Tento trend je pozitivní pro veřejné finance, ale výrobci se musí vyrovnat s částečným nebo plným rizikem, které spočívá v nejistotě spojené s výkupní cenou vyrobené energie. Uvedená změna je zásadní a bude mít zcela jistě vliv i na financování projektů OZE a v důsledku i na jejich rozvoj v následujících obdobích.
Garantované výkupní ceny spojené s povinným výkupem, které byly uplatněny v řadě zemí včetně České republiky, umožnily rychlý rozvoj investic do OZE a zajistily pro jejich financování tolik důležitý stabilní peněžní tok po celou dobu financování. Následné dramatické snížení investičních i provozních výdajů spolu s vysokými výdaji na OZE z veřejných rozpočtů donutilo vlády k přehodnocení systému podpory tak, aby byl založen na tržních principech. To se děje i v České republice.
Ve většině zemí EU jsou v současné době nejrozšířenějším řešením aukce elektrické energie z OZE, ve kterých uchazeči s nejnižší cenou získají právo dodat část nebo celou vyrobenou produkci za určitou cenu. Zavedení aukcí vedlo k dramatickému poklesu cen elektrické energie. V závislosti na formě aukce je v tomto systému zajištěn alespoň z části stabilní peněžní tok, o který se lze opřít v případě, že projekty usilují o dluhové financování. Posledním trendem jsou aukce, které umožňují tzv. nulové nabídky (zero-bids) cen elektrické energie. To znamená, že uchazeči nemají garantovanou výkupní cenu vyrobené elektrické energie a plně nesou cenové riziko. Ve světě je připravováno a dokonce provozováno několik projektů, které jsou nebo budou zcela bez veřejné podpory a budou plně vystavené cenovému riziku. Růst OZE zcela bez dotací je zatím ve své počáteční fázi. Bude významně záležet na budoucí tržní ceně elektrické energie, ale velcí hráči jako například EnBW, Octopus Investments, Orsted A/S nebo Vattenfall se této výzvy zřejmě nebojí. Poslední dvě jmenované společnosti se dokonce pouštějí do uskutečnění kapitálově nejnáročnějších offshore větrných parků, které jsou plánovány například v Německu a Holandsku.
Nová situace, kdy nastane období většího rozvoje OZE bez dotací, bude mít dopad i na přístup k financování takových projektů. Investoři poskytující vlastní kapitál budou požadovat vyšší návratnost – a stejný přístup lze očekávat i od poskytovatelů dluhového financování. Spíše lze ale očekávat, že tradiční poskytovatelé dluhového financování nebudou ochotni poskytnout úvěr, pokud nebude zajištěn odbyt a ceny vyrobené produkce. Ti netradiční – např. private equity firmy – zase odpovídajícím způsobem ocení riziko. Výše popsaný trend má zřejmě vliv i na to, že po 50% růstu v roce 2016 a po 30% růstu v roce 2017 se celosvětový solární výkon v roce 2018 zvýšil pouze o 4% (SolarPower Europe’s Global Market Outlook, 2019-2023). Velký vliv má zcela jistě rozhodnutí čínské administrativy zásadně zbrzdit lukrativní schéma výkupních cen a připravit systém podpory OZE založený na tržních principech. Uvedené faktory se pak můžou projevit i v ceně elektrické energie a ve snížení konkurenceschopnosti OZE vůči ostatním zdrojům. To může způsobit zpomalení nebo i zastavení rozvoje výroby elektrické energie z OZE, jako se tomu děje např. v Číně, kde byl v roce 2018 (podle výše uvedeného zdroje) zaznamenán 16% meziroční pokles.
Jedním z možných řešení, jak se s cenovým rizikem vypořádat, je uzavření dlouhodobé smlouvy o odběru vyrobené elektrické energie s bonitním odběratelem. Existuje řada společností, které budou pro poskytovatele dluhového financování dostatečně bonitními odběrateli (např. po „zelené“ energii prahnoucí Google, AT&T, Facebook nebo Apple). Ale zcela jistě nelze předpokládat, že tyto společnosti budou schopny odebrat veškerou energii vyrobenou z OZE. Finanční instituce a investoři se zabývají otázkou, jakým způsobem budou financovány projekty, které na kvalitní a dlouhodobou smlouvu o odběru vyrobené elektrické energie nedosáhnou, a jaký dopad bude mít cenové riziko na financování OZE po dosažení absorpčního limitu bonitních a pro financující instituce akceptovatelných odběratelů. Vedle smluv o odběru vyrobené elektrické energie se objevují finanční struktury, jejichž součástí jsou zajišťovací instrumenty ve formě finančních derivátů (hlavně v USA), které však obsahují i vysoké rizikové přirážky reflektující cenové riziko.
Bude velmi zajímavé pozorovat vývoj tohoto trendu v delším časovém horizontu. Naplní se skutečně absorpční limity bonitních odběratelů „zelené“ energie? Jaké alternativní finanční struktury přijdou na trh? Budou odběratelé ochotni platit vyšší ceny za „zelenou“ energii i v případě, že nastane ekonomická krize, nebo již nebude zodpovědná „zelená“ politika pro tyto odběratele atraktivní?
