K nemravnosti smluvní pokuty

Smluvní pokuta patří mezi nejoblíbenější nástroje zajištění závazků ve smlouvách. Její správné nastavení přitom nemusí být úplně jednoduché.



Z rozhodovací činnosti soudů je zejména evidentní tlak na to, aby ujednání o smluvní pokutě bylo opravdu určité. Musí z něj být zcela zjevné, na jaké porušení se smluvní pokuta vztahuje a jak se určí její výše. Na druhou stranu ale soudy hledají v dohodách stran logický obsah a uplatňují přitom pravidla výkladu vůle stran, jak jsou obsažena v právních předpisech i právní teorii. Ne každé ustanovení o smluvní pokutě, které se na první pohled jeví neurčitě, tak je soudem skutečně prohlášeno za neplatné (pozor, platí to však i naopak).

Existují názory, podle nichž může být smluvní pokuta označena soudem za nemravnou a jako taková prohlášena za neplatnou. S ohledem na význam smluvní pokuty jsou tyto názory velice citlivé (protože nízká smluvní pokuta nemusí plnit svou funkci). Jistě nelze připustit, aby smluvní pokuta mohla platit bez jakéhokoliv omezení, tj. aby směla zásadně porušovat principy spravedlnosti. Na druhou stranu ale nelze přijmout ani názor, podle něhož existuje objektivní hranice výše smluvní pokuty, kterou není možné překonat. Tento názor přitom podporují některé výklady soudních rozhodnutí (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, podle něhož smluvní pokuta ve výši 1 % dlužné částky nájemného je již v rozporu s dobrými mravy, zatímco smluvní pokuta ve výši 0,5 % ještě nikoliv). O zkreslenosti (případně nevhodné zjednodušenosti) takového výkladu svědčí podle mého názoru i samotné znění zmiňovaného judikátu, podle něhož je vždy v konkrétním případě nutné sledovat nejen výši smluvní pokuty, ale i její funkci či podmínky sjednání. Jinak by soudy měly přistupovat ke smluvní pokutě, jejímž jediným cílem je jednoduše nahradit vzniklou škodu (tzv. uhrazovací funkce smluvní pokuty). V tomto případě se někdy o smluvní pokutě hovoří jako o paušalizované náhradě škody. Zde smluvní pokuta usnadňuje vymáhání náhrady škody tím, že při porušení povinnosti není třeba prokazovat konkrétní výši škody, ale pouze vyčíslit smluvní pokutu.

Zcela jinak by se ale měly soudy dívat na pokutu, jejímž cílem je chránit oprávněnou stranu před porušením povinnosti (zvlášť, pokud dopady takového porušení mohou mít na činnost oprávněné strany zásadní vliv), případně potrestat povinnou stranu za porušení takové povinnosti (v právní teorii se hovoří o tzv. preventivní a sankční funkci smluvní pokuty). Právě na tyto dvě posledně jmenované funkce přitom i řada právníků v praxi zapomíná. V této souvislosti je vhodné připomenout poměrně zajímavý vztah smluvní pokuty k náhradě škody – je-li sjednána smluvní pokuta, pak za porušení povinnosti, která je smluvní pokutou zajištěna, již oprávněné straně nenáleží náhrada škody. Ve smlouvě se však lze dohodnout jinak (a to právě v závislosti na funkci smluvní pokuty).

Zajímavou je též otázka dopadů nepřiměřené smluvní pokuty. Zatímco v režimu občanského práva nelze vyloučit, že by soud takto stanovenou smluvní pokutu opravdu určil za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, v režimu obchodního práva by tak podle mého názoru činit neměl. Obchodní zákoník totiž stanoví poměrně zvláštní právo soudu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit (tzv. moderační právo soudu). Je-li tedy dle soudu smluvní pokuta nepřiměřená, měl by ji (resp. může ji) snížit, a to až na úroveň vzniklé škody. To naznačuje i judikatura Nejvyššího soudu, podle níž samotný závěr, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci § 265 obchodního zákoníku, podle níž soud neposkytne ochranu výkonu práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, ale může vést k využití moderačního práva soudu. Moderační právo soudu by se přitom od 1. 1. 2014 mělo začít uplatňovat i v občanskoprávních vztazích, a to v souvislosti s ustanovením § 2051 nového občanského zákoníku (který do této oblasti vnáší i další novinky).

V souvislosti s přiměřeností výše smluvní pokuty je též důležitou otázka, zda je nezbytné omezovat celkovou výši smluvní pokuty v případech, kdy je nastavena denní, měsíční či podobnou sazbou (tj. nikoliv jako pevná částka). Je totiž pravda, že i když je denní sazba sjednána jako relativně nízká, může při dlouhodobém prodlení dlužníka (povinného) dosáhnout obrovských částek (někdy i přesahujících hodnotu samotného závazku). I na tuto otázku pomáhá nalézt odpověď judikatura. Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí konstatoval přímo toto: Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“. To je velice podstatný, přitom zcela logický, závěr opřený o to, že závisí-li výše smluvní pokuty, jejíž sazba není sjednána jako nepřiměřená, jen na tom, zda a kdy dlužník splní svou povinnost, nelze konečnou výši označit za nepřiměřenou (vždyť to by pro dlužníky znamenalo, že při dostatečné trpělivosti dosáhnou stavu, kdy už se nadále plněním nemusejí zabývat). 

 

Autor je partnerem advokátní kanceláře NIELSEN MEINL

 

 

 

Foto:  © Visual Concepts - Fotolia.com

Úvodní foto: © Visual Concepts - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře