S Lisabonskou smlouvou a novými institucionálními procesy vstupují do evropského lobbingu zásadní změny. Lobbing se stává komplexnějším, neprůhlednějším, zákonnějším i více ad hoc. Každý případ má své vlastní „institucionální zázemí“. Metoda Společenství je nahrazována mezivládním přístupem. Většina rozhodnutí se přijímá za zavřenými dveřmi bez přítomnosti lobbistů.
Daniel Guéguen se pohybuje v prostředí evropských záležitostí téměř 40 let a patří mezi nejuznávanější odborníky. Poté, co vedl Asociaci Evropského cukrovarnického průmyslu, stanul jako generální tajemník v čele největší evropské lobby za zájmy zemědělců COPA-COGECA, aby následně v roce 1996 založil organizaci CLAN Public Affairs a Evropský vzdělávací institut ETI. V roce 2009 spolu s Vicky Marissen založil novou poradenskou skupinu specializující se na sekundární legislativu: PACT European Affairs. Je nositelem nejvyššího francouzského státního vyznamenání za své aktivity v lobbingu. Daniel je hostujícím profesorem na College of Europe a velmi plodným autorem. Jeho tituly „Praktický průvodce labyrintem Společenství“ (přeložen do 20 jazyků), „Evropský lobbing“, „Komitologie: Boj o moc v EU?“ a aktuálně „Změny v evropském lobbingu“ vyšly i v českém překladu.
Sepsání knihy „Změny v evropském lobbingu“ plánoval autor již od podzimu 2011. Jak mění Lisabonská smlouva rovnováhu moci, procesy a postupy a v návaznosti na to lobbingové strategie? Odpověď na tuto obtížnou otázku hledal Daniel Guéguen i s pomocí 75 lídrů v oblasti evropských záležitostí, s nimiž vedl na toto téma rozhovory, které nastínily radikálně odlišné prostředí v evropském lobbingu.
Kniha „Změny v evropském lobbingu“ analyzuje institucionální prostředí v polisabonské Evropské unii. Autor poukazuje na to, že se v rámci všech tří fází rozhodovacího procesu v EU (vypracování návrhu, jeho přijetí a implementace) pro evropské zájmové skupiny a aktéry všechno změnilo.
* Záměrem Lisabonské smlouvy bylo zjednodušit rozhodovací procesy v EU, avšak ve skutečnosti přineslo její přijetí chaos. V každé fázi rozhodování (předběžné vypracování, sepsání, přijetí i implementace legislativních aktů) se rovnováha moci přesunula.
* Evropská Komise si stále drží monopol iniciovat legislativu. Vybavila se arzenálem podpůrných nástrojů pro rozhodovací procesy, čímž se spravování EU ještě zkomplikovalo. Jednotlivá generální ředitelství pracují izolovaně a starají se především o své vlastní záležitosti. Evropský parlament a členské státy se naopak více zapojují do fáze předběžných vypracování návrhů.
* Procesy vytváření legislativních návrhů jsou komplexní a neprůhledné – jedná se o jakousi „mlhavou moc“, kde je složité přesně určit, kdo o čem rozhoduje. Metoda Společenství je nahrazována mezivládním přístupem.
* Lisabonská smlouva nemění postup při spolurozhodování, ale rozšiřuje se nová praxe: neformální trialog. Jakmile jsou změny přijaté v prvním čtení odpovědným výborem Evropského parlamentu a pracovní skupinou Rady, setkají se tři evropské instituce při třístranném jednání (tzv. trialogu), aby dosáhly konečné dohody v prvním čtení. Tato třístranná jednání jsou velmi neprůhledná a lze je přirovnat k politickému handlování.
* Komplikovanost implementační fáze vychází z ustanovení Lisabonské smlouvy. Bok po boku zde koexistují tři specifické systémy (regulační postupy, delegované akty a implementační akty), což je pro většinu lidí nepochopitelné. Tyto postupy už nejsou jednotné: liší se s mnoha výjimkami jeden základní legislativní akt od druhého.
Profese lobbistů vstoupila do nové, složitější a zákonnější éry. Přizpůsobit se budou muset všichni. Současný proces rozhodování na úrovni EU nelze kvůli jeho neprůhlednosti a chaotičnosti řádně zvládnout. Proto se bude muset vyvinout do takové podoby, která bude splňovat požadavky Evropy.
