Umělecká díla fotografa Jaroslava Šimandla (o autorovi a jeho díle bližší informace zde) jsou až do konce května vystavena v prostorách golfového centra v nádherném přírodním prostředí nad středočeským městem Beroun (Beroun Golf Club, bližší informace lze najít zde). Jeho tvorba se vyznačuje nápaditostí, promyšleností, originalitou a dokonalým řemeslným provedením. Je dráždivá, není vulgární, přitom probouzí zvědavost, podněcuje k otázkám. Jaro se rád a dobře věnuje též reklamní fotografii.
Jde dohromady reklamní fotografie a vlastní osobitý styl, dá se vše sladit?
Myslím, že ano. Baví mě vymýšlet, mám rád fotodesign, styl, kdy je fotograf aktivním účastníkem procesu, může tvořit, vymýšlet koncepci techniku provedení. Této práce ovšem bohužel ubývá. Layout reklamních kampaní bývá totiž dost často předem dán. Ne vždy se dojde k lepšímu výsledku, nicméně i tak se dá udělat velice dobrá fotografie.
V čem se liší umělecká a reklamní fotografie?
Reklamní fotografie je druh žoldáctví, kdy fotograf musí plnit požadavky zákazníka. I v módních časopisech má fotograf zadáno, jaký má být výsledek. Špičková reklamní fotografie je asi těžší než výtvarná, protože předpokládá technické a odborné zkušenosti fotografa a splnění zadání. Volná tvorba dává širší pole působnosti, výsledek se musí líbit především tvůrci, zadavatelem si je sám.
Vaše diplomová práce na FAMU byla o reklamní fotografii. Od té doby prodělala asi značný vývoj, že?
Vzpomínám si, že jsem tedy do diplomky napsal, že reklamní fotografie je obraz doby a zobrazuje touhy lidí. Pravdou je, že jim je spíše vnucuje! A vývoj? Ten šel dopředu mílovými kroky, digitální technika zvýšila počet fotografů, zjednodušila proces, dostupnost tutorialů na internetu... Technika se zdokonalila natolik, že i s levným přístrojem lze udělat technicky špičkovou práci, ale nevšiml jsem si, že by se tak zlepšila umělecká kvalita fotografií. Každá změna technologie přinesla degradaci.
Degradaci čeho?
Kvality. Fotografie, které vznikly starými procesy z mokrých desek, jsou dokonalé. Ale nová technika přinesla jiné možnosti. Proto mluvím o degradaci a zároveň vzniku nových kvalit. Tvorba fotografie se rozdělila na proces fotografování a na postprodukci. Tato následná úprava fotografií ve photoshopu je pro vzhled fotografie dokonce významnější. Výsledkem je, že často si agentura sama pořídí nekvalitní fotografie a kvalitní foto se z nich udělá postprodukcí (ve photoshopu se doladí).
Vadí vám takové praktiky?
Nemám rád, když je retuš na fotce čitelná, když je vidět. Změnilo se ovšem vnímání – fotograf Ján Šmok kdysi řekl, že televize ničí barvocit lidí, jejich vkus. A ten se opravdu změnil, nevím, zda vinou zmiňované televize či něčím jiným. Záměrně smontované a očividně silně retušované fotografie dnes nikomu nevadí. Absurdní montáže, jež postprodukce umožňuje, by dříve neprošly. Dnes jsou dnes považovány za normální, nikdo se nad nimi nepozastaví.
Dá se říci, že mizí fotografické nápady?
Nevím, možná. Mám fotografie, které vznikly jako originální nápad, ale všichni je považují za montáž. Dříve jsme museli umět snímek vymyslet, nastylizovat a nafotografovat. Dnes se vše udělá fotomontážemi. I já je dělám, ale tak, že to málokdo pozná.
Co říkáte agresivitě v reklamní fotografii?
Jde o snahu se odlišit. V reklamní fotografii se objevují momenty, které bývaly dříve považovány za pornografii. Fotografové hledají, čím by na sebe upozornili. Někteří se snaží vymyslet něco nového, jiní se snaží šokovat a popuzovat lidi. Na domácí půdě to není hrozné jako za hranicemi, nikdo zde nijak zvlášť neprovokuje ani moc nevymýšlí. Občas se objeví nějaká legrácka, což mě potěší.
Reklama by měla bavit?
Ano, má být zábavná, v podstatě nás totiž obtěžuje. Reklamě je dáván velký prostor, velké plochy, měla by tedy lidi pobavit a potěšit a ne dělat svět ošklivější.
Pracujete jak s profesionály, tak s neprofesionály. Je těžké fotografovat představitele firmy, kteří jsou zvyklí na pódia a záři reflektorů, ale ne na hledáček aparátu?
Obecně platí, že když se lidé fotografují, jejich reakce jsou téměř stejné. Většinou říkají „já to nemám rád“, ale všichni chtějí vypadat na snímku dobře. Za odmítáním stojí potřeba a touha vypadat pěkně. Často jsou nejistí, protože jsou vystaveni stavu, vůči němuž jsou bezbranní, čímž mi připomínají děti.
Jak tedy dokážete odbourat rozpaky?
Hodně s nimi mluvím, oni se přitom uvolní a přestanou si hlídat výraz. Nepotřebuji, aby mi pózovali, ale aby byli přirození se svými gesty. Vůbec nejobtížněji se fotografují politici – neumějí pózovat, navíc mívají představu, jak mají vypadat, a nechtějí z ní ustoupit. Všechny fotografie jsou stejné a fotografování trvá hodně dlouho.
Manažerky mají oproti svým mužským protějškům stejné, nebo větší nároky na výsledek?
S dámami je často problém. Šedesátiletý muž s bílými vlasy a zbrázděným obličejem se fotografuje velmi dobře. Představte si využít zbrázděný obličej u ženy! To je nemyslitelné, že? Osobně se mi líbí, má-li žena vrásky okolo očí, což znamená, že se ráda směje. Ženy vrásky na fotkách nechtějí. Sice jim sluší, ale nechtějí je přiznat.
Každý chce vypadat mladě...
Ano, čtyřicetiletá žena nechce na fotografii vypadat na čtyřicet, ale na pětatřicet. S muži je to stejné. Proto firmy prezentují módní katalogy, kde módu pro určitou věkovou skupinu předvádějí modelky řádově o deset let mladší. Zákaznice pak mají dojem, že když si daný model koupí, budou vypadat stejně. Lidé se chtějí idealizovat, to je marné, a trend post produkce k tomu hodně přispívá. Modelky a lidé na stránkách časopisů jsou idealizovaní, vylepšení, což je absurdní.
Lidé se porovnávají s ideály, které neexistují...
Přesně tak. Nebezpečné je to zejména pro mladou generaci, porovnává se s nesmyslnými ideály, což ji poškozuje. Mladý člověk má od přírody o sobě pochybnosti, které provázejí vstup do života, ať už jde o nejistoty či nešťastné lásky... A časopisy většinou nezobrazují reálný svět, nýbrž idealizovaný. Nevím, zda si to uvědomujeme.
Naše čtenáře by zajímalo, jak postupujete u zakázek typu výročních zpráv a firemních materiálů. Dostanete jasné zadání, nebo máte možnost ovlivnit výslednou podobu?
Většinou ji vymýšlí někdo jiný z firmy či agentury, s níž společnost spolupracuje. Často jde o malé týmy – grafik, artdirektoři. Osobně mám rád, když mohu přispět svými nápady a podílet se tak na konečné podobě, což nebývá bohužel často. U kalendářů bývá volnější pole působnosti.
Fotografujete jen na zakázku, nebo se věnujete i volné tvorbě?
Obojí, ale stále více směřuji právě k volné tvorbě, k projektům z FAMU, na něž navazuji. Moje práce vyústila ve velkou výstavu, která byla v roce 2008 ve výstavní galerii Mánes. Vystavoval jsem tisky na plátno o velikosti přes dva metry. Volná tvorba mě naplňuje, baví a uspokojuje. Nyní mám pro ni více prostoru, cítím, že mám co říci. Věřte, že když se podaří zrealizovat nápad, který vymyslím, přináší mi to stejně slastný a příjemný pocit jaký dává zamilovanost. Cítím skoro až erotický prožitek, euforii.
Jaroslav (Jaro) Šimandl je přední český fotograf, který se věnuje jak reklamní, tak umělecké fotografii. Mimo jiné mu v roce 2006 stála pro kalendář modelem Iva Kubelková, nafotografoval také TOP 10 finalistů Česko hledá SuperStar. Věnoval se i módě v rámci ÚBOK, od roku 1988 tvoří na volné noze. Vystudoval FAMU, žije v Praze.
