Nejvyšší správní soud k daňové uznatelnosti dohadné položky na roční bonusy zaměstnanců

V nedávno publikovaném rozsudku (8 Afs 35/2010 – 106 ze dne 31. března 2011) se Nejvyšší správní soud detailně zabýval přípustností tvorby dohadných položek pasivních na roční odměny, které jsou zaměstnancům formálně přiznány a vyplaceny až v následujícím roce.



V daném případě měla společnost podmínky vyplácení ročních odměn upraveny v interním dokumentu nazvaném „Zásady hmotné zainteresovanosti“. Z tohoto vnitřního předpisu vyplýval při splnění stanovených podmínek určitým zaměstnancům nárok na roční odměnu v maximální výši stanovené procentem z roční tarifní mzdy. Výplata odměny a její přesná výše byly vázány na ekonomické výsledky společnosti, na schválení odměny představenstvem, resp. nadřízeným zaměstnancem a na schválení auditované účetní závěrky představenstvem společnosti. Společnost vytvořila na odměny dohadnou položku pasivní a související; mzdový náklad uplatnila pro daňové účely již v roce, ve kterém byla zaměstnanci vykonána práce, k níž se odměna vztahovala, přestože schválení odměn příslušnými osobami a schválení účetní závěrky představenstvem proběhlo až v roce následujícím.

Správce daně však tento náklad jako daňový neuznal. Společnost argumentovala, že nárok na odměnu vznikl zaměstnancům již v období, v němž vykonali práci. Schválení odměny příslušnými osobami a schválení účetní závěrky představenstvem měla podle společnosti jen potvrzující povahu a sama o sobě nárok na odměnu nezakládala. Městský soud v Praze, k němuž společnost podala správní žalobu proti rozhodnutí o dodatečném vyměření daně, považoval tvorbu dohadné položky za oprávněnou: Přestože právní nárok na odměnu vznikl až v roce následujícím, existovala věcná souvislost odměny s obdobím, v němž byla vykonána práce, a v tomto roce již byly známy ekonomické výsledky společnosti a byla tedy dána existence předpokládaného dluhu.

Nejvyšší správní soud nicméně věc posoudil jinak. Roční odměna podle něj představovala fakultativní (nenárokovou) složku mzdy, která se stává nárokovou až v okamžiku jejího přiznání. Protože přiznání odměny bylo v posuzovaném případě vázáno na navržení a schválení odměny určenou osobou a na schválení účetní závěrky představenstvem společnosti, vznikl podle Nejvyššího správního soudu právní nárok na odměnu až v následujícím roce. Nebylo také možné vyloučit, že některý z těchto kroků nenastane a tudíž by již zaúčtovaný výdaj v konečném důsledku vůbec nebyl vynaložen. Podle Nejvyššího správního soudu proto nebylo možné v daném případě tvořit dohadnou položku pasivní v roce, v němž byla vykonána práce, ke které se odměna vztahovala.

Zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu se týká oblasti, která je relevantní pro celou řadu společností. Účtování ročních odměn zaměstnanců prostřednictvím dohadné položky představuje podle našich zkušeností běžnou praxi, přičemž se často jedná o poměrně významné částky. Lze tedy očekávat, že se orgány daňové správy budou touto oblastí systematicky zabývat v rámci případných daňových kontrol. Vzhledem k tomu, že konstrukce ročních odměn a podmínky jejich poskytování bývají v praxi případ od případu odlišné, bude třeba přípustnost tvorby dohadné položky na tyto odměny vždy posoudit individuálně. Klíčovou otázkou pro tvorbu dohadné položky na roční odměny zaměstnanců je, v jakém okamžiku vzniká zaměstnanci právní nárok na tuto odměnu. Pokud společnost roční odměny zaměstnancům v účetnictví výše zmíněným způsobem zohledňuje, doporučovali bychom přípustnosti jejich účtování a souvisejícím dopadům v oblasti daně z příjmů právnických osob věnovat zvýšenou pozornost při sestavování daňového přiznání. Stejně tak bude vhodné posoudit případná rizika vyplývající z výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska již uplynulých období.

 

 

Zdroj: KPMG


« předchozí článek další článek »





Související články




Komentáře