NSS předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně mezinárodního pronájmu pracovní síly

Nejvyšší správní soud (NSS) minulý měsíc rozhodl, že předloží Soudnímu dvoru předběžnou otázku ve věci potenciálního nesouladu ustanovení českého daňového práva se základními svobodami vnitřního trhu EU, zejména se svobodou usazování, ale i svobodou volného pohybu služeb a sekundárně též volného pohybu pracovníků.



V daném případě se jedná o problematiku tzv. mezinárodního pronájmu pracovní síly, tedy o situaci, kdy si český subjekt najímá pracovníky od poskytovatele – agentury práce – se sídlem v zahraničí. V takovém případě má podle zákona o daních z příjmů český subjekt jako tzv. ekonomický zaměstnavatel povinnost odvádět z plateb hrazených zahraniční agentuře práce zálohy na daň z příjmů fyzických osob za najaté pracovníky. Pokud je součástí celkové úhrady agentuře též částka za zprostředkování (jak je tomu u agentur práce v podstatě vždy), podléhá zdanění alespoň 60 % z této odměny. Stejné pravidlo se uplatní i v případě, že zahraniční agentura má v České republice organizační složku, která je jinak obecně povinna vypořádat daňové povinnosti z mezd svých zaměstnanců vůči českému finančnímu úřadu. Situace zahraničních agentur se tak odlišuje od agentur tuzemských, u nichž k přesunu povinností zaměstnavatele nedochází. Plátcem záloh na daň z příjmů fyzických osob je vždy tuzemská agentura a subjekt, který si zaměstnance pronajme, není povinen za tyto najaté pracovníky odvádět zálohy na daň. Neplatí pro ni ani zmíněné „pravidlo 60 %“.

 

Slovenská agentura práce najímala své zaměstnance nikoliv ze zahraničí, nýbrž prostřednictvím organizační složky registrované v České republice. Její situace tedy byla srovnatelná s tuzemskou agenturou. Správce daně posoudil situaci zahraniční agentury jako situaci ekonomického zaměstnavatele a předepsal české společnosti využívající najaté pracovníky zálohy na daň z příjmů fyzických osob k přímému placení. V daném případě činila hodinová sazba za poskytnutí pracovníků hrazená společností 170 Kč, přičemž podle dohody mezi společností a agenturou práce byla dočasně přiděleným pracovníkům garantována mzda ve výši 50 Kč na hodinu. Správce daně určil jako základ pro stanovení daně ze závislé činnosti částku odpovídající 60 % částek fakturovaných agenturou práce.

 

Česká společnost podala po neúspěšném odvolání a správní žalobě kasační stížnost k NSS. Ten připustil, že by v dané situaci mohly být porušeny základní svobody vnitřního trhu Evropské unie, zejména svoboda usazování a svoboda volného pohybu pracovních sil. Podle NSS může totiž český subjekt odradit od spolupráce s pobočkou zahraniční agentury fakt, že český subjekt na sebe musí převzít agendu spojenou s odváděním záloh na daň z příjmů, zatímco v případě spolupráce s tuzemskou agenturou jej tyto povinnosti netíží. Přesunutí daňové povinnosti z české pobočky slovenské agentury práce na českého ekonomického zaměstnavatele nelze dle názoru NSS odůvodnit zájmem na řádném vybrání daně (účinnost daňového dohledu). Tento důvod by bylo možné akceptovat pouze v případech jednorázového přeshraničního poskytování služeb (tedy nikoliv v případě existence pobočky), kdy může být pro českého správce daně obtížné zdanit zahraničního poskytovatele služby.

 

Dne 17. ledna 2013 rozhodl NSS usnesením č. j. 1 Afs 38/2012-53 o zastavení řízení a předložení dvou předběžných otázek Soudnímu dvoru. První otázka zní, zda přenesení povinnosti na tuzemský subjekt v případě zahraniční agentury práce, která má v České republice organizační složku, je porušením základních svobod Evropské unie. V rámci druhé otázky se tuzemský soud ptá, zda je porušením základních svobod taková legislativní úprava, podle níž je základ daně z příjmů takových zaměstnanců stanoven v paušální výši nejméně 60 % z částky fakturované agenturou práce v případech, kdy je ve fakturované částce zahrnuta i odměna za zprostředkování.

 

V případě druhé otázky zastává NSS názor, že je tato úprava odůvodnitelná zájmem na účinnosti daňového dohledu, neboť cílem ustanovení je přimět zahraniční agentury práce k fakturaci skutečně vyplacených mezd a jejich zdanění a dále zabránit vyplácení nezdaněných mezd pod rouškou odměny za zprostředkování. NSS však také konstatuje, že se tato zákonná fikce uplatní jen v případech, kdy z fakturované částky není zřejmá částka za zprostředkování, a že agentuře práce nic nebrání, aby ve faktuře jednotlivé položky rozepsala. Tímto by mohl být potvrzen dosud neoficiální, mnohdy již v praxi uplatňovaný výklad některých správců daně. Tato interpretace je totiž příznivější než doslovný výklad zákona, podle něhož by jako zdanitelný příjem zaměstnance bylo třeba použít částku 60 % z celkové úhrady i v případě, že český subjekt má k dispozici specifikaci celkové odměny obsahující i částku za zprostředkování a výše zdanitelného příjmu je nižší než 60 % z celkové úhrady agentuře práce.

 

 

 

Zdroj: KPMG

 

 

Úvodní foto: © arahan - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře