Důkazní břemeno a zahrnutí ztrát do ceny při metodě „cost plus“

Nejvyšší správní soud (NSS) se ve svém rozsudku 1 Afs 99/2012-52 ze dne 13. března 2013 zabýval rozložením důkazního břemene a aplikací metody nákladů a přirážky („cost plus”) při posouzení převodních cen mezi spojenými podniky.



V daném případě se jednalo o situaci, kdy daňový subjekt podal postupně dvě dodatečná daňová přiznání za rok 2007. V rámci prvního dodatečného přiznání zvýšil svůj základ daně a daň z důvodu nesprávného nastavení převodních cen a zároveň deklaroval, že mu vznikla z transakcí ve skupině újma. O dva roky později (po změně managementu) podal daňový subjekt nové dodatečné daňové přiznání, v němž své tvrzení z prvního dodatečného přiznání popřel a snížil svoji daňovou povinnost na úroveň vykázanou v původním, tj. řádném, daňovém přiznání.

 

Finanční úřad zahájil vytýkací řízení, jehož výsledkem bylo stanovení daně ve stejné výši jako v prvním dodatečném přiznání. Správce daně a následně i Krajský soud v Hradci Králové dospěli k závěru, že společnost neprokázala, že převodní ceny mezi ní a mateřskou společností byly v roce 2007 stanoveny na tržní úrovni.

 

NSS zopakoval své stanovisko z dřívějších rozhodnutí, že v oblasti převodních cen v případě daňové kontroly, v jejímž rámci se finanční úřad snaží zpochybnit správnou výši převodních cen, leží důkazní břemeno primárně u správce daně. Ten musí zjistit skutečnou převodní cenu, stanovit tzv. referenční cenu (tj. tržně obvyklou cenu) a vyčíslit rozdíl. Daňovému subjektu pak musí poskytnout prostor, aby se mohl ke zjištěnému rozdílu vyjádřit, podat vysvětlení a/nebo aby mohl předložit další důkazní prostředky. V daném případě však daňový subjekt revidoval, resp. zcela popřel své tvrzení z prvního dodatečného přiznání. V této situaci leží podle NSS důkazní břemeno plně na daňovém subjektu.  Pokud jsou podána dvě dodatečná přiznání, přičemž posledně podané reviduje předchozí, dostává se daňový poplatník do nevýhodné důkazní pozice. Ačkoliv by se důkazní postavení daňového subjektu nemělo měnit ve vztahu k dodatečným přiznáním, nelze vyloučit, že toto přenesení daňové povinnosti může ve specifických případech platit i při podání prvního daňového přiznání.

 

NSS se dále zabýval aplikací metody „cost plus“, když odmítl situaci, v níž mateřská společnost zahrnovala do ceny dodávaných surovin i svoji ztrátu z prodeje finálních výrobků.

 

Dalšími zajímavými závěry vyplývajícími z uvedeného rozsudku je, že soud výslovně připustil použití metody rozdělení zisků mezi mateřskou a dceřinou společností, že finanční úřad odmítl znalecký posudek a dále že soud konstatoval, že výrok auditora ke zprávě o vztazích nelze považovat za důkaz sjednání ceny na tržní úrovni.

 

Zdroj: KPMG

 

Úvodní foto: © arahan - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře