Emil Škoda – zbrojař, strojírenský inovátor, vynalézavý manažer

O Škodovi se říkalo, že chce o všem rozhodovat, což se již vymykalo tehdy modernímu trendu, který kvůli stále složitějším technologickým procedurám i narůstajícímu počtu zaměstnanců vyžadoval, aby se velcí šéfové zabývali jen klíčovými záležitostmi ekonomiky, financí a celkové podnikové koncepce.



Emil Škoda se narodil již 18. listopadu, byť je většinou uváděno datum 19. listopadu 1839, jako první ze sedmi dětí MUDr. Františka Škody (krajského lékaře, posléze šéfa zemské zdravotní služby a později poslance říšského sněmu) a jeho druhé ženy Jany, rozené Říhové. Emil se narodil v Dlouhé ulici č.p.55. (dnes Veleslavínova ulice č.p.12). Tento dům patřil rodině provozníka Karla Pivce, jehož dceru Annu si vzal František za svoji první ženu.

Matka Emila Jana zemřela v roce 1854 na zápal plic. Zdrcený František ji nechal pohřbít na Mikulášském hřbitově vedle své první ženy Anny a odstěhoval se z Plzně do Chebu, kde Emil dokončil studia na reálce. Když byl doktor Škoda jmenován zemským zdravotním správcem, stěhovala se rodina z Chebu do Prahy.

V Praze mladý Emil, proti vůli svého otce, který z něj chtěl mít též lékaře, vystudoval čtyři semestry strojního inženýrství na německé technické vysoké škole a pak studia dokončil v Karlsruhe na tamní strojírenské fakultě Technické vysoké školy.

V roce 1859 odešel Emil jako jednoroční dobrovolník rakouské armády do války Rakouska se Sardinií a Francií do Itálie. Vrátil se s chronickým onemocněním žaludku, které jej pak trápilo celý život, a na které také nakonec zemřel.

 

Na počátku byla skoro jen garáž...

Po dokončení studia získal Škoda zkušenosti ve strojírenských továrnách v Saské Kamenici (Chemnitz) a v Brémách. Tam jej také v roce 1866 zastihlo vyhlášení války mezi Pruskem a Rakouskem. Škoda musel jako příslušník znepřáteleného Rakouska do 48 hodin opustit zemi. Do Plzně se pak vrátil, když mu jeho vlivný otec sehnal dobré místo – post vrchního inženýra v nově budované strojírně hraběte Valdštejna na plzeňském Říšském náměstí s platem 1500 zlatých ročně. Ale již 12. června 1869 uzavřel smlouvu a tuto továrnu za 167 642 zlatých sám koupil.

Emil Škoda koupil malou továrničku s 33 dělníky, ze které vybudoval obrovský podnik se 4000 dělníky a 200 techniky, a zejména světovou pověstí. Postupně dokázal postavit novou slévárnu, strojírnu, ocelárnu, kovárnu, vlastní železniční dráhu a zbrojovku. I když ho zpočátku finančně založil otec a zčásti i strýc Josef (významný lékař a profesor na Vídeňské lékařské fakultě) a nakonec i sňatek s paní Herminou z bohaté německé rodiny Hahnenkammů (1871), rozkvět firmy se musel postarat sám.

K jeho typickým vlastnostem náležela především jeho obrovská vnitřní energie, kterou plně věnoval rozvoji továrny. V jejích prostorách pobýval od brzkého rána do pozdního večera, někdy i přes noc. Uměl snít o dynamickém provozu s novými výkonnými stroji, ale zároveň stát pevnýma nohama na zemi, když si plně uvědomoval význam páry a masové tovární výroby, stejně jako rodícího se trendu, který nemilosrdně určoval, že bez kvalitního železa a oceli se každý strojírenský podnikatel rychle ocitne jen někde na chvostu průmyslového rozvoje.

A tak není divu, že již v roce 1871 začal budovat novou slévárnu železa a kovů, přičemž současně zahájil rekonstrukci starých dílen, kotelny a montážní budovy. Brzy poté ještě nechal přestavět další strojírenskou halu. V roce 1873 převzal po dědečkovi své choti Herminy, další pozemky v Doudlevcích (dnes součást Plzně), kde zavedl strojní a parní provoz.

Ačkoliv v té době Evropu zastihla hospodářská krize, Škodovi se podařilo vyjednat nová odbytiště hlavně pro dodávky strojního zařízení cukrovarů v Uhrách, na Balkáně, Polsku a také na Ukrajině a v Rusku. Spolupráce s posledně jmenovanými byla tak úspěšná, že si Škoda v Kyjevě otevřel obchodní zastoupení, kde pracovalo 22 lidí. A tak možno říci, že základním článkem Škodových závodů byla v této době strojírna, která dokázala do roku 1878 vyprodukovat mechanismy pro 25 cukrovarů a 11 sladoven a pivovarů, dále stroje pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa - a to i do Maďarska a Německa.

Mezitím začaly velké kvalitativní změny v ekonomice a i politice. Na přelomu 70. a 80. let končila éra liberalismu a začaly se objevovat první symptomy víceméně regulovaného postupu v dalším rozvoji kapitálových investic i vztahů mezi odvětvími a nakonec i podniky. Rodily se první koncerny a monopoly. Veškerý pohyb investic se proto musel měnit v duchu proměn v odvětvové struktuře hospodářských vztahů. A jelikož se začala zostřovat konkurence, bylo třeba hledat nové výrobní programy.

 

Sázka na zbrojení

O slovo se stále intenzivněji hlásily armády. Nezapomeňme, že zejména prusko-francouzská válka (1870-1871) vnesla do rozvoje vojenství nové prvky, a to nejen taktické, nýbrž i technické. Evropské mocnosti se začaly formovat do bloků s válečnými úmysly, což vedlo Škodu k závěru, že se musí intenzivně věnovat ocelářství.

Od roku 1886 již fungoval všeobecný železářský monopol Rakouska, který kontroloval každý pohyb železářů a předem určoval „podmínky hry“. Škoda se do této „hry“ rozhodl dostat hlavně kvalitou své lité oceli. Zjistil, že v Americe se daří vyrábět legované ocele s přísadami niklu a chromu. A tak ve spolupráci s firmou Fritz Asthower v Annen ve Vestfálsku vybudoval v Plzni první ocelárnu a začal produkovat tzv. annenskou ocel vysoké kvality. Podařilo se mu tak získat nejen vynikající zkušenosti, ale i předběhnout ve výrobě lité oceli všechny ostatní podniky v Rakousku-Uhersku, a kromě Kruppa i v celé Evropě.

Ocelárna byla postupně osazena siemens-martinskými a kelímkovými pecemi, jeřáby o nosnosti 20 tun a dalšími zařízeními od lisů až po dmychadla. Přibývaly objednávky. Rozšiřoval se závod. A především narůstala kvalita. Vždyť ocelové odlitky ze Škodovy ocelárny měly při stejné pevnosti asi o 3% větší tažnost než ocel známých evropských firem. Jestliže při zahájení činnosti v roce 1886 vytavila asi 4000 tun, pak v roce 1899 to již bylo více než 7000 tun oceli. Ještě nutno podotknout, že v této době se výrobou lité oceli u Škody zabývalo téměř 800 dělníků, přičemž celý podnik měl už přes 2 800 zaměstnanců.

K vedení takového podniku bylo třeba nejen člověka s odbornými znalostmi, ale i s organizačním talentem pro řízení velkých týmů. A Škoda byl vskutku šéf velkého formátu. Osobně řídil provoz a dokonce se o něm říkalo, že chce být u všeho, nebo o všem rozhodovat, což se již vymykalo tehdy modernímu trendu, který kvůli stále složitějším technologickým procedurám i narůstajícímu počtu zaměstnanců vyžadoval, aby se velcí šéfové zabývali jen klíčovými záležitostmi ekonomiky, financí a celkové podnikové koncepce, zatímco ředitelům jednotlivých technických úseků byla ponechávána značná volnost.

Ale byl to prostě jeho způsob řízení. Jedni říkali, že to dělal kvůli svým způsobům autokrata. Druzí se však domnívali, že práce pro něho byla vším - především jedinou zálibou a potěšením. Údajně býval chvílemi nevyzpytatelný, zejména v takových situacích, když se setkával s lajdáctvím nebo lhostejností. V takových případech se choval cholericky a „viníky“ dokázal nevybíravými slovními výrazy velmi rychle „ukáznit“. Byla to vlastně jeho přednost, protože neuznával metody „tiché“ a „zákulisní“ hry na revanš a vše řešil chlapsky na místě, přičemž brzy na vše zapomněl.

 

Suchozemská Plzeň mekkou loďařství

Škoda byl nejen vynikající technik a organizátor výroby, ale i velmi dobrý obchodník. Měl cit pro nové cesty, po kterých přicházely – anebo také na nich mohly nenávratně zmizet – zajímavé zakázky. A rovněž uměl své okolí přesvědčit, že je bezpodmínečně nutné přijímat právě objednávky na takové odlitky, které jinde nechtěli převzít, nebo to prostě technicky nedokázali. A přitom zdůrazňoval, že plzeňská firma musí zákazníkům z „okolního světa“ jasně předvést, že se nejen nebojí převzít kritickou zakázku, ale že ji dokáže vyprodukovat v takové jakosti, která předčí každou konkurenci.

Není divu, že právě tento způsob vedení se projevil v dalším zvyšování objednávek z celé Evropy, což platilo hlavně o loďařích, kteří požadovali vysoce kvalitní odlitky pro stavbu obchodních i válečných plavidel. Škoda velmi rychle pochopil význam elektřiny a dokázal pružně orientovat produkci svých odlitků i pro všeobecné strojírenství, zejména v podobě ozubených a turbínových kol.

V této souvislosti je třeba připomenout, že Škoda se zcela záměrně pouštěl do vývoje a výroby takových zakázek, které představovaly odlitky, jaké v jiných továrnách nebyli schopni připravit. Jinak řečeno: Škoda vedl souboj s konkurencí právě na poli kvality. I to byl důvod, proč se Plzeň, tedy vyloženě „suchozemské“ město, stalo jeden čas doslova „mekkou“ zájemců z řad obchodníků s odlitky pro stavbu lodí – obchodních i válečných.

Škodovka ovšem nebyla jen zbrojním závodem. Vždyť také vyráběla stroje a zařízení pro pekárny, cihelny, pily a plynárny. Škodováci dokázali kvalitně vyprodukovat rovněž vodní pumpy, vodovody, chladící a další zařízení. V roce 1890 škodovácká strojírna vyprodukovala celkem 149 kotlů, 52 parních strojů, 190 strojních zařízení pro doly a hutě, 12 strojů pro mlýny a pekárny, 1867 strojů a přístrojů pro cukrovary, pivovary a lihovary, 40 papírenských strojů, 920 železných mostních konstrukcí, 290 obráběcích strojů, 3800 různých ručních nástrojů a 284 000 dalších produktů.

Ale skutečně to hlavní, na co měl Škoda opravdu správný „čich“ pro období konce 19. století, bylo nasměrování závodu na uspokojování poptávky generálních štábů. Vedle zakázek pro námořní lodě (od ocelových plátů až po palubní zbraně) sám s patřičným předstihem před konkurencí orientoval svou ocelárnu na vojenský materiál pro pozemní vojska.

Stačí uvést, že do roku 1901 jeho závod vyrobil – jak uvádí podnikový archiv plzeňské škodovky – 210 kulometů, 430 děl, houfnic a moždířů, 520 lafet pro různé druhy kanónů, 280 pancéřových lafet a otočných věží pevnostních děl, 180 pancéřových krytů, 230 pozorovacích, zaměřovacích a velitelských stanovišť a zhruba 80 tisíc nábojů rozličného kalibru.

Mimořádně významnou Škodovu specialitu představovala původní a v Plzni vyvinutá technika horského dělostřelectva. Jeho hlavním reprezentantem byla především skluzná hlaveň u kanónu ráže 75 milimetrů vzor 1902. Světový věhlas získalo plzeňské škodovce také rychlopalné polní dělo se zákluzem hlavně a s ráží 75 mm (vzor 1890). Tato „pětasedmdesátka“ s dlouhým zákluzem pak vyvolala v různých obměnách velký obchodní zájem v řadě zemí, například v Turecku, Číně, Švýcarsku, Belgii a Srbsku. Není bez zajímavosti, že v roce 1897 bylo v Plzni rovněž vyvinuto polní dělo ráže 77 milimetrů se zvýšeným dostřelem, které se „záhadným“ způsobem dostalo až do jižní Afriky, kde jej dokonce Búrové nasadili ve svém boji proti Britům.

 

Bankám vstříc

Na sklonku svého života se Emil Škoda rozhodl pro těsnější spojení s bankovním kapitálem. Pochopil, že končí éra samostatných velkých šéfů a nastává období, kdy se k udržení podniku na perspektivní trase nelze obejít bez velkých finančních prostředků, které jedinec již nemůže mít.

Řešení našel v založení akciové společnosti. A tak 12. prosince 1899 bylo vše podepsáno. Počáteční akciový kapitál Škodových závodů byl stanoven na 25 milionů korun. Škodovi byla přiznána z celkového počtu 125 tisíc akcií většina v podobě 65 tisíc akcií v základní hodnotě 13 milionů korun. Ze zbylých 60 tisíc akcií náležela polovina (v hodnotě asi 6,6 milionu korun) Kreditní bance a zbývající část České eskomptní bance.

Plzeňské závody – konkrétně slévárna, strojírna a zbrojovka se všemi pozemky a strojním zařízením – byly odhadnuty na 15 milionů korun. Takže prodejem svého podniku E. Skoda nové společnosti nazvané Škodovy závody, akciová společnost, získal Emil Škoda její akcie v hodnotě 13 milionů korun a navíc 2 milióny korun v hotovosti.

Ale pasíva činila takřka 26 milionů korun, takže se Škoda nakonec ocitl v závazku vůči těm, kdo celou transakci řídili. Jinak řečeno, ačkoliv zůstával i nadále prezidentem společnosti a jejím generálním ředitelem, bylo mu jasné, že je od této chvíle fakticky pouze jedním z vlastníků, kterému banky vnutily poměrně nepříznivou skladbu správní rady.

Ale on sám, byť už nemocný a unavený, pochopil, že nastaly nové časy a návrat ke starým pořádkům není možný. Jeho zásluhou byl podnik tak dobře nastartován, veden a dále modernizován, že ani po jeho smrti (zemřel ve vlaku 8. srpna 1900 nedaleko štýrského Selzthalu) se úspěšný chod nezastavil.

Za zásluhy byl jmenován členem panské sněmovny a povýšen do šlechtického stavu.

 

Soukromý život

V roce 1871 se E. Škoda oženil s dcerou bohatého plzeňského podnikatele Hahnenkamma. Hermína (1852 až 1912) do manželství přináší velké věno, díky kterému se Škodovi podaří překonat počáteční krizi. Čtyři děti, které se jmenovaly Josefína (1872 – 1936), Johana (1874 –1952), Hermína (1876 – 1966) a Karel (1878 – 1929), byly dány na starost německým vychovatelkám. Matka si od nich drží odstup, a pokud už zasahuje do jejich výchovy, tak velmi přísně.

Všechny tři dcery se vdaly, ale jen Johana měla děti – tři syny a dceru.

Karel, kterému po roce 1918 vyčítají proněmecké chování, raději prodá akcie Škodových závodů pod cenou a s rodinou mizí do Vídně, kde též umírá. Karel měl tři děti – dva syny – Emila (1908 – 1945) – po roce 1945 je obviněn z kolaborace a zemře v internačním táboře; Karla (1910 – 1945) zemře v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, a dceru Hedviku (1912), která žila střídavě ve Francii a Švýcarsku. 

 

 Autor je finanční konzultant

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře