Před 143 lety se narodil Jaroslav Preiss: Vzpomínka a rozhovor na hřbitově

JUDr. Jaroslav Preiss, nejznámější a nejvlivnější český finančník první republiky, se narodil 8. prosince 1870 v Přešticích. Jako šéf Živnostenské banky a od roku 1930 i předseda Ústředního svazu čs. průmyslníků zasahoval výrazně nejen do hospodářského života první republiky, ale i do její vnitřní a zahraniční orientace. Pod jeho vedením Živnobanka zažívala rozmach a byla hlavní finanční institucí velkých českých firem.



Vzpomínka (rozhovor přinášíme níže):

Jaroslav Preiss (heslo a foto zde) vystudoval gymnázium v Domažlicích a Právnickou fakultu UK v Praze. Po studiích se věnoval žurnalistice, a to národohospodářské a finanční problematice. Patřil k hnutí pokrokové mládeže, tzv. Omladiny, ale brzy přešel jako redaktor do Národních listů a nakonec do mladočeské strany, za níž zasedal od roku 1907 v říšské radě. 

Od roku 1904 začal pracovat v Živnostenské bance a již o šest let později byl jmenován náměstkem vrchního ředitele. V roce 1916 byl zatčen a obžalován z velezrady, protože finančně podporoval české odbojové hnutí a též Preisse vinili, že v Živnobance bojkotoval upisování válečných půjček. Roku 1917 byl císařem Karlem amnestován, a v září téhož roku jmenován vrchním ředitelem Živnostenské banky.

 

Na křídlech svobody

Po vzniku ČSR v roce 1918 odmítl Preiss funkci ministra financí, ale stal se nejbližším spolupracovníkem Aloise Rašína, který byl do tohoto úřadu jmenován. Byl poslancem prvního Národního shromáždění za Národní demokracii, ale ve sněmovně vydržel ani ne rok. Preiss se podílel na tvorbě hospodářského zákona, v němž mimo jiné navrhl základy budoucí měnové reformy a formuloval v něm i důležitost podpory soukromé iniciativy podnikatelů. Zároveň stál v pozadí tzv. nostrifikace, která spočívala v převedení kapitálu a sídel velkých českých podniků hlavně z Rakouska. Tato procedura se týkala asi 700 průmyslových podniků s kapitálem 2,5 miliardy korun, přičemž tento kapitál směřoval z velké většiny do Živnobanky, která tím krokem získala pozici středoevropské velkobanky.

V roce 1923 otřásl Preissem atentát na přítele Rašína, který provedl levičácký aktivista Šoupal a zdůvodnil ho slovy: "Chtěl jsem zabíti Živnostenskou banku… Chtěl jsem zasáhnouti to, co Rašín representoval, kapitalismus, rdousící tisíce mých bratří." Preiss tento útok vnímal částečně jako útok na svou osobu, a proto od rodiny Rašínových odkoupil písemnou pozůstalost po zemřelém a později rodinu dále finančně podporoval.

 

Na vrcholu slávy

Jako šéf Živnobanky a od roku 1930 i předseda Ústředního svazu čs. průmyslníků zasahoval výrazně nejen do hospodářského života první republiky, ale i do její vnitřní a zahraniční orientace. Pod jeho vedením Živnobanka zažívala rozmach a byla hlavní finanční institucí velkých českých firem. Na rozdíl od bank, které krachovaly, Živnobanka si neustále upevňovala své pozice. Preisse jedni nazývali „kapitánem českého průmyslu“, druzí „žralokem“ či „upírem“.

V čele Živnobanky se zasadil o fúze velkých průmyslových podniků (Škoda Plzeň a Laurin a Klement, ČKD atd.). Za jeho éry Živnobanka měla v ekonomice rozhodující vliv a vlastnila takřka polovinu průmyslu. Šlo o podíly v ČKD, v uhelném a ocelářském průmyslu, v České obchodní společnosti, Báňské a hutní společnosti, Poldině huti, ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Solu, Explosii, Synthesii, Fantových závodech, České společnosti pro průmysl cukerní, cukrovarech Schoeller, v papírnách, textilních továrnách, lihovarech, pivovarech, stavebních a potravinářských závodech, v nábytkářských firmách, v akc. spol. Dr. F. Zátky, Ringohofferových závodech, Telegrafii, keramičce v Horní Bříze apod.

Preiss zastával řadu významných funkcí: vrchní ředitel Živnobanky, ředitelský rada Jugoslávské banky v Záhřebu, předseda správní rady České obchodní společnosti, ČKD, Spolku pro chemickou a hutní výrobu, Fantových závodů, České továrny na umělé hedvábí, cukrovaru ve Chropyni, Cukrovarů Schoeller, pojišťovny Moldavia-Generalli, místopředseda správní rady pojišťovny Sekuritas, Báňské hutní společnosti, Akciových textilních závodů Hendrych a syn, České společnosti pro průmysl cukerní apod.

Preiss obdivoval T. G. Masaryka – ten Preisse pokládal za našeho největšího finančníka a na jeho statek rád jezdil na vepřové hody. Masaryk viděl v Preissovi zkušeného odborníka, a proto také Preiss fungoval jako osobní Masarykův bankéř a osobní rádce ve finančním světě. V roce 1932 se měl na Masarykovo přání stát ministrem financí. Preiss svou účast ve vládě ovšem podmínil tím, že by mu byla udělena pravomoc provést reformu, kterou měl již připravenu, a to i bez souhlasu parlamentu. Taková podmínka nenašla odezvu u všech politických stran, především u sociální demokracie, a tak Preiss do vlády nikdy nevstoupil.

 

Ve víru společnosti

Preiss ovšem choval též úctu k předsedovi národní demokracie Karlu Kramářovi, zapřísáhlému Masarykovu odpůrci. Snažil se oba muže smířit, ale bezúspěšně. Preissův vztah k E. Benešovi byl komplikovaný, zvláště proto, že Beneš soudil, že stát se může podle potřeby kdykoli zadlužovat a vždy se najde někdo, kdo mu půjčí, což bylo v příkrém rozporu s Preissovým myšlením bankéře, který v této praxi viděl nebezpečí státního bankrotu. Beneše chápal jako člověka, který nežije a nejedná příliš pragmaticky. Dostal se s ním do mnoha sporů, například v otázkách rozpočtových deficitů, měnové politiky v době měnové krize a v otázce zbrojení a budování opevnění na hranicích.

V roce 1937 odstoupil z funkce hlavního ředitele Živnobanky, ale zůstal předsedou její správní rady. Po Benešově demisi byl jedním z možných kandidátů na prezidenta. Tím se ovšem stal Emil Hácha. Za okupace se Preiss pokoušel bránit české hospodářské zájmy. Roku 1942 byl vyslýchán gestapem, postaven před soud, kde dostal vysokou finanční pokutu a téhož roku odešel z funkce předsedy správní rady Živnobanky.

Preiss byl bohatým mužem a velkým mecenášem umění. Vlastnil luxusní vilu na Smíchově, činžovní dům v pražské Letenské ulici, dva statky (v Lavičkách a Hovorčovicích), dále akciové podíly ve firmách ze svého koncernu, avšak největší cenu měla jeho sbírka obrazů (Alše, Marolda, Čermáka, Mánesa, Švabinského, Nechleby, Strettiho apod.) a drahocenných knih, přičemž po Masarykovi vlastnil druhou největší knihovnu u nás s takřka 40 000 kusy knih. Jako mecenáš se podílel na vykoupení rukopisů Rašína a Machara, podílel se finančně na stavbě Mánesa, Národního technického muzea, podporoval činnost Kramářem založené Moderní galerie apod.

Preiss byl též i vášnivým golfistou. Když byl v březnu 1926 založen Golf Club Praha, stal se jeho členem a v roce 1928 byl spolu s J. Masarykem a dalšími významnými osobnostmi jako například pražským primátorem K. Baxou zvolen do jeho výboru. Pokud mu to jeho nabitý program dovolil, rád trávil volný čas na „greenech“, což považoval za vynikající relaxaci. Sám rád říkal: “Mnoho svých strategických rozhodnutí jsem učinil na golfu.“ Preiss byl dvakrát ženatý. V roce 1898 se oženil s herečkou Olgou Dostálovou (zemřela v roce 1921). S ní měl tři dcery, Olgu, Jarmilu a Věru. V roce 1936 se podruhé oženil s Jarmilou Dimmerovou.

