Hlavním důvodem současné krize eurozóny je nevyřešená dluhová krize. Mnoho vlád muselo nastavit přísný konsolidační kurs, aby získaly zpět důvěru investorů. Na téma proč k tomu došlo a jak se bude euro vyvíjet v příštích letech hovořil na semináři konaném v Praze 1. listopadu zástupce hlavního analytika Commerzbank AG Ralph Solveen z frankfurtské centrály této druhé největší německé banky.
„Obavy z budoucnosti vedly k tomu, že firmy jsou méně ochotny investovat. Spolu se slábnoucí poptávkou ze zemí mimo eurozónu to znamenalo, že ekonomika eurozóny zaznamenává stále slabší růst,“ uvádí Ralph Solveen. Dluhová krize v eurozóně ohrožuje vyspělé i rozvíjející se země. I v případě, že se ji podaří zastavit, může z hospodářského růstu ve většině regionů světa ubrat až 1,5 procenta. Vážná krize v Evropě by ale mohla srazit hrubý domácí produkt (HDP) rozvíjejících se zemí až o čtyři procenta, což by postačovalo k vyvolání nové globální recese.
Ve Španělsku, Řecku a Portugalsku hrozí vbrzku státní bankrot
Podle Ralpha Solveena za současným nepříznivým stavem stojí krize státních dluhopisů, čímž trpí hospodářství. Nevhodné je dále podnikatelské klima, nepřátelské vůči firmám. „Následující tři až čtyři měsíce nebudou nijak růžové. Zejména ve Španělsku, Řecku a Portugalsku, jejichž ekonomická situace je katastrofální, může dojít až ke státnímu bankrotu.“ Proč se zpomalila německá ekonomika? Německá ekonomika rostla v minulém roce velmi silně: o tři procenta, což bylo o dvě procenta více než ve zbytku eurozóny. Německá ekonomika nebyla nicméně imunní vůči slabším globálním ekonomikám nebo negativním účinkům vyplývajících z nejistoty ohledně krize státního dluhu. „Měnová politika, zvyšující se konkurence, kurzovní politika, úrokové sazby: to vše stojí za současným poklesem,“ doplňuje Ralph Solveen.
Uvedené důvody zesilují diskusi o rozpadu eurozóny. Ekonomickými aspekty se zabývají především banky a finanční instituce nebo makléři. Tyto instituce ve většině případů varují před propadem HDP, zpomalením zahraničního obchodu a nárůstem nezaměstnanosti. Současná nedůvěra ke společné měně se projevuje rostoucím přesunem investorů k mimoeurovým trhům – například k Velké Británii nebo Švédsku. To si dokonce na začátku prosince 2011 půjčovalo za levnější úroky než Německo. Británie zaznamenala zájem o libru v prvním prosincovém týdnu, poté co její premiér David Cameron oznámil, že se k záchraně zadlužených zemí nepřipojí.
Napřesrok potopa?
„Při hledání řešení podobných problémů se často obracíme do historie. Za jeden z neúspěchů Hospodářské a monetární unie (EMU) můžeme považovat, že nerespektovala pořadí jednotlivých forem integrace. Podle toho by totiž měnové unii měly předcházet hospodářská a politická unie, což se v případě EMU nestalo. Země tak neměly sladěná rozpočtová pravidla, hospodářské cykly ani plně liberalizovaný trh práce, stejně tak nedošlo ke srovnání tempa růstu cen, ani vytvoření společné legislativy nebo daňové soustavy,“ říká Ralph Solveen a dodává: „Podíváme-li se na Evropu po první světové válce, v době po rozpadu rakousko-uherského mocnářství vznikly nové státy a ty si vytvořily své vlastní měny.“ Pokud dojde k rozpadu eurozóny, bude EMU jen dalším příkladem v historii měnových unií. Těch totiž již od 19. století existovalo několik, a ačkoliv byly složené z menšího počtu států než EMU, žádná z nich nepřežila. Příkladem je například Skandinávská nebo Latinská měnová unie (vznikla mezi Francií, Belgií, Itálií a Švýcarskem, později sem patřily i Černá Hora nebo Venezuela). Výjimku tvoří pouze unie Belgie a Lucemburska. Těmto dvěma malým zemím se podařilo udržet pevný kurz jejich měn na osmdesát let, až do vzniku dnešní eurozóny.
„Podle analýz Commerzbank je situace eura z krátkodobého hlediska – do konce roku 2014 maximálně 2015 celkem dobrá a udržitelná, ale účet dostaneme až na konci tohoto období. Jaký bude, nedovedou odhadnout ani renomovaní analytici,“ uzavírá Ralph Solveen.
