Ze štaflí jedním z nejúspěšnějších továrníků na Trutnovsku

Společnost Ayming, expert na financování investic do výzkumu a vývoje, představuje podnikatelské příběhy svých klientů: Jeho příběh je jako americký sen po česku. Za socialismu byl Rudolf Kasper řadový zaměstnanec, pochází z rodiny, kde několik generací pracovalo v trutnovských textilkách. Neměl vlastní byt ani auto. Dnes je jeho firma Kasper s téměř 600milionovým obratem a se 400 lidmi jedním z největších zaměstnavatelů na Trutnovsku.



A on sám elegantní, energií a optimismem sršící, velmi úspěšný továrník, kterému se splnilo hodně snů. I ten, že si po mnoha letech podnikatelské dřiny konečně našel zase čas na svůj oblíbený sport a cestování. Pomohli mu synové, kteří se do vedení firem přirozeně a sami od sebe zapojili, což Rudolf Kasper považuje za největší životní úspěch.

 

David Kasper, Rudolf Kasper a Jakub Kasper
David Kasper, Rudolf Kasper a Jakub Kasper
Foto © Xantipa Agency

 

Když se Rudolf Kasper prochází po jedné ze svých továren, zná tam většinu lidí jménem. U jednoho dělníka se zastaví a probírá s ním, jak dopadl jeho nedávný výstup na jeden z alpských vrcholů. Malou horolezeckou expedici podpořil několika tisíci korunami. Peníze na sport, kulturu a školy na Trutnovsku, posílá od prvního roku, kdy začal podnikat. Patří to k němu stejně neoddělitelně jako vytrvalost, se kterou ještě na vysoké škole uběhl v nejparnějším létě maraton za skvělý čas hluboko pod tři hodiny. Šel při tom až na kraj svých sil. Se stejnou zarputilostí vybudoval firmu, která dnes patří k evropské špičce ve výrobě plechových dílů a dřevěných konstrukcí. A o její výrobky je takový zájem, že je vyrábí 24 hodin denně.

 

Jaká byla vaše cesta k tomu, že jste se stal majitelem úspěšné továrny?

Pocházím z velmi skromných dělnických poměrů, několik generací přede mnou pracovalo v trutnovských textilkách. Pár dnů po revoluci jsem maloval svůj byt na štaflích a poslouchal zprávy z Prahy. Ten moment si dodnes pamatuji. A uvědomil jsem si, že se mi otevírají možnosti dosáhnout v životě toho, čeho chci. Od prosince 1989 jsem přemýšlel už jen jedním směrem, jak se osamostatnit a začít podnikat. Začal jsem od nuly, neměli jsme tehdy v rodině ani vlastní auto nebo byt. Sehnal jsem si první zakázky. Nejdřív jsem byl sám, pak jsem postupně nabíral lidi.

 

Měl jste od začátku jasno, na jaký obor se zaměříte?

Byl jsem vzděláním stavař, ale zkoušel jsem postupně řadu různých aktivit, většinou výrobního charakteru. Postupně jsme si ze stavařiny nechali jen dřevěné nosné konstrukce a celých 25 let se snažíme, abychom v tomto oboru byli špička. Druhá oblast je strojařina. K té jsem se dostal víceméně náhodou. V rámci bývalých státních podniků byl k dispozici hodně zastaralý údržbářský provoz. Ten jsem tehdy odkoupil a pak jsme se rozhodli, že se budeme soustředit na zpracování výrobků z plechu. To děláme taky 25 let.

 

Co bylo za tu dobu pro vývoj firmy nejzásadnější?

Hodně důležité bylo rozhodnutí, že omezím široké spektrum aktivit. Chtěl jsem mít chod firmy pod kontrolou, proto jsem toho nemohl dělat moc. Měl jsem původně ještě dvě truhlárny, zahradnictví, zámečnictví a spousty dalších věcí. Kolem roku 1997, kdy byla také měnová krize, dramaticky stouply úroky na úvěry, které jsme měli. To vše vedlo k tomu, že jsme se zaměřili jen na hlavní aktivity. To nás posílilo. Druhý rozhodující moment byl, že se do podnikání přirozeně zapojili oba synové. Nikdy jsem ani s jedním z nich nemluvil ve smyslu, že se mnou budou nebo dokonce musejí dělat. Postupně se do toho zapojili během studií. Starší David studoval stavařinu a dělá dřevěné nosné konstrukce. Jakub vystudoval mezinárodní obchod a věnuje se od školy strojírenské firmě. Oba dva si dnes ve svých oborech své firmy zcela samostatně řídí. Já se věnuji financování, a personální a investiční strategii.

 

Čím myslíte, že se vám to podařilo? V mnoha rodinných firmách to takto hladce neprobíhá.

Na to myslím neexistuje recept. Ani u nás to nebylo vždy jen jednoduché. Zvlášť proto, že z kluků, které jsme měli doma, se postupně stanou dospělí, mají své rodiny, manželky, svoje děti a tím se vše stává složitější. Když se mě ale někdo zeptá, co považuji za svůj největší úspěch za 26 let, kdy podnikám, je to jednoznačně fakt, že se mnou kluci chtěli dělat.

 

Kdo jsou vaši zákazníci?

Pracujeme pro špičkové strojírenské firmy z různých zemí. Jsou to výrobci strojů nebo vlaků. Umějí udělat sofistikovaný výrobek, ale do něj už neumějí vyvinout další části, například opláštění nebo různé tlakové systémy do vlaků. Vyrábíme i třeba plechové díly, z kterých se skládají velké potravinářské mrazicí boxy. To vše děláme na míru. Firmu máme nastavenou tak, abychom vyráběli na objednávky, přestože měsíčně expedujeme desítky tisíc různých položek z firmy. Převážnou většinu z nich vyrábíme jen krátký čas a pak zase přijdou nové. Musíme být hodně flexibilní a neustále vymýšlet nové technologie, materiály a postupy.

 

Kdo všechny ty nové nápady a technologie vymýšlí?

Každý rok investujeme jednotky až desítky milionů korun do vlastního vývoje. Vymýšlíme, konstruujeme, vyrábíme prototypy, testujeme je. Před několika lety jsme začali spolupracovat s firmou Ayming, která nám vyšla z výběrového řízení nejlépe. Chtěli jsme využít daňově uznatelný odpočet na výzkum a vývoj. Ayming v tomto ohledu umí dobře radit a má nejen finanční, ale i technické experty, kteří rozumí našemu podnikání. Odměnu navíc obdrží jen z peněz, které nám reálně ušetří. Aktuálně se ve vývoji zabýváme dokonce i vývojem čističky vod.

 

Proč jste se do toho pustili, když to nespadá ani do jedné z vašich hlavních oblastí podnikání?

Před pěti lety jsme koupili bývalou Duklu Trutnov, která zkrachovala a byla v likvidaci. V osmdesátých letech tam byl zvláštní vojenský program – výroba kontejnerů na čištění kontaminovaných vod pro Varšavskou smlouvu. My se po třiceti letech rozhodli, že zkusíme jít vlastní cestou a vyvinout funkční prototyp a chceme se dál touto problematikou zabývat. Principem je, že splaškové, ať už komunální nebo průmyslové, odpadní vody v první fázi vyčistíme na úroveň, kterou v naší fabrice chceme využívat zpětně ve výrobě. Například v lakovně na oplachování, případně na závlahy. Ale další krok musí být takový, že se dostaneme na úroveň pitné vody. To dnes není problém Trutnova, kde je pitné vody dost, ale v místech, kde voda není, je to pak nad zlato. Kdyby se nám to podařilo, byl by to produkt, který by mohl mít globální úspěch, ale cesta k němu je ještě dlouhá.

 

Rostete, je přitom rekordně nízká nezaměstnanost, jak se vám daří hledat lidi?

Není to snadné a kromě lidí z našeho regionu je každý desátý dělník Polák. Všichni jsou to naši kmenoví zaměstnanci, žádný není agenturní. Mají úplně stejné podmínky jako Češi a denně k nám dojíždějí přes hranice, které jsou blízko. Pomáhá nám také to, že podporujeme místní školy, například trutnovskou průmyslovku, jak finančně, tak i různými soutěžemi, kurzy a brigádami. Asi před deseti lety jsme také převzali jedinou svářečkou školu v regionu a od té doby ji provozujeme. Naše strojírenská firma měla kolem roku 97 asi dva lidi, kteří uměli svářet, dnes máme více než 120 svářečů. Jsme také už řadu let dodavatelem rekvalifikačních kursů pro úřad práce. A samozřejmě vytváříme co nejlepší podmínky pro naše lidi, mají řadu benefitů a v regionu také nadprůměrné platy.

 

Co ještě děláte pro region, kde působíte?

První zisk jsem měl už v roce 1991 a už v tom roce jsem část věnoval na podporu kultury. To děláme nepřetržitě po celou dobu. Snažíme se, aby ta podpora nebyla nahodilá. Ve všech oblastech máme s jednotlivými subjekty dlouhodobou spolupráci. Navazujeme ale i nová partnerství, nedávno jsme se například rozhodli podporovat kulturní festival v sousedním Broumovsku. Stejně tak od začátku podnikání podporuji místní sportovní kluby a sportovce. V mládí pro mě totiž sport znamenal moc. Od dvanácti do dvaceti jsem se věnoval cyklistice. Pak jsem běhal na lyžích a vytrvalostní běhy. Když jsem se vrátil z vojny, tak jsem sport opustil a věnoval se rodině a zaměstnání.

 

Kdy jste se ke sportu zase vrátil?

Rudolf Kasper na kole (Foto © Xantipa Agency)Víc času jsem na něj začal mít, když se synové zapojili do řízení firmy. Máme pejska a bydlíme v přírodě, tak hodně chodím po kopcích. Vrátil jsem se ke kolu, třeba včera jsem zrovna ujel 80 kilometrů na silnici. Dnes už nesportuji proto, abych si něco dokázal. Chci se u toho hlavně dobře cítit. Na kole ročně najedu kolem 8.000 kilometrů. Měřím si to, ale spíš testuji sám sebe, než abych závodil. K tomu jsem 2.000 kilometrů nachodil po horách. Poslední roky také se ženou mnohem více než dřív cestujeme. Dřív jsem mnohem víc pracoval, tak na podobné věci nebylo tolik času.

 

Máte za roky podnikání nějaký tip, jak oddělit práci od soukromí?

Spoustu let jsem to oddělit nedokázal. Denně jsem pracoval i doma, po večerech jsem vyřizoval maily a administrativu, o víkendech jsem jezdil do firmy. Ale je pravda, že i v letech, když jsem firmu budoval a měl nejvíc práce, tak jsem si každý rok udělal čas na rodinnou dovolenou v létě i v zimě. To tenkrát fungovalo asi tak, že jsem byl první dny totálně vyšťavený a také jsem na dovolené tvořil nějaké pracovní plány. To už teď nedělám.

 

Jakou byste si dal radu, kdybyste se vrátil o 25 let zpátky?

Určitě bych netříštil síly více aktivitami. Daleko víc bych přemýšlel o potenciálu a perspektivě toho podnikání, kterému se chci věnovat. To jsem v devadesátých letech podceňoval, ale jak jsem říkal, byl jsem odchovaný socialismem a v rodině jsme neměli žádnou podnikatelskou zkušenost. Přečetl jsem už před revolucí hodně manažerské literatury. Jednak se s tím ale musíte trochu narodit a pak hodně moc pracovat. Důležité u podnikání je také mít odvahu riskovat, ale přitom všem mít ještě jistou míru pudu sebezáchovy, aby vás to nezlikvidovalo. Musíte dělat i chyby, ale těch zásadních chyb musí být mnohem méně než těch úspěšných rozhodnutí.

 

Rudolf Kasper v továrně (Foto © Xantipa Agency)

 

Kdy jste nejvíc riskoval?

V devadesátých letech, když jsme si půjčovali peníze a šli do zakázek, aniž bychom věděli, jak je přesně zrealizujeme. Pracovali jsme pro firmy s dlouholetou tradicí a náročnými systémy, hodně věcí jsme neuměli a učili se je. Nakonec jsme to ale zvládli a dnes jsme v ledasčem lepší než ony, některé z nich už ani neexistují. Věnoval jsem se tehdy firmě tolik, že mi několik pracovních partnerů říkalo, že jsem masochista. Ono to ani jinak nešlo. Večerní pálení očí a bolení hlavy mi přišlo normální.

 

Co vám dalo to, že jste začal vydělávat víc peněz?

Peníze jsou velmi důležité, protože vám umožní řadu věcí, které jsem dřív nemohl dělat. Peníze a to, že se kluci zapojili do podnikání, mně v posledních letech umožnilo zvýšit podíl času, který je ještě cennější než peníze.

 

Jaký máte s firmou ještě sen a cíl?

Plány máme velké. Ale čísla nepovažujeme za nejdůležitější. Moje velké přání je, aby si naše firma a značka udržela status solidního partnera, zaměstnavatele a aby stále měla dobré jméno v celém regionu.

Úvodní foto: (c) Xantipa Agency

další článek »





Související články




Komentáře
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky.

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.