Téměř denně, naposledy dnes, čtu v novinách informace o nutnosti značných škrtů ve výdajích státního rozpočtu, které čekají i Ministerstvo obrany ČR. Dnešní článek upozorňuje výjimečně na jednu oblast, do níž plynou zcela zbytečně značné prostředky, ale nezmiňuje se většinou v souvislosti se šetřením ani v současnosti, kdy se v resortu obrany obrací každá koruna. Bohužel jde již o tradici, vojenské újezdy, nalézající se v kompetenci Ministerstva obrany ČR, se dokázaly všem dosavadním armádním reformám úspěšně vyhnout.
Újezdní správce e zde skutečným pánem nad životy svých poddaných...
O co jde? O vojenské újezdy, relikt nejtužšího stalinismu, který prakticky bez jakýchkoli změn přežívá dodnes. Jde o pět rozsáhlých území v rámci ČR, kde je armáda neomezeným pánem a kde stále panuje komunismus v krystalické podobě – lidé zde žijící si nemohou volit své zastupitele (správce je jim jmenován shora), prakticky všichni mají jediného zaměstnavatele (Vojenské lesy a statky – VLS), nesmějí vlastnit domy, v nichž žijí (ze zákona patří státu) a pokud se vedení újezdu znelíbí, mohou být kdykoli vystěhováni. Újezdní správce (voják jmenovaný MO) je zde skutečným pánem nad životy svých poddaných – civilních občanů, kteří jsou zbaveni řady svých práv.
Přitom je sama existence vojenských újezdů jako správních jednotek v rozporu s Ústavou ČR, jejíž článek 99 říká: „Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.“ O žádných vojenských újezdech jako správních jednotkách zde není ani zmínka.
Toto vše je možné na základě zákona č. 222/1999 Sb., část šestá, přijatého demokratickým parlamentem 10 let po pádu komunismu. Jak něco takového mohlo parlamentem projít? Nebylo to tak těžké – vzal se původní komunistický zákon o vojenských újezdech z roku 1949 (č. 169/1949 Sb.) a v prakticky nezměněné podobě se vtělil do návrhu pozdějšího zákona č. 222/1999 Sb. jako jedna z jeho několika částí. A do parlamentu byl předán v rámci celého balíku dalších branných zákonů s tím, že je nutné jejich urychlené schválení. Protože v balíku byly skutečně důležité věci, nikdo se podstrčenými újezdy, jež v zásadě nikoho nepálily, vážněji nezabýval.
Na újezdy se dělily se dělily gubernie
Takže v novém zákoně například zůstalo i původní označení újezd – byť je to ruská správní jednotka, na újezdy se dělily gubernie. Zůstalo zde i ustanovení o možnosti okamžitého vystěhování obyvatel, které v původním zákoně z roku 1949 bylo z toho důvodu, že újezdy tehdy vznikaly v obydlených územích a snahou bylo vystěhovat obce nacházející se v budoucích cílových plochách. Nyní již ustanovení pozbylo smyslu – v újezdech zůstalo jen pár osad na jejich okrajích, kde dlouhodobě žijí zaměstnanci VLS. Ale ustanovení se hodí jako nátlakový prostředek – když přišlo vedení Jihočeského kraje s myšlenkou vybudovat v části újezdu Boletice velké lyžařské středisko, kde by mohly získat zaměstnání stovky lidí, zorganizovala vojenská správa újezdu podpisovou akci proti – podepsala „překvapivě“ většina obyvatel újezdu. Když se senátorka Jitka Seitlová pokoušela o vypuštění osady Město Libavá z vojenského újezdu Libavá, zorganizoval zde ministr obrany Jaroslav Tvrdík cosi jako referendum – opět se většina vyslovila pro setrvání vojáků. Dlužno ovšem podotknout, že ministr Tvrdík předtím obyvatele varoval, že pokud se vysloví pro vynětí osady z újezdu, armáda celý újezd opustí a oni zůstanou bez práce, neboť zde zaniknou i VLS, kde jsou prakticky všichni zaměstnáni. Zřejmě by zmizely i zdejší lesy...
Kostlivec po Varšavské smlouvě
Újezdy v dnešní podobě byly vytvořeny na přelomu 40. a 50. let 20. století pro potřeby někdejší ČSLA o počtu asi čtvrt milionu mužů s tisíci tanky, děly a obrněnými transportéry. Vojáci podle tehdejší vojenské strategie měli v újezdech trávit většinu roku, neustále zde cvičit a v případě rozkazu přímo odtud zaútočit. Proto bylo újezdů vytvořeno tolik a byly tak veliké, byť už v tehdejší době neměly vzhledem k velikosti státního území obdobu ani v dalších komunistických zemích s výjimkou NDR.
V roce 1968 přibylo dalších 75 000 ruských vojáků, újezdy tedy sloužily pro více než 300 000 vojáků a odehrávaly se zde rozsáhlé manévry vojsk Varšavské smlouvy typu Štít či Vltava za účasti stovek tanků a obrněných transportérů.
Po revoluci začala série reforem armády zacílených na redukci zbytnělých struktur poplatných Varšavské smlouvě – počty vojáků se postupně snižují na zhruba desetinu v porovnání s 50. léty, z 15 letišť zůstávají tři či čtyři, z tisíců tanků, děl a obrněných transportérů zůstávají dnes zlomky původních počtů a byly zrušeny desítky posádek. Armáda z finančních důvodů značně omezila počet cvičení, jež navíc byly ve značné míře přeneseny na počítačové simulátory.
Začátkem 90. let byly zrušeny újezdy Ralsko a Mladá, které využívala výhradně sovětská armáda s tím, že pro potřeby redukované české armády bude možno značně zmenšit zbývajících 5 újezdů či některé zrušit. Ministerstvo obrany dokonce vládě v polovině 90. let předložilo návrh na zmenšení zbývajících 5 újezdů, ta jej však vrátila s tím, že ořezání újezdů „salámovou metodou“ není akceptovatelné a že je nutno přijít s komplexním návrhem.
Právě někdy v polovině 90. let se postoj armádního velení k újezdům prudce změnil. Vojáci již s žádnou koncepcí na zmenšení újezdů do vlády nepřišli a naopak začali tvrdě odmítat jakoukoli snahu o jejich redukci. Ministr obrany Tvrdík dokonce zcela vážně prohlašoval, že z újezdů se nedají vypustit ani obydlené osady, neboť by tím újezdy byly pro vojenské využití „znehodnoceny“. Přitom je evidentní, že žádné obydlené místo nesmí být nejen v cílové ploše střeleb, ale ani v ohrožených prostorách – a je úplně lhostejné, zda se toto obydlené místo nachází v hranicích újezdů či mimo ně.
Pět obřích vojenských výcvikových prostorů
Vojáci se nakonec rozhodli pojistit si počet a velikost újezdů i legislativně – újezdy v jejich původních, nezmenšených hranicích si nechali zapsat do již zmíněného zákona č. 222/1999 Sb., přestože dle původního zákona z roku 1949 rozhodovala o zřízení, zrušení či změně hranic újezdu pouze vláda.
Armáda ČR tak má k dispozici pět obřích vojenských výcvikových prostorů, jež zabírají polovinu okresů Karlovy Vary, Olomouc, Český Krumlov, Příbram a Vyškov. Jejich celková rozloha je asi 1300 km2, tj. 1,7 % území státu, což nemá obdobu v žádné západoevropské zemi. Pro srovnání – německé armádě stačí méně než třetina – 0,5 % rozlohy státu, přitom jsou navíc v této zemi trvale dislokovány desetitisíce zahraničních vojáků, především z USA. Navíc jsou v Německu vojenská cvičiště pod civilní správou. A ze srovnatelných zemí má cvičiště velikostně srovnatelné s našimi újezdy pouze Rakousko, má však jen jedno, rozlohou srovnatelné s naším nejmenším újezdem Březina u Vyškova. Země jako Belgie, Nizozemsko, Dánsko nebo Portugalsko disponují jen menšími cvičišti, nic srovnatelného s našimi újezdy nemají. Dokonce i Slovensko, poslední země, kde vojenské správě podléhala podobně velká část území státu jako v ČR, zrušilo v roce 2007 svůj zdaleka největší vojenský újezd, jenž zabíral celé Levočské vrchy.
Člověk se neubrání některým otázkám:
* Proč české armádě fungující podle standardů NATO nestačí stejný rozsah cvičišť, jakými disponují armády v podobně velkých státech NATO?
* Proč česká armáda s 25 000 vojáky potřebuje stejně velká cvičiště jako desetkrát větší komunistická armáda s tisíci tanky a děly?
* Proč nemohou být z území újezdů vypuštěny všechny obydlené osady, když je zřejmé, že obydlená místa stejně nesmí být výcvikem nijak ohrožena?
Asi před třemi lety jsem se s podobnými dotazy obrátil na tehdejší ministryni obrany paní Vlastu Parkanovou. Ta dala můj podnět k vyřízení vojákům z generálního štábu, kteří mi neodpověděli na žádnou z otázek položených výše, jen mi v obecných frázích sdělili, že armáda musí cvičit a proto je nutné, aby si udržela všech pět újezdů ve stávajícím rozsahu.
Jaké hlavní argumenty pro zachování stávajícího počtu a rozsahu újezdů používá armádní velení?
Újezdy ve stávajícím počtu a velikosti jsou nezbytné pro výcvik vojsk. K čemu ale potřebuje nynější redukovaná armáda s několika desítkami tanků a obrněných transportérů území, jež kdysi sloužila pro nepřetržitý výcvik desetinásobku vojáků s tisící kusy obrněné techniky? Jak cvičí vojska srovnatelných evropských zemí, jež žádnou obdobou našich újezdů nedisponují?
O cvičení v újezdech mají zájem spojenci v NATO a ekonomicky je pronájem újezdů cizím armádám výnosný. Nezpochybňuji nutnost konat společná cvičení s jednotkami dalších států NATO, rozhodně to ale není důvodem k tomu, aby v ČR zůstávalo tolik cvičišť a o takové velikosti. Navíc se výnos z pronájmu újezdů pohybuje mezi 20 a 30 mil. Kč ročně, což je podstatně méně než škody, které jejich existence přináší přilehlým oblastem.
Újezdy jsou důležité pro ochranu přírody, tím, že je do nich zakázán přístup, může se zde příroda vyvíjet prakticky bez zásahů člověka. Zcela absurdní argument, kvůli ochraně přírody jsou zřizovány národní parky a chráněné krajinné oblasti (CHKO), nikoli vojenské újezdy. Navíc, když vznikla myšlenka vyhlásit CHKO na území Brd a Doupovských vrchů, byli to právě vojáci, kdo se postavili proti. A právě po zrušení újezdů je dobrá příležitost k tomu vyhlásit zde velkoplošná území ochrany přírody.
Komu slouží a jak?
To, že se armáda snaží udržet pod svojí kontrolou obrovské plochy, pro které nemá využití, znamená i nemalou finanční zátěž. Armáda musí ze svého rozpočtu investovat do údržby rozsáhlých tankodromů a spousty střelnic, které při svých počtech nemůže využít. Musí investovat řádově desítky milionů také do údržby kulturních památek, které se na území stávajících újezdů nacházejí – stačí vzpomenout kostely v Boleticích či Polné (VÚ Boletice), kostel ve Staré Vodě (VÚ Libavá – jen oprava tohoto kostela dosud stála asi 56 mil. Kč), kostel ve Svatoboru (VÚ Hradiště), který naléhavě potřebuje rozsáhlou opravu za desítky milionů Kč či hrad Valdek (VÚ Brdy). Investuje ale např. i do škol v obcích újezdu a na své náklady opravuje domy jejich obyvatel.
Asi před pěti lety vypracoval resort obrany studii využití vojenských újezdů – podle ní jsou všechny újezdy využity prakticky 365 dní v roce. Jenže už se tam nepíše, jak jsou využity. Přijede-li si policejní jednotka zastřílet z pistole, je to vykázáno jako celodenní využití újezdu zabírajícího půl okresu. A využití tohoto druhu je hodně přes 90 %, přičemž tato cvičení lze stejně dobře provést na „svazarmovské“ střelnici za městem. Kolik je během roku cvičení s účastí stovek vojáků a s ostrou střelbou tanků či dělostřelectva, kdy se skutečně využije velké území? Nestačilo by pro tato cvičení jedno cvičiště?
Proč vlastně armáda tak úporně lpí na zachování újezdů v nezmenšeném rozsahu, když s jinými reformními řezy (často mnohem bolestivějšími) větší problémy nemá? Nenapadá mne jiné vysvětlení než to, se kterým přišli novináři – ti za zájmem armádního velení o újezdy vidí snahu udržet si kontrolu nad nemalými prostředky získávanými za prodej dřeva, těženého ve zdejších lesích podnikem VLS a za prodej mysliveckých povolenek. Pravda je, že lidé z vesnic v okolí újezdů posměšně říkají, že střelba je v posledních letech z újezdů slyšet jen tehdy, když generalita vyrazí na vysokou...
Zřejmě by stačilo udělat dvě rozhodnutí, aby armádní velení ztratilo o neúměrně velká cvičiště zájem:
* přetnout ekonomické vazby mezi armádou a těmito územími (sloučením VLS s podnikem Lesy ČR),
* zrušit vojenské újezdy jako správní jednotky (a tím i odstranit neústavní stav) a převést tato území pod správu přilehlých obcí, jako je to standardem v zemích na západ od našich hranic.
Připadá mi neakceptovatelné, že kvůli ekonomickým zájmům pár jednotlivců z velení armády
* zůstává pro veřejnost uzavřeno cca 1,7 % území státu, jehož velkou většinu armáda fungující podle standardů NATO nemůže vůbec potřebovat,
* cca 1500 občanů tohoto státu (obyvatel újezdů) žije zbaveno řady základních práv prakticky v podmínkách feudalismu, jejich život diriguje armádní správce,
* existence újezdů dusí rozvoj okolních obcí, jež by díky atraktivním lokalitám, v nichž se újezdy nacházejí, měly nejlepší předpoklady profitovat z turistického ruchu a vytvářet nová pracovní místa,
* že na blahosklonnosti velení armády závisí, zda se např. bude realizovat investice do lyžařského střediska v hodnotě cca 2 mld. Kč v oblasti Boletic, jež by navíc přinesla práci stovkám osob,
* že se z armádního rozpočtu sypou peníze na údržbu nepotřebných střelnic či domů, škol a památek, jež jsou zbytečně zahrnuty do újezdů,
* že armáda nechá nadále ničit a rozpadat se i to málo památek na území újezdů, jež kupodivu přežily všeobecné ničení za komunistického režimu – např. kostely ve Svatoboru a Lochotíně (VÚ Hradiště), kostely v Olověné či Jestřabí (VÚ Libavá) či hrad Valdek (VÚ Brdy).
Vláda ČR schválila zhruba přede dvěma lety „Dlouhodobou vizi resortu MO“, kde se problematikou vojenských újezdů zabývají články 43, 58 a 68. Konstatuje se zde, že:
* při výcviku vojsk se bude v rostoucí míře využívat simulačních a trenažérových technologií,
* MO se zbaví nepotřebné nemovité infrastruktury, příp. infrastruktury, jejíž využívání a údržba není racionální,
* resort MO zoptimalizuje počet vojenských újezdů.
Toto vše zní velmi rozumně, jen by k tomu mělo být přikročeno ihned a nikoli v horizontu dvaceti let, na něž je dlouhodobá vize MO koncipována. Myslím, že právě v současné době, kdy je nutno šetřit každou korunu, je nejvyšší čas odstranit podivný relikt komunismu, jímž vojenské újezdy bezesporu jsou.
Autor provozuje stránky www.kostely.tnet.cz, jež jsou věnované kostelům, kaplím a kapličkám v České republice, které jsou silně poškozeny či byly zbořeny v období po roce 1945. K problematice redukce vojenských újezdů se autor v souvislosti s novým zákonem vyjadřuje zde, o souvislosti s církevními restitucemi zde.
