Z rozsudků Nejvyššího správního soudu

Přestože daňové rezervy již v současnosti nepředstavují významný prostředek k daňovému plánování z důvodu povinné deponace finančních prostředků na vázaný účet, je třeba upozornit na dva nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu, které se zabývají důkazním břemenem na straně poplatníků v případě tvorby daňových rezerv na opravy majetku.



Nejvyšší správní soud (NSS: rozsudek 9 Afs 7/2009-40 ze dne 10. prosince 2009) posuzoval situaci, kdy daňový subjekt v roce 2001 vytvořil daňovou rezervu na opravy hmotného majetku a v tvorbě v roce 2002 pokračoval. V roce 2003 již v tvorbě nepokračoval, protože údajně zjistil, že plánované zásahy budou technickým zhodnocením. Vytvořenou rezervu však ani daňově nerozpustil. Daňový subjekt argumentoval, že od samého počátku věděl, že se jedná o technické zhodnocení a že tvorba rezervy do daňových nákladů byla chyba, kterou opomněl opravit dodatečným daňovým přiznáním. Vzhledem k tomu, že se jednalo o již prekludované roky (roky, u nichž již uplynula lhůta pro doměření daně), nemůže tak nyní ani učinit. Soud posoudil, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že od samého počátku šlo o nezákonnou rezervu, kterou nelze tvořit do daňových nákladů. Uzavřel, že se jedná o účelové tvrzení, jehož jediným cílem je přiřadit nezákonné jednání do již prekludovaných období a vyhnout se tak podání dodatečných daňových přiznání na vyšší daňovou povinnost. Soud tedy posoudil rezervu jako zákonnou, a protože poplatník v následujících letech nezahájil opravu, byl povinen zvýšit základ daně v roce 2004, tedy ve druhém roce po ukončení tvorby rezervy.

NSS (rozsudek 8 Afs 20/2010-69 ze dne 24. dubna 2010) posuzoval oprávněnost tvorby rezervy na opravy hmotného majetku v roce 2003, ke které však daňový subjekt pro účely následného dokazování vypracoval podpůrnou dokumentaci až v dalších zdaňovacích obdobích.

Pokud existují k tvorbě rezervy ekonomické důvody, je podle NSS její tvorba i prostředkem k daňové optimalizaci v mezích zákona. Soud podotýká, že způsob tvorby rezervy, její výše a způsob čerpání musí být prokazatelné. Poplatník je povinen stanovit výši rezervy podle jednotlivého hmotného majetku určeného k opravě a charakteru této opravy. V daném případě poplatník důkazní břemeno neunesl, neboť jeho dokumentace postrádala identifikaci konkrétního jednotlivého majetku určeného k opravě i vymezení charakteru a rozsahu zamýšlených oprav. Navíc rozpočty a kalkulace byly vypracovány následně a podle závěru NSS zcela účelově tak, aby částky odpovídaly zaúčtovaným daňově účinným nákladům.

 

Zdroj: KPMG Česká republika

 

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře