O smyslu života a štěstí

Doznívá vánoční a novoroční doba, kdy si navzájem přejeme krásné věci a kdy v médiích najdeme nadprůměrnou koncentraci článků o tom, jak letos bude. A je tu otázka, která je pro každého z nás důležitější než stav ekonomiky: Budeme letos šťastní?



Budeme mít pocit, že má náš život smysl? A co to vlastně je, to lidské štěstí? Americký sociolog Charles Murray (v češtině vyšla jeho kniha Losing Ground) shrnul delší přemýšlení a výzkumy zaměřené tímto směrem v přednášce „On hapiness of people“, kterou předloni přednesl na půdě American Entreprise Institut. Jak to podle něj udělat, aby byl člověk šťastný?

Murray začíná tím, že štěstí nahrazuje méně neurčitým pojmem „dlouhodobé hluboké uspokojení“. Jak tvrdí, zahrnuje tento koncept nejen současné pozitivní pocity, ale také to, zda se jednou budeme moci podívat zpátky a být na sebe hrdí.

Abychom mohli o nějaké věci v našem životě říci, že tomu významně napomáhá, musí podle Murrayho splňovat tři „přísná kritéria“:

* kritérium významu – nedokážeme své štěstí odvozovat od věcí, které jsou bezvýznamné pro nás i pro jiné lidi,

* kritérium úsilí – co dostáváme zadarmo, zpravidla pro nás nemívá cenu,

* kritérium důsledků – vydrží nám pocit hlubokého uspokojení, i když si uvědomíme všechny důsledky?

 

Kde takové věci hledat? Murray dovozuje, že v západních společnostech existují vlastně jen čtyři instituce, v rámci kterých se vyskytují věci naplňující lidský život smyslem a uspokojením:

* rodina,

* společenství, přátelé, parta nebo možná třeba sousedé,

* povolání (profese),

* víra (zpravidla se jedná o náboženskou víru, ale podle Murrayho ji mohou nahradit i některá sekulární filozofická přesvědčení).

Všechno, co je v lidském životě opravdu významné, se odehrává v rámci těchto institucí – rození, smrt, vztahy, naplňování tužeb, osobní rozvoj, výchova dětí… Technicky vzato, v každé konkrétní situaci ji může nahradit úřad nebo profesionální poskytovatel služeb. Jenže problém je právě v tom, že poskytovatel služeb dokáže nahradit jen onen technický aspekt. Může zařídit, že naši rodiče budou mít ve chvíli smrti čisté povlečení, ale nedokáže nahradit, zda je budeme držet za ruku.

První důsledek je pro sociální politiku. Snaží se stát posilovat výše uvedené instituce nebo se je snaží nahradit? Je cílem sociální politiky státu podpořit silné a soběstačné rodiny nebo spíš proti sobě postavit manžely a manželky a děti a rodiče a neustále regulovat rodinný život? Totéž by bylo možné napsat o přátelských či sousedských vztazích nebo třeba o firmách.

Pokud sociální politika základní instituce ignoruje a nesnaží se je posilovat, nerostou odpovědní lidé s pevným přesvědčením, ale lidé, kteří se nechají jen na chvíli uchlácholit tím, že jim stát přidělí to či ono. Nároky ale rostou vždy rychleji než možnosti vlád – a to nehovoříme o krizích či jiných situacích, kdy peníze dojdou.

 

Proč vymíráme...

Podle Murrayho je ale problém daleko hlubší. Co udržuje při životě rodiny a místní komunity? To, že se tam cítíme dobře? To nestačí! Jde o to, že plní nějakou funkci. Dělají nějakou práci, která by jinak nebyla udělána. A pokaždé, když úřady vyřeší lidem nějaký problém, nejspíš to znamená, že nahradily nějakou funkci přirozeného společenství a přispěly k jejich rozpadu. Někdy nezbývá, než se s tím smířit (o bezpečnost v ulicích se policie skutečně postará lépe než dobrovolnické hlídky sousedské komunity), velmi často je to však zbytečné.

To není teorie, to je potvrzeno mnoha výzkumy. Máme-li jistotu, že se postará někdo jiný, máme tendenci připadat si zbyteční a zlehčovat přirozené povinnosti, které máme vůči svým blízkým. Murray navíc připomíná i třídní stránku celé záležitosti – nízkopříjmové skupiny jsou citlivější, jejich vztahy mají větší tendenci se rozpadat s každým novým sociálním programem. Navíc, zatímco generální ředitel či vysoký státní úředník odvozuje jen menší část své sebeúcty a smyslu života od své rodiny, pro dělníka nebo prodavačku má rozpad přirozené skupiny daleko dramatičtější dopad.

Ostatně, podívejte se do Evropy, říká jízlivě Murray. Většina zemí, kde jsou masově prosazeny programy podnikových školek a další „children friendly policy“, dnes mají tak nízkou míru porodnosti, že vymírají. A připomíná osobní zkušenost – když se během svého přednáškového turné v Evropě ptal lidí, zda vedou smysluplný život (life well lived), naprostá většina nebyla schopna odpovědět. Když mají Evropané hovořit o svém životě, jsou schopni mluvit pouze o životní úrovni. Co jim zbude, když si z nějakého důvodu nebudou moci dovolit další auto nebo dojet na dovolenou? To je jedním z nutných důsledků evropského sociálního modelu.

 

Třebaže nehladovíme, strádáme..

Když takto přemýšlíme o sociální politice, můžeme narazit na častý optický klam. Řada výzkumů totiž ukazuje, že dnešní lidé jsou v mnoha ohledech šťastnější než jejich dědečkové. Navzdory tomu, že úřady postupně nahrazují přirozené instituce. Skutečnou příčinou růstu štěstí ovšem není bujení státu, nýbrž hospodářský růst. Lidé si mohou dovolit trávit víc času se svými rodinami a přáteli, mohou jezdit na dovolené, mohou pozvat manželku do restaurace, mohou se věnovat koníčkům, což vede k vytváření kamarádských part a mají větší šanci vybrat si práci, která je baví. Ostatně, dříve narození si možná vzpomenou na podobnou argumentaci ve prospěch komunistického režimu – není totiž pochyb, že v roce 1975 byla životní úroveň podstatně vyšší než v roce 1945 (příčinou nebyl socialismus, ale hospodářský růst).

Murayho zjištění nám dávají také porozumět tomu, proč jsou dopady dlouhodobých hospodářských krizí na lidské životy tak drtivé, i když nikdo nehladoví. Když lidé ztrácejí práci, rozpadají se jim vztahy a přicházejí o povolání, která spolutvořila smysl jejich života. To žádná podpora v nezaměstnanosti nenahradí. Totéž platí o nejrůznějších regulacích s cílem snížit výskyt té či oné škodliviny, zavést více spravedlnosti nebo chránit veřejné zdraví. Opět jsou důsledkem zničené životy. A opět jsou nadprůměrně zasaženi ti nejchudší.

Na závěr zkusím navrhnout něco na způsob osobního balance scorecard. Prozíraví manažeři již řadu let neřídí podle čistě finančních ukazatelů, ale zohledňují i jiné perspektivy – loajalitu zákazníků, osobní růst zaměstnanců a schopnost firmy zavádět inovace. Možná by nebylo od věci, kdybychom své podnikatelské a kariérové plány doplňovali také o plány budování manželství, přátelských vztahů i řešení otázek smyslu. Možná, že právě na začátku roku je čas na takové přemýšlení.

 

Petr Hampl je sociolog a manažerský konzultant. Přednáší na Vysoké škole ekonomie a managementu.

 

Foto: © Kalim - Fotolia.com

 

 

Úvodní foto: © Kalim - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »





Související články




Komentáře