Definice skutečného vlastníka příjmů

S otázkou, zda je příjemce také skutečným vlastníkem vyplácených příjmů, se v praxi setkává většina českých společností, které platí úroky, dividendy či licenční poplatky do zahraničí.



Odpověď na výše položenou otázku má zásadní význam pro správné zdanění těchto příjmů zahraničních daňových rezidentů v České republice. Výše české daně je ve většině případů významně snížena či zcela eliminována příslušnými ustanoveními mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění. Výhody z těchto smluv jsou však obecně připisovány příjemci úroků, dividend a licenčních poplatků jen je-li jejich skutečným vlastníkem. Plátce příjmů, který je povinen českou daň zahraničního rezidenta správně srazit a odvést, tudíž stojí před ne vždy lehkou otázkou, zda je příjemce příjmů (zahraniční rezident) také jejich skutečným vlastníkem a zda je tedy možné aplikovat výhodnější daňovou sazbu garantovanou příslušnou mezinárodní smlouvou.

V praxi se v legislativách jednotlivých států setkáváme s řadou výkladů a definic, které se snaží pojem „skutečného vlastníka“ objasnit, z nichž ovšem lze zároveň vyvodit mnohdy protichůdné závěry. Proto OECD nedávno s cílem vyjasnit význam tohoto pojmu zpracovala diskusní materiál. V rámci tohoto materiálu byly navrženy změny komentářů k článkům 10 (Dividendy), 11 (Úroky) a 12 (Licenční poplatky) modelové smlouvy OECD o zamezení dvojího zdanění. Podle navržených komentářů by měl plátce při identifikaci skutečného vlastníka odhlédnout od charakteristik uváděných v domácí legislativě, pokud nebudou odpovídat konceptu OECD. Kdo tedy může být onou osobou podle návrhu OECD?

 

Skutečným vlastníkem pro účely aplikace smluv o zamezení dvojího zdanění by měla být osoba, která:

* má plné právo nakládat s dividendou/úrokem/licenčním poplatkem,

* má plné právo na užitky plynoucí z těchto příjmů a

* její právo není omezeno povinností (ať již zákonnou nebo smluvní) převést tento příjem na jinou osobu.

Pokud příjemce příjmů odpovídá tomuto popisu, je obecně možné uplatnit výhodnější daňovou sazbu podle příslušné smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Pokud by však tato koncepce byla zneužita k získání daňových výhod, které neodpovídají podstatě smluv, nelze tyto zvýhodněné daňové sazby automaticky aplikovat. Tato zásada také plně odpovídá převažující ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu České republiky (např. 2 Afs 83/2010). Podle závěrů Nejvyššího správního soudu by obecně výhody neměly být uplatňovány pro transakce motivované primárně daňově, které jsou v rozporu s účelem a smyslem zákonné úpravy, ačkoli formálně splňují požadavky daňové legislativy.

Jen pro úplnost dodáváme, že správná aplikace výhod poskytovaných mezinárodními smlouvami by měla být samozřejmě plátcem v případě kontroly ze strany správce daně prokázána, například potvrzením o daňovém rezidentství příjemce a také jeho prohlášením, že je skutečným vlastníkem příjmů ve smyslu pokynu Ministerstva financí D-286. 

 

Zdroj: KPMG

 

Foto: © Gina Sanders - Fotolia.com

Úvodní foto: © Gina Sanders - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře