Marxistický pohled na Vladimíra Špidlu a Martina Pecinu

Proč šéfové investičních skupin na Wall Streetu finančně podporují zjevně protirůstovou politiku prezidenta Obamy?



Dva prominentní aktivisté české sociální demokracie během posledního roku vystoupili se svým, mírně řečeno nestandardním, pohledem na příčiny bohatství národů. Základní příčinou a motorem ekonomického růstu jsou podle nich vysoké daně. Vladimír Špidla vyjádřil toto přesvědčení v rozhovoru pro týdeník Euro, Martin Pecina ve svém blogu. Je to něco, co by nemělo uniknout pozornosti, protože umožňuje nahlédnout za volební sliby a lépe pochopit, jací vlastně jsou současní „socani“.

 

Kdo věří na krizi z nadvýroby

Ekonomickou teorii obou sociálních demokratů můžeme shrnout přibližně takto. V kapitalistické společnosti (čímž myslí současnou evropskou společnost) si podnikatelé přivlastňují většinu vznikajícího bohatství. Postupně dochází k tomu, že tito boháči uspokojili všechny své potřeby a nemají žádný důvod pořizovat si nové věci. Klesá tedy poptávka, továrny jsou nuceny propouštět a šíří se krize. Jedinou možností, jak růst obnovit, je vyvlastnění podnikatelů a manažerů. Až poté, co vláda rozdá peníze chudým (Pecinova verze) nebo je utratí prostřednictvím státních programů (Špidlova verze) bude poptávka obnovena a ekonomika se vrátí na růstovou dráhu. Čím vyšší daně a čím více přerozdělování, tím rychlejší růst, říká tato socialistická logika.

Bylo by asi urážkou čtenáře CFO Worldu ztrácet čas polemikou s těmito názory. Mnohem zajímavější je otázka, jak je vůbec možné, že vysocí představitelé budoucí vládní strany k něčemu takovému dospěli. Jestliže u Vladimíra Špidly by to snad mohlo patřit k image Forresta Gumpa české sociální demokracie, je tu ještě Martin Pecina, inteligentní člověk s výborným vzděláním.

První závěr je ten, že v Lidovém domě se spíše než levicové knihy 20. století znovu čtou originální Marxovy spisy. Teorii o krizi z nadvýroby (tak tomu Marx říkal) totiž hlavní proud západní levice nezastává od doby Johna M. Keynese. Což podporuje hypotézu, že se jedná o skupinu vzdělaných a kultivovaných lidí. Kdo jiný chodí do knihoven studovat spisy filozofů 19. století?

 

Falešný sentiment

Jiný úhel pohledu nám umožňuje starší kniha amerického sociologa Petera L. Bergera Kapitalistická revoluce. Berger se zabývá vztahem mezi ekonomickým růstem a nerovností a dospívá k tomu, že pokud ekonomika rychle roste, má dynamika sociálních rozdílů dvě fáze. V první fázi bohatne určitá vrstva podnikatelů a expertů výrazně rychleji než všichni ostatní a sociální rozdíly rostou. V druhé fázi je tato nově zbohatlá skupina doháněna ostatními, takže sociální rozdíly se snižují. Berger ukazuje, že tentýž vzorec platí či platil pro Spojené státy, pro Švédsko a dokonce i pro komunistický Sovětský svaz.

Je-li tomu tak, dá se snadno pochopit, že v určité fázi hospodářského vývoje nemají ekonomické elity zájem na dalším růstu. Jejich vlastní potřeby jsou dostatečně uspokojeny. Právě stagnace jim zajišťuje jak pohádkové příjmy, tak také usnadňuje hájit pozice a bránit ostatním v dohánění. Jestliže tedy po období rychlého růstu přichází volání po zpřísnění regulace a zvyšování daní, je to v naprosté shodě se zájmem nově zbohatlých. A to navzdory převládající rétorice o nepřijatelných sociálních rozdílech, vykořisťování a podobně. Pokud je výsledkem zpomalení růstu, sociální rozdíly se zafixují a snižuje se „riziko“, že si i další lidé založí stejně úspěšné podniky nebo v nich obsadí vznikající manažerské pozice.

 

Logika vyhřívaných bazénů

Peter L. Berger je již řadu let v důchodu, ale na jeho teorii můžete pořád ještě narazit, zejména ve Spojených státech. Je totiž ve shodě s dalšími zjištěními. Třeba s pozorováním Charlese Murreyho, podle nějž se v USA po každé vlně zvyšování daní a rozšiřování sociálních programů citelně zhoršilo (!) postavení chudých. Mimochodem, Murreyho kniha Losing Ground byla přeložena do češtiny a určitě stojí za čtení. Od 70. let je ostatně také samozřejmostí, že aktivisté protikapitalistických hnutí se rekrutují z rodin manažerů a vysokých státních úředníků, nikoliv z dělnických rodin.

Naše století přineslo změnu v tom, že zastánci regulačních snah se už nenamáhají schovávat za zájmy chudiny. Stačí připomenout Al Gora, jak ze své vily se třemi vyhřívanými bazény (to není nadsázka!) hřímá o tom, že by se dělníci a drobní podnikatelé měli uskrovňovat. V posledním roce je zmíněná sociologická teorie připomínána častěji než dříve, protože dokáže vysvětlit paradox – proč kapitáni investičních skupin na Wall Streetu finančně podporují zjevně protirůstovou politiku prezidenta Obamy. Zajímavý článek na toto téma přinesl před pár dny Wall Street Journal.

 

Lidé zvláštního ražení

Bergerova teorie možná odhaluje i kousek z motivace českých sociálních demokratů bránit všemi silami obnovení hospodářského růstu. Zvláště, když jde o rentiéra Špidlu a o Martina Pecinu, který nepoznal svět jinak, než z křesla generálního ředitele nebo vysokého státního úředníka. I když to nejspíš není motivace zcela vědomá. Pokud necháme do České republiky vtrhnout síly kapitalismu, sice to přinese pracovní místa a všeobecné zvyšování životní úrovně, ale také to bude znamenat, že každý dělnický synek, který si založí vlastní firmu, se bude moci ucházet o ruku Špidlovy dcery. Ano, o ruku té spanilé dívky, která roste pro syna evropského komisaře nebo člena představenstva Google.

Ostatně, stačí se podívat na současné vedení ČSSD, kolik je v něm „obyčejných lidí“. Čtení Marxových tezí o třídním vědomí je pořád ještě užitečné. Dokonce, i když nejste ve vedení Paroubkovy strany.

 

Autor Petr Hampl je sociolog a manažerský konzultant. Přednáší ne Vysoké škole ekonomie a managementu

 

 

 


« předchozí článek další článek »





Související články




Komentáře