Kradená karta, to půjdete s námi. Vypadáte ale slušně, tak vám želízka nenasadíme.“ Odvezli si mě na oddělení, kde jsem podal vysvětlení. Cituji z protokolu:

„Dnešního dne 1. 12. 2000 jsem přišel kolem 20. hodiny do restaurace Bazaar v Praze 1, ul. Nerudova 40 a zde jsem byl do 21.30 hodin a k tomuto jsem chtěl použít svou platební kartu banky (její jméno jsem do protokolu uvedl) a při placení mi personál sdělil, že jsou problémy s kartou a já jsem tedy personálu sdělil, že uhradím útratu hotově a dožadoval jsem se své platební karty a personál mi sdělil, že mi tuto kartu nemůže vydat a já jsem se tedy dožadoval příjezdu PČR. Po příjezdu PČR personál vydal hlídce PČR mou platební kartu, která byla přestřižena. Následně jsem byl převezen na zdejší služebnu PČR. K možnému zablokování mé platební karty uvádím, že toto mohlo být dojít v souvislosti s výměnou platebních karet u této banky a já jsem měl pravděpodobně starou kartu a proto je tato karta zablokována. Jiný důvod mi není znám. Na účtu jistě peníze jsou a nikdy jsem svou platební kartu neztratil a ani nebyla odcizena. Toto je vše co mohu k dané věci uvést a při podpisu protokolu převezmu svou platební kartu v přestřiženém stavu.“

 

Nesnesitelná lehkost úřadování 

Propustili mě. Musím říci, že jsem si opravdu oddechl. Byl pátek večer a mohli mě zadržet na 48 hodin, než se vše vysvětlí. A to si vezměte, že se mi to stalo doma. Nechtěl jsem domýšlet,  jaké by to asi bylo, kdyby se incident stal v zahraničí.

Hned v pondělí jsem začal „pátrat“ po příčinách. Vzhledem k tomu, že jsem v bance, jejíž kartu jsem použil, léta pracoval na vedoucí pozici, nebyl problém to záhy zjistit. A co se vlastně ve skutečnosti stalo?

Záměrně vynechám jména těchto bank: Banka, která mi vystavila kartu byla koupena jinou bankou, která k 1. 12. 2000 zrušila karty své předchůdkyně, ale do systému se zadalo nikoli vypršení platnosti karty, ale kód kradené karty. Tuto moji zkušenost „absolvovalo“ ještě pár dalších top manažerů, oni již bez policejní dohry, prostě bankomat jim kartu automaticky odebral.

Když jsem vše zjistil, napsal jsem dopis žádající o vysvětlení náměstkovi generálního ředitele této banky s odpovědností za retail. Přišla mi stručná odpověď, že mě o této změně informovali dopisem, který rozesílali všem držitelům těchto karet. Dopis, který nebyl poslán doporučeně, jsem pochopitelně nikdy neobdržel, protože jistě bych nebyl takový „pitomec“, abych svoji kartu pak dále používal.

Divíte se mi, že vůči platebním kartám mám stále shovívavý postoj….

 

Autor je finanční konzultant

 

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře