Zítra se uskuteční další setkání Klubu finančních ředitelů, jehož tématem jsou tentokrát „Změny ve financování české kultury“. O této problematice se u nás živě diskutovalo již za první československé republiky, ale také v dobách komunistického režimu, a samozřejmě také po listopadu 1989 skoro dnes a denně.
Co je české, to je hezké
Jeden ze zajímavých pokusů, jak přinášet peníze do kapes československých tvůrců, tedy hlavně těch filmových, se odehrál ve třicátých letech minulého století, kdy stát omezil dovoz zahraničních filmů a začal protežovat domácí tvůrce. V roce 1932 byl totiž zaveden tzv. kontingentní systém (fungoval i v jiných evropských zemích – Francie, Německo, Rakousko aj.), kdy byla stanovena kvóta, podle níž směl za jeden film vyrobený v Československu jeho výrobce dovézt sedm zahraničních filmů. Dovozní poplatek činil 15 tisíc korun. Na konci roku 1932 se poměr ještě zpřísnil, za jeden vyrobený film se mohlo dovézt jen pět zahraničních a navíc dovozní poplatky stouply na 20 tisíc korun.
Němci využili šanci zahozenou Američany
Kritici tehdy upozorňovali, že kvantita nových českých filmů značně převyšovala jejich kvalitu. Vyráběly se tzv. kontingentní snímky, což byly levné braky, jejichž jediným smyslem bylo, aby výrobce mohl dovézt několik zahraničních filmů a na nich vydělat. Tím, že stát reguloval dovoz zahraničních filmů, utrpěla především kina (v té době, po divadlech, hlavní centra lidové zábavy), která neměla co hrát. Zatímco v roce 1930 se v kinech promítalo více než 543 filmů, v době kontingentu pak méně než 200 (tento údaj je zmíněn v knize G. Heisse a I. Klimeše „Bilder der Zeit. Tschechischer und Österreichischer Film der 30er Jahre“). Úbytek byl především způsoben faktem, že z českých kin zmizely americké filmy. Americké filmové společnosti totiž nepřistoupily na český systém podle zásady „když dovezeme vaše filmy, musíte u nás nějaké vyrobit“ a přestaly je do ČSR dovážet úplně. Tohoto stavu okamžitě využilo Německo – pražská filiálka společnosti Ufa zahájila sériovou výrobu líbivých filmů pro německý trh, do nichž angažovala populární české herce a zkušené režiséry. Ti poté používali německé pseudonymy, které byly oživeny i později během okupace. Ze známých jmen uveďme například režiséra Martina Friče (Martin Fritsch) nebo herečky Adinu Mandlovou (Lil Adina), Natašu Gollovou (Ada Goll), Hanu Vítovou (Hana Witt) nebo Zitu Kabátovou (Maria von Buchlow).
Barrandovské ateliéry byly ztrátové
Každá násilná snaha omezit volný trh nakonec skončí, a tak byl kontingentní systém v roce 1934 zrušen. Nahradil ho mnohem liberálnější registrační systém: regulace dovozu byla zrušena, importéři ovšem za jeden dovezený film nadále platili registrační poplatek 20 tisíc korun. Tyto peníze se přes Fond pro podporu domácí výroby dostávaly formou dotací k československým tvůrcům, ale též podporovaly i nově založené ateliéry AB Barrandov, které, jak se ukázalo, byly na svoji dobu značně předimenzované a – do jejich převzetí v listopadu 1941 německým Prag-filmem – ztrátové.
Obecně by mělo platit „když si na sebe nevyděláš, tak tady také nemáš co dělat“. V případě kultury, která však plní úlohu nositelky vzdělanosti a úrovně českého jazyka, by měla být stanovena jasně čitelná kritéria a pravidla. Ale proč se je zatím nikdy plně nepodařilo nastavit? Navíc si ze svého pohledu myslím, že to ani není možné. Důvodem je fakt, že se pohybujeme především v oblasti duševního vlastnictví a hodnot, které se nikdy nedají dopředu spočítat a již vůbec ne vykalkulovat zisk. Finální rozhodnutí má vždy plně v rukou jen a pouze divák.
Autor článku je korporátní finanční konzultant a filmový producent
O exportu československých filmů před listopadem 1989 si lze přečíst zde
