Jak se také (ne)dostat na schůzku

Glosa o tom, že zachovat chladnou hlavu je třeba tváří tvář i té největší nekompetentnosti a ignoranci.



Je pátek. Jedu na schůzku s top manažerem jedné velké banky. Přijedu před závoru parkoviště této banky určené pro VIP klienty. Přichází ke mně žena ve žluté vestě s nápisem „Security“ s vysílačkou v ruce. Aniž by se mě na cokoliv zeptala, prohlásí, že je parkoviště plné. Na moje opáčení, že je tam minimálně pět volných míst, nijak nereaguje a rázným krokem odchází. Volám na ní. Opět se otočí a opakuje to samé. Říkám jí, že mám dohodnutou schůzku na 9.30 (je 8.57, nerad jsem ve stresu), což ji nijak nezajímá. Už v lehkém rozčílení jasně opakuji svůj požadavek. Nereaguje. Opět tisknu několikrát zvonek na závoře, žena opět přibíhá. Ze zvonku se ozývá hlas, co zase potřebuji (asi by chtěli říci, proč je opět otravuji). Jasně říkám, že chci mluvit s nadřízeným této nekompetentní osoby. Ta do toho vstupuje, že neví, co je nekompetentní. Ze zvonku mi hlásí, že nadřízený přijde hned. Asi za 5 minut se tam ukáže. Dívá se na mě velmi podivně – co tam vlastně chci. Jasně opět říkám, že mám schůzku v 9.30 s osobou XY. Rozeběhne se martýrium volání na pevnou linku, na mobil, shánění vysílačkami – onu osobu nemohou sehnat. Stávám se víc a víc podezřelým a stále sedím v autě za závorou, a to již přes 20 minut.

Poté pana vedoucího napadá spásná myšlenka: „Zaparkujte si a jdeme na recepci. My vás tady totiž nemáme hlášeného“. Což mě příliš nezajímá. Ale mělo by. Oni mě tam opravdu jsou schopni nepustit. Onoho manažera ani jeho sekretářku stále nemohou sehnat. Zapíší si mě, řeknou ať se posadím do křesel a čekám. Stále mě pozorují. Jsem pro ně zřejmě ta nejpodezřelejší osoba, kterou za poslední dobu viděli. Že by to způsobil můj značkový oblek? Po deseti minutách této nečinnosti se jdu zeptat (je 9.35), jak to vypadá. Klidně mi oznamují, že si pro mě sekretářka přijde. Dáma přichází. Odvádí si mě k výtahu. Sděluji jí, čím jsem prošel. Lakonicky odpoví „No jo, zase nějaké zpřísnění pravidel pro návštěvy.“ Na toto sdělení raději nijak nereaguji. Má krev již byla zvířena dostatečně. Vítá mě její nadřízený ze slovy „to máme ale krásný den“. Chci mu odpovědět, jak kdo, ale slova v zárodku polykám. Důvod mé návštěvy je mnohem závažnější. A to paradoxně více pro tu banku než pro mě….

 

Jan Vinter je finanční konzultant

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře