Zleva na fotografii: Jan Vinter, předseda redakční rady CFO Worldu, finanční konzultant a filmový producent, Dana Syrová, výkonná ředitelka festivalů Dvořákova Praha a Struny podzimu, Jiří Balvín, ministr kultury v demisi, Dean Brabec, prezident Klubu finančních ředitelů, Managing Partner CEE, Arthur D. Little
Jiří Balvín: „Ministerstvo má definované cíle a priority, realizace však končí na tom, že není dost peněz“
Jako člověk, který působil přes čtyřicet let v médiích, se nyní ministr v demisi Jiří Balvín setkává se správou kultury z druhé strany. Přiznal, že vnitřní struktura státní správy je složitá a pomalá. Záběr ministerstva je široký a je velmi obtížné sladit zájmy všech, protože každý vidí jen svůj segment včetně příspěvkových organizací. Klíčovým problémem jsou finance, jak uvedl. Rozpočet ministerstva kultury na rok 2013 je 9,871 mld. Kč, z toho téměř 3,5 mld. jsou transfery církvím. Ze zbytku je financována řada činností – výzkum, vývoj, inovace (500 mil. Kč), oprava památek (423 mil. Kč, což stačí jen na opravu havarijních stavů). Příspěvkové organizace spotřebují 3 mld. Kč, živá kultura dostane cca 430 mil. Kč, tedy necelé jedno procento rozpočtu ministerstva. Na provoz ministerstva je určeno 240 mil. Kč. Navíc rozpočet ministerstva byl v období 2008 až 2013 ponížen o dvě miliardy. Podporu filmové produkce označil za zvláštní kapitolu, jež je „sužována“ permanentní změnou. Naštěstí se letos vrátily filmové pobídky. I když téměř po „sezóně“, ale přece. Jistě dobrá zpráva pro filmaře. Investiční programy a projekty Evropské unie činí 1,228 mld. Kč, avšak jde o rozpočtované, nikoliv přijaté a zaručené finance. Sečteno a podtrženo chybí 200 milionů, ty se Jiří Balvín nyní pokusí vybojovat s ministerstvem financí.
J. Balvín také upozornil, že systém financování kultury je u nás dlouhodobě neřešený, chybí priority, chybí řád. Princip je založen na tom „kdo si co urve“. Zatímco v zahraničí mají instituce své zařazení a uzavírají smlouvu se státem, která jim poskytuje finanční jistoty a mantinely, u nás je to stále živelné. Stát by podle něj měl určit mechanismus financování, mantinely, neboť zdroje jdou z veřejných peněz, tedy z kapes nás všech. Proto by stát měl být tím, kdo stanoví požadavky, tedy co od kulturních subjektů bude vyžadovat, co od nich očekává, jakou funkci by měly plnit. Pokud toto není, těžko se ministerstvu obhajují finanční požadavky, které se zejména v době krize odmítají snáze. Ministr se věnoval i systému čerpání peněz z evropských fondů, kdy díky nepružnosti systému a rozdělení na desítky malých projektů patrně nedokážeme vyčerpat celou částku – čerpání se pohybuje mezi 4 až 22 procenty!
Dana Syrová: „Přáli bychom si, aby na kulturu šlo jedno procento ze státního rozpočtu. Tato debata se vede od devadesátých let a stále trvá.“
Festival Struny podzimu založil prezident Václav Havel, letos oslaví už 18. ročník. Naproti tomu festival Dvořákova Praha slaví letos 6. sezonu, jde o mladý festival a organizuje ho obecně prospěšná společnost Akademie klasické hudby. Paní ředitelka zdůraznila, že by bylo optimální, aby kultura představovala 1 % ve výdajích státního rozpočtu., (nyní je to 0,65 %). „považujeme za užitečné tyto relace připomínat, jde o celkové postavení a vnímání kultury v naší společnosti,“ uvedla. Přiblížila financování festivalů. Příjmy ze vstupného tvoří díky dané kapacitě sálů pouhých 25 až 30 procent, 30 procent nákladů je financováno z veřejných zdrojů, zbytek je financován privátním sektorem a soukromými mecenáši. „Role privátních partnerů a mecenášů je zásadní. Základním předpokladem úspěšné podpory projektu je pohled partnerů na kulturu a umění. Pokud uznávají kulturu jako nezpochybnitelnou hodnotu, spolupráce bývá dlouhodobá a skvělá,“ uvedla D. Syrová.
Co se týče financování festivalů, záleží na jejich typu a popularitě. Ocenila, že Magistrát hlavního města Prahy zavedl vítaný systém čtyřletých grantů, což organizacím poskytuje větší jistotu a snižuje administrativní zátěž. Přesto je i tento sektor hodně závislý na komerční sféře a na donátorech, na něž se snaží cílit. Hudebnímu sektoru by rozhodně pomohlo více peněz na živou kulturu, zatím se zdá, že debata na toto téma bude pokračovat i nadále. Peněz na kulturu zatím stále není dostatek, přestože nechybí dobrá vůle a vstřícnost těch, kteří je rozdělují.
Jan Vinter: „Česká republika je malým trhem, filmy se i přes dobrou návštěvnost nezaplatí.“
Financování filmové produkce se věnoval právník a finanční konzultant Jan Vinter. Ten v úvodu překvapil přítomné svým příběhem o tom, jak se dostal k filmu (hrál jednu z hlavních dětských rolí ve filmu Táta ženista). Nakonec se nestal hercem ani režisérem, ale působí ve světě byznysu a financí, jeho pohled na financování kultury je tedy reálný a pragmatický. Připustil, že čeští filmaři mají skutečně omezené možnosti. Český film se financuje pobídkami, granty a z peněz producentů a reklamy. Na filmové pobídky připadá na všechny žadatele z veřejných zdrojů 500 milionů korun. To je cca 25 mil. USD, průměrný hollywoodský film stojí ovšem mezi 80 až 100 miliony USD. Fond na podporu kinematografie má 150 mil. Kč na podporu českých filmů v tomto roce, z nichž již 30 milionů Kč bylo vyčerpáno. Vzhledem ke zrušení reklamy na ČT 1 přišel Fond na podporu kinematografie o zdroj svých hlavních příjmů. On osobně je rozhodně pro podporu domácí filmové tvorby, ale množství peněz i diváků je omezené, filmy se v podstatě nezaplatí. „Jsme malým trhem, je nás jen deset milionů, plus pět milionů potenciálních diváků na Slovensku. Jen divácky úspěšné filmy (milion diváků a více) se většinou zaplatí, a to pouze při reálném rozpočtu mezi 20 až 30 miliony Kč,“ uvedl. Filmaři situaci vnímají reálně, neočekávají peníze jen od ministerstva a dost často se obracejí na privátní partnery a sponzory. Korporátní sféra je ale spojena s reklamou, kterou ne každý film dokáže zakomponovat. Proto by se filmy měly rozlišovat na tzv. komerční a umělecké, které díky svému obsahu nejsou schopny absorbovat reklamu a jsou tím pádem znevýhodněny. Letos navíc začal platit zákon o audiovizi (č. 496/2012), který hovoří o tzv. pobídkách, tedy dvacetiprocentní finanční „vratce“ až po realizaci díla. Díla posuzuje a hodnotí komise jmenovaná ministrem, do hry tedy vstupuje faktor subjektivity. Přesto je tento návrat pobídek pozitivní, ale peněz je reálně málo na přilákání velkých, zvláště hollywoodských produkcí.
Vysvětlil také financování filmové tvorby v zahraničí. Film je zde rovněž vnímán jako riziková investice, ale existují banky, které filmovou tvorbu – za určitých podmínek – financují. Producent na film musí získat tzv. Completion guarantee, které udělí buď Film Financial Services v Londýně nebo Film Financial Guarantors v L. A. – tyto společnosti hodnotí film z mnoha hledisek, hereckým obsazením počínaje a natáčecím plánem konče, a vydají mu (nebo nevydají) zmíněnou garanci. Na jejím základě banka filmařům půjčí. Dalším zdrojem financování jsou pre-sales, předprodeje filmu budoucímu publiku v jednotlivých velkých zemích (USA, Kanada, VB, Německo, Francie, Japonsko atd.) nebo na části celých kontinentů. „Tyto dva způsoby financování filmové tvorby se u nás bohužel nevyplatí,“ připustil Jan Vinter.
V rámci diskuse bylo zmíněno také financování divadel, ke kterému se prostřednictvím e-mailové korespondence vyjádřil ředitel divadla Na Jezerce Jan Hrušínský. Podle jeho názoru „v kultuře, zejména pražské, existuje už přes dvacet let klientelismus, který je největší brzdou svobodné tvorby a přirozeného vývoje kultury v České republice. “V oblasti financování divadel existuje nesoulad, některá divadla veřejné služby se potýkají s nedostatkem diváků, ale proudí do nich veřejné peníze, jiná (například soukromá) jsou sice plná, ale na veřejné peníze si nesáhnou a musejí si poradit sama. S tím souvisí i otázka repertoáru – jak se uživit a přitom si zachovat uměleckou úroveň. Z debaty dále vyplynulo, že v kultuře chybí systém. Stát by si měl jasně stanovit priority a na jejich základě vytvořit koncepci a strategii financování. Tato myšlenka je ovšem jen na papíře, zatím se nepodařilo ji přenést do života a úkol zůstává dalším ministerským garniturám. Umělci se pak musejí spoléhat na soukromý sektor, a to není systémové. Navíc sponzoři jasně vnímají signály z veřejné sféry a to, že ministerstvo sníží rozpočet na určitý segment v kultuře, nemusejí a nechtějí vnímat jako signál pro to, že potřeby má dofinancovat soukromá sféra, která má také svá finanční omezení a čelí tlakům na úspory. Upozornil na to šéf skupiny RWE v ČR Martin Herrmann – RWE patří k významným podporovatelům české filmové tvorby. Kultura tedy potřebuje svůj koncept. Ke zlepšení situace nepřispívá ani častá výměna ministrů a politická nestabilita. Pokusy o zlepšení a vytvoření koncepce byly a jsou, určitě nechybí ze strany ministra dobrá vůle, zatím se však stále přešlapuje na místě.
Program letošních setkání členů CFO Clubu bude pokračovat 16. října diskusním setkáním na téma „Vývoj na trhu finančních ředitelů“. Předtím však členy klubu čeká 4. ročník Prezidentského CFO golfového turnaje v Golf parku Plzeň.