 

Hořký konec

Po válce byl na nátlak komunistů a za tichého souhlasu prezidenta Edvarda Beneše zatčen a obviněn z kolaborace. Když na žádost rodiny prohlédlo Preisse v říjnu 1945 lékařské konzilium, bylo zděšeno jeho špatným duševním a tělesným stavem. I tento fakt, jakož i skutečnost, že většina svědků vypovídala v jeho prospěch, urychlil jeho propuštění, ale jeho konec se nezadržitelně blížil. Zemřel dva dny po propuštění z vazby 29. dubna 1946 a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

 

Rozhovor s Jaroslavem Preissem, 8. prosince 2013, Praha, Vyšehradský hřbitov

 

Dobrý den, pane generální řediteli. Přišel jsem vám popřát k vašim narozeninám. 

Děkuji vám mladý muži. A kdo jste vy, že mě znáte?

 

To není podstatné, pane generální. Jsem tady, abych vám popřál k vašim nedožitým 143. narozeninám, jste již navíc 67 let blažen v bankéřském nebíčku. 

Kéž by tomu tak bylo, chlapče. Víš, nebude ti vadit, že ti budu tykat?

 

Vůbec ne, pane generální, jsem velice poctěn... 

Měl jsem krásný, naplněný i dobrodružný život. Nějak se mi ale vše začalo bortit v osmatřicátém. Obsazení Sudet, pak zbytku českých zemí, konec války. Poslali mě do vězení, víš to?

 

Ano. Proč? 

Jako nepřítele státu. Mě, který vždy za svoji zemi bojoval! Víš, že mi v roce 1917 hrozil trest smrti za neuposlechnutí příkazů pánů z Vídně? Naštěstí jsem nakonec od císaře Karla dostal amnestii. Nové věznění byla pomsta, hochu. Nemohl jsem se nijak bránit, také už jsem byl starý a nemocný. Ani nechtěj vědět, jak to tam vypadalo a jak se mnou zacházeli. Že prý jsem buržoust a nepřítel pracující třídy. Žil jsem v domnění, že jsem občanem demokratické země, ale opak měl být pravdou, hochu. Bylo mi do pláče a už jsem nechtěl žít, i když mé demokratické Československo stálo existovalo. Ale tlak z východu, myslím od Stalina, se stále stupňoval. Naše republika vše ale ustála, že? Nenechali nás padnout, hochu, že ne? To víš, odešel jsem z tohoto světa už 29. dubna 1946… Že nás nenechali padnout?

 

Ale nechali, pane generální. Nastala strašná doba temna, hlavně poté, co se komunisté ujali moci v roce 1948... 

A Beneš to dovolil?

 

Ano, pane generální. 

K sakru, to snad není pravda. Vždy jsem tvrdil, že Beneš je slaboch, takový Masarykův pejsek bez vlastních názorů. Divil jsem se Masarykovi, že si ho tak hýčká, jako syna. No, co měl ale dělat, když jeho vlastní syn Jan byl tak trochu mimo tento svět. Také se říká, a to si hochu pamatuj, že žádná velká osobnost vedle sebe nesnese stejně silnou. Vždy si vybere nějakého slabocha, stejně jako to udělal Masaryk. Takže Beneš provedl opakování třicátého osmého, jen o deset let později. Víš, že i on měl podíl na mém uvěznění?

 

Vím, pane generální. 

Neříkej mi stále pane generální…

 

A jak vám mám říkat? 

Třeba Jaroslave. A přisedni se ke mně na mé hrobce blíž. A jak se jmenuješ ty?

 

Jan. 

Takže, Honzíku, pověz mi, co se pak stalo….

 

Bude to bolet, pane generální. Tedy, Jaroslave. 

Tak povídej, už mám nějaký ten rok za sebou, tak snad vydržím.

 

Čím mám začít? 

Co se stalo s mojí milovanou Živnobankou? Starý bankéř je ve své bance víc doma než u sebe doma. To si pamatuj.

 

V roce 1945 byla, stejně jako ostatní české banky, znárodněna. 

To si ještě pamatuji, Honzíku. Zas ten Beneš. A dál.

 

Nebude to hezké poslouchání, Jaroslave. V letech 1950 až 1956 sice existovala, ale vlastně nefungovala. Oživení spočívalo na její znalosti mezinárodního obchodu a odbornosti v transakcích s cizími měnami. Na tom máte, Jaroslave, nemalou zásluhu. Což z ní, v období 1956 až 1988, učinilo přední československou banku, hlavně pro export. Nejdůležitější v její činnosti ovšem byla její londýnská pobočka, kterou jste založil v roce 1922. 

Dostat tehdy licenci nebylo vůbec jednoduché. Angličani si tam každého nepustí, to mi věř. Funguje ještě?

 

Také už nefunguje, Jaroslave. Zavřeli ji v devadesátých letech minulého století. 

Proč?

 

Prý byla nerentabilní. Ale můžeš být na své nástupce i hrdý. V roce 1989 padla vláda jedné strany a socialismus se zhroutil, což pochopitelně přineslo řadu změn, které se týkaly i Živnobanky. 

To trvalo dlouho, než šli komunisti od válu…Ale co je čtyřicet let v dějinách, Honzíku. Nic. Povídej dál, skoro jako bych vstával z mrtvých.

 

Živnostenská banka se stala první bankou ve střední a východní Evropě privatizovanou vstupem zahraničního kapitálu. Došlo k tomu v rámci programu privatizace v roce 1992, kdy německá banka BHF-BANK získala čtyřicetiprocentní podíl v Živnostenské bance, International Finance Corporation (IFC) ze skupiny Světové banky nabyla dvanáctiprocentní podíl a zbývajících 48 procent připadlo fyzickým osobám a českým investičním fondům. 

Němci tedy nakonec koupili moji banku! To snad není pravda! Vždyť v době svého vrcholu jsme si mohli koupit skoro každou německou banku. Pokračuj.

 

V lednu 1998 se největším akcionářem banky opět stala německá banka Bankgesellschaft Berlin AG, která koupila od BHF-BANK její podíl na základním jmění Živnobanky. V roce 2000 Bankgesellschaft Berlin zvýšila svůj podíl v Živnostenské bance na 85,16 procenta. 

Zase Němci. Někdo jiný banku nechtěl?

 

Těžko říct, musel byste se zeptat pánů z vedení…V srpnu 2002 podepsala Bankgesellschaft Berlin AG smlouvu o prodeji svého podílu v Živnobance italské bance UniCredito Italiano S.p.A. Po všech potřebných souhlasech se v únoru 2003 UniCredit stala majoritním akcionářem Živnobanky, když získala 85,16% podíl na jejím základním kapitálu. Současný podíl UniCredit na kapitálu banky činí 96,4 procenta. 

Tak nejdřív Němci, a pak Italové, nestačím se divit. Němci by snad byli lepší, mají v sobě disciplínu, zase jim ale chybí kreativita. Té Italové mají na rozdávání, ale nikdy neměli propracovaný systém. Snad s výjimkou starověkého Říma. Jsem ale rád, že jméno Živnobanky stále existuje. Už více než sto let!

 

(smutný pohled dolů) Dnes již jméno vaší banky nikdy neuslyšíte. Je mi to moc líto, Jaroslave. 

A jak se nyní jmenuje?

 

Unicredit Česká republika. Chcete vědět ještě další okolnosti? 

Moc rád, Honzíku. Ale dnes už ne. Jsem nějak unaven. To víš, už mi není dvacet. Přijď zase někdy, vlastně kdykoliv, nemusí to být jen na mé narozeniny. Hezky se mi s tebou povídá a zase vím, co a jak. Hlavně, že banka funguje, byť už se nejmenuje Živnobanka. Moje největší přání je, ať se jí daří.

 

Přijdu brzy, Jaroslave. Byl jste největším československým bankéřem! 

To už je dávno, Honzíku. Ale moc ti děkuji. Měj se dobře a brzy na viděnou.

 

Na shledanou, Jaroslave.

 

Autor vzpomínky a rozhvoru je finanční konzultant a filmový producent

 

 

 

Úvodní foto: © Kajano - Fotolia.com

« předchozí článek další článek »








Komentáře