Hrozba terorismu nebo havárie: víte, kam chodíte a co tím riskujete?

Bezpečnost pro kočku: nezřídka se stává, že zastaralé technologie generují tolik falešných poplachů, že ochranka raději část systému odpojí.



Svěřili byste údaje o své platební kartě serveru, o němž nevíte, zda je schopen zajistit základní zabezpečení informací? Jezdili byste autem, o kterém by vám výrobce nesdělil, zda má ABS a kolik má airbagů? Oproti tomu jsme zvyklí trávit hodiny v prostorách, kde by jakýkoliv útok nebo havárie měly fatální následky, a vůbec se nezajímat o to, jak jsou zabezpečeny.

Není zapotřebí připomínat, že žijeme ve světě, který není bezpečný a kde možnosti potenciálních útočníků rychle rostou, ať už je jejich cílem pouhé okradení nebo něco daleko horšího. Největším rizikům jsme vystaveni v uzavřených prostorách, kde se pohybuje mnoho návštěvníků, zaměstnanců a zákazníků – v místech jako jsou nákupní centra, kancelářské komplexy, haly velkých hotelů, nádraží, divadla nebo stadiony. Pro tyto prostory je typické, že návštěvník je prakticky bezmocný. Jakmile vejde dovnitř, je téměř stoprocentně závislý na tom, jaká opatření provedl a které bezpečnostní systémy instaloval provozovatel areálu.

 

Bezpečnější než kdykoliv dříve 

Dobrá zpráva je, že nerostou jen možnosti útočníků a jejich agresivita. Možnosti bezpečnostních technologií se rozvíjejí ještě rychleji. Funkce, které ještě před několika málo lety patřily do sci-fi filmů, jsou dnes součástí běžně dostupných komerčních produktů. Moderní kamerové systémy (CCTV) již nejsou závislé na tom, zda si někdo všimne, co se děje na obrazovce, ale samočinně detekují událost a dají pokyn k zahájení obranné akce. Tyto systémy dokáží přečíst poznávací značku vozidla, rozpoznat obličej, upozornit na opuštěné zavazadlo či cokoliv jiného. Vizuální kamery pracují společně s termokamerami. Nejrůznější detektory a čidla mohou být propojeny do jednoho inteligentního celku, který střeží prostor v zásadě automaticky. Do těchto celků mohou být integrována i zařízení pro detekci jedovatých plynů. K dispozici jsou malé nenáročné perimetrické radary, které dokáží zachytit i velmi malé a téměř nehybné předměty a sledovat potenciálního útočníka dlouho před vstupem do střeženého prostoru. Takový výčet by mohl pokračovat. A to hovoříme o komerčních bezpečnostních produktech, nikoliv o speciálních vojenských technologiích.

Díky tomu je možné mimo jiné:

* reagovat na jakoukoliv hrozbu během několika vteřin,

* zbavit se závislosti na lidském faktoru; strážný může něco přehlédnout, ale ne počítač,

* zajistit správnou reakci (strážný dostává přesné instrukce a jeho postup je automaticky zaznamenávám pro účely  pozdějšího případného vyšetřování),

* lépe respektovat soukromí osob ve střežených prostorách – přístupy k záznamům jsou pečlivě řízeny a zaznamenávány.

 

Není tedy důvod, proč bychom se neměli cítit bezpečněji než kdykoliv předtím. Kdyby tu nebylo jedno veliké ALE.

 

Obrázek kamery ještě neznamená bezpečí 

Protože se v tisku zpravidla píše jen o nejpokročilejších řešeních (nikdo se nechlubí tím, že instaloval zastaralé mizerně fungující zařízení), může čtenář snadno získat pocit, že pokročilé inteligentní technologie jsou už instalovány téměř všude. Zákazník nákupního centra nebo kancelářského komplexu vidí ceduli „prostor je střežen kamerovým systémem“, vidí strážného v uniformě a je tak ubezpečen, že všechno je v nejlepším pořádku.

Jenže realita je často úplně jiná. Ve skutečnosti je mnoho takových areálů chráněno poměrně primitivními zařízeními, která nejsou schopna reálně zajistit téměř nic. Nezřídka se dokonce stává, že tato zařízení generují tolik falešných poplachů, že ochranka raději část systému odpojí. Což souvisí i s tím, že ti provozovatelé areálů, kdo šetří na obranných technologiích, často šetří i na bezpečnostní službě, takže dostanou strážné ochotné pracovat za minimální mzdu.

Návštěvník nemá žádnou možnost zjistit, že se pohybuje v takto rizikovém prostoru. Vidí jen mramor, sklo, pouzdra bezpečnostních kamer a zmíněné cedule o střežení kamerovým systémem. O tom, že něco není v pořádku, se nejčastěji dozvíte až tak, že jste okradeni a ochranka není schopna dohledat odpovídající záznam obrazu z kamery.

Nejhorší na tom je, že takový přístup je vlastně odměňován. Provozovatelé budov, kteří oblast bezpečnosti prakticky ignorují, mají pochopitelně nižší náklady. A návštěvníci, kteří nesou riziko, se o tom vůbec nedozvědí.

Aby nedošlo k mýlce – nasazení inteligentních systémů s vysokou mírou automatizace jednoznačně snižuje provozní náklady, navíc takové systémy poskytují data potřebná pro hladké řízení provozu nebo obsluhu zákazníků. Ale snižují náklady tomu, kdo to s bezpečností myslí vážně a kdo by k zastaralejšímu zařízení potřeboval více pracovníků ostrahy s lepším výcvikem. Instalovat primitivní zastaralé zařízení a o víc se nestarat vyjde pochopitelně ještě levněji.

 

 

Zákazník má právo na informace. I o bezpečnosti 

To je situace, kdy by měla sehrát roli profesní asociace, která určí normy a bude vydávat osvědčení. Takový systém osvědčení by nám umožnil rozhodnout se, zda půjdeme do kina v zábavním centru, které má bezpečnost „áčko“ nebo do konkurenčního zařízení, kde je větší plátno, ale bezpečnost „c“. Podobně jako si vybíráme, zda chceme auto s nízkou spotřebou a dvěma airbagy nebo model s osmi airbagy, ale o něco vyšší spotřebou. Příprava takových norem by ovšem vyžadovala obrovskou práci, která je zjevně nad síly současné Asociace technických bezpečnostních služeb (AGA). Lepší situace je pouze na letištích, pro která existují standardy určované International Civil Aviation Organisation. 

Když selžou asociace, měl by nastoupit stát. A občan má tendenci naivně očekávat, že právě fyzické bezpečnosti budou úřady věnovat pozornost. Že když není možné, aby policie instalovala svá zařízení v soukromých prostorách, budou úřady dbát na to, aby majitelé a správci areálů podnikli potřebná opatření. Jenže státní správa kupodivu věnuje daleko více pozornost tomu, aby nás chránila před nejrůznějšími škodlivinami než před případným atentátem. Existují předpisy o tom, co všechno musí být uvedeno na obalech potravin, ale žádný provozovatel budovy nemá povinnost nás informovat, co udělal pro naši bezpečnost. Zákon mu ani neukládá žádné konkrétní opatření – s výjimkou protipožární ochrany.

 

Důvěrnosti až na potom...

Možná, že časem bude přijata evropská direktiva o fyzické bezpečnosti a po ní stohy národních zákonů a dalších navazujících předpisů (v současné době existuje pouze bezpečnostní direktiva týkající se letecké dopravy). Ale do té doby se o bezpečnost svou, svých zaměstnanců a svých blízkých budeme muset zajímat sami. Zvykejme si na to, že jako zákazníci máme právo vědět, jak jsou zabezpečeny prostory, v nichž pracujeme, nakupujeme a bavíme se. A nedejme se odbýt tím, že se jedná o důvěrné informace. Detaily skutečně mohou být důvěrné, ale základní fakta nikoliv – jaký typ systému areál chrání, od jakého výrobce, na jaké technologii je řešení založeno. Ostatně, ti, kdo se bezpečnost dobře starají, ti zpravidla poskytují informace docela ochotně. 

 

Autor je jednatel společnosti Integoo

 

Text vznikl ještě před tragickými událostmi v Norsku.

 

Foto: © Daevid - Fotolia.com

 


« předchozí článek další článek »








Komentáře