Použití metody srovnatelné nezávislé ceny v judikatuře Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud vydal další rozhodnutí týkající se převodních cen. Rozhodnutí uvedeného soudu ve sporech tohoto typu vyznívají často ve prospěch poplatníků a zdůrazňují důkazní břemeno správce daně. Rozsudek (1 Afs 101/2012 – 31 ze dne 23. ledna 2013) však tento trend nepotvrdil a naopak podpořil postup finančních orgánů.



V souzeném případě se jednalo o obchodování s rybami, přičemž společnost podle zjištění správce daně uplatňovala vyšší prodejní ceny zboží u dodávek nespřízněným osobám než při dodání téhož zboží v rámci skupiny. Správce daně porovnal jednotkové ceny, za které společnost prodávala zboží dceřiné společnosti na Slovensko, s cenami účtovanými vzorku šesti obchodníků z různých států, kteří se společností také obchodovali a odebírali od ní stejné zboží, avšak nebyli se společností majetkově ani jinak propojeni. Tímto způsobem správce daně určil interval cen sjednaných s nezávislými osobami, vyčíslil rozdíl mezi cenami dohodnutými se spojenou osobou a ostatními nezávislými obchodníky a vyzval společnost, aby tento rozdíl doložila.

 

Společnost odůvodnila nižší marži při obchodování se slovenskou dceřinou společností relativně nižší cenovou hladinou na Slovensku. Tento argument byl však finančními orgány a poté i soudem odmítnut s poukazem na to, že cenová hladina na Slovensku byla obdobná cenové hladině v Maďarsku, kam společnost své výrobky prodávala několika nezávislým distributorům zahrnutým do srovnávacího vzorku. Důvěryhodnosti tohoto tvrzení navíc nenapomohlo ani zjištění správce daně, že zatímco marže společnosti při prodeji spřízněnému slovenskému distributorovi činila zhruba 2 %, marže tohoto distributora z dalších prodejů předmětného zboží dosahovala téměř 60 %. Dále společnost argumentovala, že slovenská dceřiná společnost nakupovala přebytky zboží (včetně hůře prodejných zbytkových ryb nižší kvality). Toto tvrzení se však společnosti podle soudu nepodařilo žádným způsobem prokázat. Doměření rozdílu cen zjištěných správcem daně mezi nezávislými distributory na jedné straně a dceřinou společností na druhé straně tedy shledal soud oprávněným.

 

V obecné rovině se Nejvyšší správní soud vyjádřil k použití metody srovnatelné nezávislé ceny, která byla v dané věci aplikována. Soud konstatoval, že se jedná o metodu preferovanou, která však předpokládá srovnatelnost výrobku, tedy situaci, kdy tentýž výrobek (komoditu) zkoumaný podnik prodává jak spřízněným, tak nespřízněným subjektům. Při uplatnění této metody není pak podle soudu podstatné, za jakých podmínek je toto zboží jednotlivými odběrateli dále prodáváno; jinými slovy, není důležitá úroveň cenové hladiny na jednotlivých trzích, kam jsou výrobky distribuovány.

 

Citované rozhodnutí opět potvrdilo, jak důležitá je dokumentace převodních cen pro případnou daňovou kontrolu a následné eventuální spory s finančními orgány. Vzhledem k narůstající angažovanosti finančních úřadů v oblasti kontroly převodních cen a stále častějšímu využití možností přeshraniční spolupráce daňových správ se již dnes nelze spoléhat na to, že správce daně uspokojí pouhá tvrzení daňového subjektu. Pokud Vaše společnost dodává totožné výrobky nebo služby odběratelům do skupiny a mimo skupinu ve srovnatelných objemech za různé ceny, je vhodné mít již předem k dispozici dokumentaci s argumentací obhajující takový postup. S přípravou příslušné dokumentace Vám rádi pomůžeme.

 

 

Zdroj: KPMG

Úvodní foto: © arahan - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře