Spor o vznik a existenci věcného břemene z telekomunikačního zákona z roku 1964

Jste vlastníky nemovitosti, na níž je umístěno telekomunikační zařízení, například některého z mobilních operátorů?



Bylo výše zmíněné telekomunikační zařízení instalováno na vaší nemovitosti na základě nájemní smlouvy uzavřené s provozovatelem telekomunikačního zařízení před prvním červencem 2000, jejíž platnost a účinnost vypršela nebo byla jinak ukončena? Potom s největší pravděpodobností stojíte před otázkou, jak donutit majitele k odstranění jejich telekomunikačního zařízení z vaší nemovitosti. Za daných okolností provozovatel telekomunikačního zařízení jej s největší pravděpodobností odmítá odstranit z vaší nemovitosti, a to s odkazem na vznik a existenci věcného břemene váznoucího na vaší nemovitosti, které mělo vzniknout na základě zákona a v jehož důsledku je vlastník dotčené nemovitosti povinen strpět umístění telekomunikačního zařízení na své nemovitosti a umožnit jeho provozovateli nezbytný přístup k tomuto zařízení za účelem jeho obsluhy a provozu.

V takové situaci majitele dotčené nemovitosti zcela logicky může napadnout podat žalobu k soudu na provozovatele telekomunikačního zařízení. Takto podané žalobě se však provozovatel telekomunikačního zařízení bude bránit tím, že žaloba byla podána nesprávně a že soud není věcně příslušný takovou žalobu vůbec řešit neboť dle § 104, odst. 13 zákona č. 127/2005 Sb. ve znění pozdějších změn (zákon o elektronických komunikacích) je věcně příslušným úřadem k řešení takových rozporů mezi vlastníkem nemovitosti, na níž je umístěno telekomunikační zařízení a provozovatelem dotyčného telekomunikačního zařízení, příslušný stavební úřad ve spolupráci s Českým telekomunikačním úřadem. Jak to tedy je? Jak se může vlastník nemovitosti v takovém případě bránit?

Dle současného zákona o elektronických komunikacích č. 127/2005 Sb. ve znění pozdějších změn (dále jen „Aktuální právní úprava z r. 2005“) je každý podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť (dále jen „Provozovatel TK zařízení“) povinen uzavřít s majitelem dotčené nemovitosti, na které je umístěno telekomunikační zařízení (dále jen „Majitel nemovitosti“), smlouvu o zřízení věcného břemene k části dotčené nemovitosti tak, aby mohl příslušné telekomunikační zařízení upravovat a provozovat. Obdobně tomu tak bylo i za předchozího zákona o telekomunikacích č. 151/2000 Sb. ve znění pozdějších změn (dále jen „Telekomunikační zákon z r. 2000“).

Avšak, podle ještě staršího zákona o telekomunikacích č. 110/1964 Sb. ve znění pozdějších změn (dále jen „Telekomunikační zákon z r. 1964“), který platil právě až do prvního července roku 2000, vznikalo Provozovatelům TK zařízení právo odpovídající věcnému břemeni již samotnou instalací telekomunikačního zařízení (dále jen „TK zařízení“) na jakýchkoliv nemovitostech, a to přímo z tohoto Telekomunikačního zákona z r. 1964 bez potřeby uzavírání jakýchkoliv smluv s Majiteli nemovitostí! Rozdíl je tedy v tom, že jak Aktuální právní úprava z r. 2005, tak i předchozí Telekomunikační zákon z r. 2000 počítají se skutečností, že Provozovatel TK zařízení uzavře s Majitelem nemovitosti písemnou dohodu o zřízení věcného břemene k dotčené nemovitosti, a to za úhradu! Socialistický Telekomunikační zákon z r. 1964 se oproti oběma novějším právním úpravám, v souladu s tehdejší ideovou filozofií, příliš nezaobíral řádnou ochranou vlastnických práv jiných osob k dotčeným nemovitostem, a rovnou bez dalšího určil, že tehdejší „organizace spojů“, tj. dnes Provozovatel TK zařízení, si zřizuje na cizích nemovitostech telekomunikační zařízení a na tyto v nezbytném rozsahu vstupuje a vjíždí a provádí nezbytné úpravy s tím, že tato oprávnění jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech. To tedy znamenalo, že dle tehdejšího Telekomunikačního zákona z r. 1964 se Provozovatel TK zařízení zjednodušeně řečeno de iure ani nemusel ptát Majitele nemovitosti na svolení, a opět zjednodušeně řečeno, v principu mohl rovnou bez dalšího na nemovitosti cizího majitele postavit své TK zařízení a automaticky mu tím vzniklo oprávnění vstupu na dotčený pozemek cizího vlastníka, a to z titulu oprávnění odpovídajícímu věcnému břemeni váznoucímu na dotčeném pozemku vzniknuvšímu na základě Telekomunikačního zákona z r. 1964. Majitelé nemovitostí tedy příliš mnoho prostředků k obraně svého vlastnického práva k nemovitostem na základě  Telekomunikačního zákona z r. 1964 a dalších tehdejších právních norem neměli.    

Jelikož Telekomunikační zákon z r. 1964 přežil změnu režimu v r. 1989 a vesele platil s několika obměnami až do r. 2000, je zřejmé, že za této situace nastal konflikt mezi soukromoprávním principem nedotknutelnosti vlastnického práva, které je od r. 1989 přeci jen více chráněno, než jak tomu bylo před r. 1989, a veřejnoprávními principy vtělenými do Telekomunikačního zákona z r. 1964. Tento principiální konflikt nabyl na intenzitě v devadesátých letech s nástupem mobilních telefonů a rozmachem mobilních telekomunikačních služeb. S rozšířením mobilní telefonie souvisela mimo jiné i intenzivní výstavba nové telekomunikační infrastruktury mobilních telefonních operátorů. Za této situace docházelo mezi Provozovateli TK zařízení a Majiteli nemovitostí k uzavírání nejrůznějších smluv, na základě kterých Provozovatelé TK zařízení byli oprávněni instalovat svá TK zařízení na nemovitostech (pozemky, střechy, apod.) patřících jiným osobám. Ve značném počtu tak docházelo k uzavírání nájemních smluv, na základě kterých Majitelé nemovitostí umožňovali instalaci TK zařízení na svých nemovitostech. V případě ukončení nájemní smlouvy (z jakéhokoliv důvodu) Majitelé nemovitostí samozřejmě požadovali, aby Provozovatel odstranil své TK zařízení z jejich nemovitosti, což Provozovatelé zařízení povětšinou odmítli s poukazem na již zmíněný vznik jejich práva odpovídajícímu věcnému břemeni váznoucímu na dotčené nemovitosti vzniklému na základě Telekomunikačního zákona z r. 1964! Provozovatelé TK zařízení dále taktéž argumentovali i tím, že případné spory mezi nimi a Majiteli nemovitostí nejsou věcně příslušné řešit obecné soudy, ale stavební úřady ve spolupráci s Českým telekomunikačním úřadem. Za této situace většina Majitelů nemovitostí, z nichž mnozí doposud ani netušili, že instalací TK zařízení na jejich nemovitosti vzniklo ze zákona věcné břemeno, které se nezapisovalo do katastru nemovitostí a po seznámení se s textací Telekomunikačního zákona z r. 1964 na spor s Provozovatelem TK zařízení rezignovala. Provozovatelé TK zařízení žili v přesvědčení, že za prvé nemusí hradit nájemné, protože nájemní smlouva zanikla a za druhé, že nemusí odstranit předmětné TK zařízení, neboť jim vzniklo výše uvedené právo odpovídající věcnému břemeni váznoucímu na dotčené nemovitosti a navíc pokud nebyl výkonem oprávnění odpovídajícímu tomuto věcnému břemeni omezen Majitel nemovitosti, nebyl Provozovatel TK zařízení ani povinen poskytnout Majiteli nemovitosti jakoukoliv náhradu! Z pohledu Provozovatelů TK zařízení tedy naprosto ideální situace.

Na první pohled by se mohlo zdát, že věc je zřejmá a pravda bude na straně Provozovatelů zařízení a veškeré případné spory mezi nimi a Majiteli nemovitostí budou řešeny stavebními úřady ve spolupráci s Českým telekomunikačním úřadem, které budou rozhodovat víceméně ve prospěch Provozovatelů TK zařízení, a to s odkazem na existenci přetrvávajícího věcného břemene dle Telekomunikačního zákona z r. 1964.

Avšak, v této otázce vydal v tomto roce Nejvyšší soud České republiky průlomové usnesení č. 22 Cdo 5159/2008, kterým jednoduše řečeno nařídil soudům nižších instancí, které se odmítly zabývat žalobami, aby se zabývaly takovými žalobami, kterými se žalobci – Majitelé nemovitostí domáhají odstranění instalovaného TK zařízení z jejich nemovitostí a tyto žaloby rozhodovaly.

Oč šlo v uvedené věci? Soud prvního stupně a odvolací soud se odmítly zabývat žalobou Majitele nemovitosti na odstranění TK zařízení umístěného na jeho nemovitosti s odkazem na znění § 104 odst. 13 Aktuální právní úpravy z r. 2005, která stanoví, že dojde-li ke sporu mezi provozovatelem telekomunikačního zařízení a majitelem nemovitosti ohledně oprávnění provozovatele užívat nemovitost cizího vlastníka za účelem správy a provozu instalovaného telekomunikačního zařízení dle ust. § 104 odst. 1, 2, a 6 Aktuální právní úpravy z r. 2005, je příslušným řešit takovéto spory příslušný stavební úřad ve spolupráci s Českým telekomunikačním úřadem.

Nejvyšší soud uvedené tvrzení obou nižších soudů vyvrátil s odkazem na skutečnost, že v rámci dané žaloby se nejedná o „spor o rozsah oprávnění vyplývajících z ustanovení § 104 Aktuální právní úpravy z r. 2005“, ale o „spor o samotné existenci tohoto oprávnění“, neboť mezi účastníky je sporná sama existence (nikoliv rozsah) věcného břemene, resp. veřejnoprávního omezení vlastnického práva, jež Provozovateli TK zařízení podle Majitele nemovitosti jako takové nesvědčí. Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí nižších soudů, které se odmítly zabývat žalobou Majitele nemovitosti s odůvodněním jejich nepříslušnosti, je nesprávné a jejich usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zjednodušeně řečeno, Nejvyšší soud dovodil, že je zde spor o to, zda lze vůbec v daném případě aplikovat Telekomunikační zákon z r. 1964 a z něj vyplývající vznik a existenci věcného břemene Provozovatele TK zařízení zatěžující nemovitosti, na kterých jsou TK zařízení instalována, nebo nikoliv a jde o ryze soukromoprávní spor na vyklizení nemovitosti! Jde tedy o střet veřejného práva s právem soukromým a Nejvyšší soud tak nařídil, aby se touto otázkou obecné soudy zabývaly a neodkazovaly se na příslušnost stavebních úřadů a Českého telekomunikačního úřadu k rozhodování obdobných sporů!

Jaký bude následující vývoj v rozhodování v předmětné věci, bude nadále velmi zajímavé sledovat. Výsledek tohoto sporu zcela jistě bude precedentem pro obdobné spory mezi Provozovateli TK zařízení a Majiteli nemovitostí, které byly až doposud téměř výhradně rozhodovány stavebními úřady ve spolupráci s Českým telekomunikačním úřadem, a to z valné většiny ve prospěch Provozovatelů TK zařízení. Můžeme se dočkat i závěru a rozhodnutí soudů, že odkaz Provozovatelů TK zařízení na vznik a existenci věcného břemene dle Telekomunikačního zákona z r. 1964 za neopodstatněný a bude rozhodnuto, že za účelem vzniku věcného břemene budou muset i v takových případech Provozovatelé TK zařízení uzavřít příslušné dohody s Majiteli nemovitostí stejně tak, jak je tomu dle Aktuální právní úpravy z r. 2005 a jak tomu bylo již i dle Telekomunikačního zákona z r. 2000! Takové rozhodnutí by dalo nově Majitelům nemovitostí možnost přehodnotit dosavadní podmínky, za jakých trpí umístění TK zařízení na svých nemovitostech a případně vyjednat s Provozovateli TK zařízení podmínky nové.

 

Autor je advokát trvale spolupracující s NWD Legal

 

Foto:  © Beboy - Fotolia.com

Úvodní foto: © Beboy - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře

07.01.2016, 12:51 korren

Výsledek sporu

Dobrý den, máte informace o výsledku výše zmíněného sporu? Nacházím se v situaci, kdy řeším rekonstrukci obýváku, ve kterém pod lištou procházejí anténní kabely společnosti UPC pro všechny byty v domě. UPC mě varovala, že s kabely nesmím manipulovat z důvodu existence věcného břemene (kabely nataženy v roce 1997). Proto mě případný výsledek sporu velmi zajímá.
Děkuji.

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.