V posledních dnech je velmi intenzivně diskutován požadavek Evropské unie, aby se Česká republika účastnila pomoci eurozóně prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu (MMF). V podání prezidenta Václava Klause věc vypadá tak, že máme „hodit“ 3,5 miliardy eur do černé díry evropských dluhů a že něco takového nemůže nikdo zodpovědný a rozumný nikdy udělat.
Nic nového pod sluncem... vlastně ani hysterie
Místo hysterie je dobré se podívat na fakta. Především tento kanál pomoci eurozóně není nic nového. Výsledkem Summitu EU z 9. prosince 2011 byl mimo jiné i příslib půjčky Evropské unii do MMF v celkové výši 200 miliard eur. V případě, že by se Česká republika účastnila této půjčky, jednalo by se o 3,5 mld. eur, tj. cca o 90 miliard Kč. Dá se předpokládat, že pokud bude vláda České republiky souhlasit s touto podporou eurozóny prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu, peníze poskytne Česká národní banka ze svých rezerv, stejně jako tomu bylo v roce 2009, kdy se zvýšila pohledávka ČNB za MMF cca o 20 mld. Kč na 47,7 mld. Kč ke konci tohoto roku (z 24,7 mld. Kč ke konci 2008). Tedy je třeba jasně říci, že se nejedná o nic nového, ale jde pouze o rozšíření kanálu, kterým již Česká republika prostřednictvím MMF pomáhá eurozóně.
Je třeba také uvést, že peníze ČNB stojí mimo bilanci veřejných financí a ztráta ČNB není započítávána do deficitu veřejných financí. Nicméně náklad pro veřejné finance tady již máme. Ministerstvo financí totiž souhlasilo, že bude subvencovat ČNB úrokovou ztrátu, která jí vzniká tím, že alokuje své rezervy u MMF a má tak nižší výnos než na kapitálovém trhu.
V roce 2010 takto zaplatilo MF ČR České národní bance dotaci ve výši cca jedné miliardy korun. Jinými slovy: pokud by se kanál financování eurozóny rozšířil z dnešních 47,7 mld. Kč na 137,7 mld. Kč, tak by se dotace požadovaná ČNB zvedla na cca 3 mld. Kč ročně. To by byl náš reálný roční příspěvek na pomoc eurozóně.
Naše dvě otázky
Jinou otázkou je, zda je nutné, aby stát ČNB tuto kompenzaci platil. Ve světě je totiž obvyklé, že centrální banka dotuje ministerstvo financí částí výnosů, které jí plynou z práva tisknout peníze. V ČR je tomu naopak. Daňový poplatník dotuje centrální bance úrokovou ztrátu. ČNB by mohla projevit trochu solidarity ze zbytkem národa, aby nebylo nutné její náklady dotovat na úkor vyšších daní anebo nižších důchodů.
Může vzniknout ještě další otázka. Nemůže ČNB o své peníze touto cestou přijít? Odpověď zní nikoliv. MMF je možné kritizovat za řadu věcí, ale ne za neschopnost vymáhat své pohledávky. I pokud by některá z jižních zemí zbankrotovala, tak MMF je privilegovaný věřitel, který dostane své peníze jako první a celé.
Pod jakým azimutem pochodujeme?
Jinými slovy: kanál pomoci eurozóně prostřednictvím MMF je z hlediska zemí, které mají pomoc poskytnout, zjevně ten nejbezpečnější a nejlevnější. Dlouhodobým cílem ČR totiž je být v jádře EU, využívat evropský ekonomický prostor pro své exporty a to i v případě, že by se projekt eura nepovedl. Z tohoto strategického hlediska není ovšem požadovaný náklad příliš vysoký. Nu a kdyby ČNB projevila trochu vstřícnosti, tak by mohl být z hlediska českých daňových poplatníků dokonce nulový. Jen by se prohloubilo negativní čisté jmění ČNB.
Z výše uvedeného je zřejmé, že požadovaná finanční operace není žádným dramatickým břemenem a ti, kteří jej kritizují, by měli přiznat, že nechtějí být v EU a také sdělit, jaká pak bude jejich hospodářská strategie. Chtějí ČR připojit ke Spojenému království, Rusku anebo Čínské lidové republice?
Autor je stínový ministr financí za ČSSD
