Rozsudek Nejvyššího správního soudu – prokázání odvysílání reklamy

Nejvyšší správní soud se koncem roku 2011 vyjádřil ve svém rozhodnutí (č. j. 7 Afs 55/2011) k otázce prokazování nákladů vynaložených na reklamu v souvislosti s uplatňováním nároku na odpočet DPH. Z argumentace soudu vyplývá, že dokumentaci o poskytování reklamních služeb je třeba věnovat zvýšenou pozornost.



Daný případ se týkal společnosti, která si objednala reklamní služby spočívající ve vysílání reklamního spotu ve zhruba půlročním období na velkoplošné světelné obrazovce v pěti velkých městech v České republice. Správce daně, městský soud a následně i Nejvyšší správní soud neuznaly jako důkazní prostředky např. výpovědi svědků, kteří reklamu viděli, CD s videoklipem, fotografie zachycující uveřejněnou reklamu ani skutečnost, že reklamní služba byla skutečně zaplacena v dohodnuté výši.  Dle jejich názoru společnost pouze prokázala, že si dané služby objednala a zaplatila za ně, nikoli však, že služby byly skutečně dodány ve sjednaném rozsahu. 

Správce daně navíc zjistil, že dodavatel služeb nebyl schopen doložit, zda objednané služby daňovému poplatníkovi skutečně poskytl. Účetnictví dodavatele označil správce daně za nevěrohodné. Ve vztahu ke stěžovateli z něj dle správce daně neplynula žádná skutečnost, jež by potvrzovala, že mu objednanou reklamu ve sjednaném rozsahu dodal. Soud v tomto případě zjevně nepovažoval za relevantní jiné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (č. j. 2 Ans 1/2005), jež jako argument použila společnost stěžovatele. Dle tohoto rozhodnutí nelze po daňovém subjektu požadovat, aby prokazoval skutečnosti, jež jsou zcela mimo sféru jeho vlivu a jež nemůže zjistit a ověřit. 

Pro daňovou praxi je rozsudek významný, neboť uvádí i možnosti prokazování obdobných reklamních služeb. Podle městského soudu (resp. správce daně) by dostatečným důkazním prostředkem mohly být například tzv. playlisty, pokud by se vytvářely v rámci obvyklé praxe, nebo záznamy reklam na technických nosičích dat sloužící jako podklady pro provoz reklamní obrazovky. Mezi další navrhované důkazní prostředky patří svědecká výpověď zaměstnanců průběžně kontrolujících poskytování reklamy; fotografie reklamy, z nichž by byly patrné datum, čas a místo pořízení; svědecké výpovědi pracovníků dodavatele nebo jeho subdodavatelů zajišťujících faktické technické vysílání reklamy, kteří by byli schopni podat alespoň rámcový přehled o frekvenci a místním a časovém rozsahu vysílání. Městský soud připustil, že v určité situaci může postačovat i řetězec nepřímých důkazů, pokud vedou k jednoznačnému závěru. 

Přestože se tato kauza týkala dokazování v oblasti DPH, její dopad je jednoznačný i pro prokazování daňových výdajů pro účely daně z příjmů.

 

Zdroj: KPMG

 

Foto: © Visual Concepts - Fotolia.com

 

Úvodní foto: © Visual Concepts - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře