GFŘ: Daňové dopady dočasného přidělení zaměstnance jinému zaměstnavateli

Předmětem červnového jednání koordinačního výboru Komory daňových poradců a GFŘ byly daňové aspekty dočasného přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli, které je možné nově sjednávat od 1. ledna 2012 dle § 43a zákoníku práce.



GFŘ (Generální finanční ředitelství) potvrdilo, že za dočasně přiděleného zaměstnance může jeho právní zaměstnavatel požadovat na základě smluvního ujednání s ekonomickým zaměstnavatelem nejen úhradu mzdy nebo platu, ale i veškerých nákladů, které souvisí se zajištěním pracovních, mzdových a platových podmínek tohoto zaměstnance v době jeho přidělení, například i sociální a zdravotní pojištění, zaměstnanecké benefity apod. V případě dočasného přidělení mezi spřízněnými osobami se bude mít za to, že úhrada mzdových a dalších souvisejících nákladů odpovídá ceně obvyklé pro účely zákona o daních z příjmů. 

Na straně ekonomického zaměstnavatele budou tyto náklady považované za daňově uznatelné (včetně dalších přímo hrazených nákladů na zajištění pracovních podmínek, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), pokud souvisejí s výkonem práce přiděleného zaměstnance a splňují obecné podmínky pro daňovou uznatelnost. Na rozdíl od agenturního zaměstnávání nelze dle zákoníku práce (§ 43a odst. 2) poskytovat úplatu za dočasné přidělení nad rámec mzdových nákladů, ani přefakturovat další administrativní náklady spojené s přiděleným zaměstnancem. To souvisí s rozdílným účelem obou institutů: Účelem agenturního zaměstnávání je zprostředkovat uchazeči (zaměstnanci) zaměstnání, zatímco účelem dočasného přidělení je řešení situace, kdy právní zaměstnavatel nemá – zpravidla z provozních důvodů – po přechodnou dobu možnost přidělit zaměstnanci sjednanou, popřípadě ani jinou práci, a proto mu zajistil dočasné přidělení k výkonu práce u jiného zaměstnavatele. 

Z hlediska zákona o DPH se prostá refundace nákladů mezi dvěma zaměstnavateli, která je hrazena striktně dle zákoníku práce, nepovažuje za úplatu za zdanitelné plnění a nepodléhá tedy odvodu DPH. Tyto příjmy lze chápat jako příjmy na základě pracovněprávního vztahu, které se dle zákona o DPH nepovažují za ekonomickou činnost. U finančních institucí tak lze z pohledu DPH spíše v praxi doporučit využití institutu dočasného přidělení zaměstnance než agenturní zaměstnávání. 

Výše uvedené daňové důsledky budou obdobné i v případě dočasného přidělení zaměstnance ze zahraničí (tedy v podstatě půjde o právní vztah analogický ustanovení o dočasném přidělení v českém zákoníku práce).

 

 

Zdroj: KPMG

Úvodní foto: © sgursozlu - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře