Proč je důchodová reforma špatná aneb Enron po česku

Důchodovou situaci nevyřeší žádná reforma, která bude zakrývat, že skutečnou příčinou problému je bezdětnost a jednodětnost. Děti přestaly být bohatstvím a začaly být břemenem.



Nechme na chvíli stranou spory politiků a osobní public relations ekonomů. Podívejme se na právě schválenou důchodovou reformu z pohledu obyčejného selského rozumu.

Za prvé. Je-li zdrojů málo, nepřibude jich tím, že se převádějí mezi různými fondy. Nula na státním účtu je stejná jako nula na účtu privátního investičního fondu. Jediným důsledkem takových převodů je nepřehlednost a prostor pro kreativní účetnictví, které může na čas vyvolat dojem, že peníze vlastně nechybí. Tedy právě to, na co vzpomínáme jako na aféru Enron. V České republice bude tím horší, že mezi začátkem spoření a začátkem vyplácení peněz budou desítky let a bude tudíž prostor pro mnohem větší podvody.

Za druhé. Peněz není málo proto, že by nebyly ve správných fondech. Peněz je málo proto, že se rodí málo dětí. A také proto, že mezeru nedoplňuje dost přistěhovalců.

Za třetí. Bezděkova reforma vychází z předpokladu, že si má každý našetřit na svou penzi. To může platit pro vrcholové manažery, ale průměrně inteligentnímu člověku stačí kalkulačka a pár minut času, aby si spočítal, že devadesát procent populace nedokáže investovat do dětí a zároveň si našetřit na penzi. Už dnes je situace taková, že rozhodnutí pro bezdětnost znamená, že člověk půjde do důchodu bohatší a bude mít vyšší důchod. Reforma tuto tendenci významně posílí.

Za čtvrté. Lze tedy očekávat, že se bude rodit ještě méně dětí než dosud. Tím spíše, že reforma je stavěna tak, že jí téměř celou zaplatí chudší rodiny s dětmi. Jakou logiku má, že se zvyšuje DPH na rohlíky a DPH na dovolené v Karibiku zůstává stejné? Budou státem financované jesle využívat manažerky s jedním dítětem nebo zdravotní sestry se třemi dětmi? Rozhodnutí pro každé další dítě bude ještě iracionálnější než dosud. Rodiny s více dětmi budou pokládány za podivínské, sociální politika a společenská atmosféra bude pracovat proti nim (to se děje už dnes , ale může to být ještě mnohem horší), což trend dále urychlí.

Za páté. Jestliže se bude rodit ještě méně dětí, peníze v důchodovém systému dojdou ještě dříve. To je problém, který se nevyřeší četnými převody mezi různými typy fondů.

Za šesté. I kdyby se nějak stalo, že peněz ve fondech bude dostatek, problém to nevyřeší. Pokud bude příliš mnoho důchodců potřebujících péči a příliš málo potenciálních zdravotních sester a asistentů v produktivním věku, trh vyžene ceny práce pečovatelů tak, že podstatná část důchodců si stejně nebude moci dovolit potřebné služby.

Tolik zdravý rozum. Ke stejnému závěru bychom došli, kdybychom se podívali do minulosti, jak problém vznikl. Kam až paměť sahá, nikdy nikde nefungoval jiný než průběžný systém. Většina lidí pracovala téměř až do smrti a o starce se starali lidé v produktivním věku. Všichni rozuměli tomu, že nejlepší investice je investice do dětí. Ne nadarmo se říkalo, že děti jsou bohatství chudých. Svým způsobem to bylo něco, co tlumilo rozdíly mezi bohatými a chudými. Bohatý může investovat do akcií nebo pozemků milionkrát více než jeho chudý soused, ale nemůže svému synovi dát milionkrát více péče nebo mu zaplatit milionkrát lepší školu. Dnešní problém se objevil až v polovině 20. století. Jakmile zmizela vazba mezi počtem vychovaných dětí (takových, které opravdu chodí do práce a vydělávají peníze) a zabezpečením ve stáří, začalo dětí ubývat.

O přerozdělování se nemluví, ale jak ukazuje sociologická (Charles Murray) i ekonomická (Garry Becker) analýza, lidé mají tendenci chovat se racionálněji, než si sami připouštějí. Děti přestaly být bohatstvím a začaly být břemenem. Občan uvažuje emocionální přínos versus ekonomický prodělek. To je dramaticky jiná situace proti časům, kdy dítě znamenalo emocionální přínos a zároveň i ekonomické zabezpečení.

Důchodovou situaci nevyřeší žádná reforma, která bude zakrývat, že skutečnou příčinou problému je bezdětnost a jednodětnost. Že mít malou rodinu je spojené s vysokými náklady a nyní jde především o to, jak se tyto náklady rozdělí. Mají je nést pouze ti, kdo je způsobují, tedy bezdětní a jednodětní? Nebo mají být téměř stoprocentně přenášeny na ty, kdo sami vychovali děti? Nebo se má solidárně přerozdělit část nákladů? Nebo mají bezdětní přispívat do nějakého fondu na asimilaci mladých čínských rodin s hodně dětmi? To jsou otázky, kterými by se zabývala reforma, která by měla jiné ambice, než vysát z chudých ještě víc peněz než dosud.

 

Autor Petr Hampl přednáší na Vysoké škole ekonomie a managementu. Je sociolog a manažerský konzultant.

 

 


« předchozí článek další článek »





Související články




Komentáře