Během posledních několika let se technologie blockchain začala projevovat u firem a dalších subjektů – mnoho velkých, na technologie zaměřených výzkumných organizací a jejich analytiků vypustilo na internet články na téma, čím se blockchain může, nebo naopak nemusí stát.
Pokud jste nějaký takový text četli, pravděpodobně víte o souvislostech mezi blockchainem a bitcoinem a také o různých způsobech validací finančních transakcí. Složitější je však porozumět způsobům, díky kterým blockchain každému z nás umožní poskytovat zboží a služby podnikům přímo, bez prostředníků a napříč celým světem. Během deseti let bude pro každého z nás plně možné, aby se stal dodavatelem pro společnosti typu Amazon, Facebook nebo Google.
Pomalé a neohrabané
Dnešní svět žije na digitálním podnikání a elektronickém obchodování (e-commerce). Je až zázrak, kolik peněz protéká internetem i přes velmi nízkou úroveň transparentnosti mezi kupujícím a prodávajícím. Je šílené myslet si, že bez společností dodávajících kreditní karty (banky), které finanční transakce zajišťují, by žádné elektronické obchodování neexistovalo? Vysvětlím.
- Krok 1: Podnik udělá reklamu na zboží a služby skrze webový portál.
- Krok 2: Zákazník naznačí zájem o koupi vybráním produktu a vstupem do procesu výběru způsobu platby a vyzvednutí.
- Krok 3: Zákazník vepíše informace o platbě, standardně číslo kreditní karty vystavené jeho bankou.
- Krok 4: Banka zpracuje informace o kreditní kartě pro podnik a za zákazníka uskuteční transakci.
- Krok 5: Podnik dodá zboží zákazníkovi.
- Krok 6: Podnik obdrží platbu od společnosti, která kreditní kartu vydala. Ta si zase vyžádá platbu za transakci, kterou právě udělala za zákazníka. Banka si účtuje 3 % z transakce za její zprostředkování.
- Krok 7: Podnik zaznamená veškeré detaily transakce do své finanční účetní knihy, běžně archivované skrze ERP systém.Krok
- 8: Zákazník obdrží výpis z banky a uhradí platbu z kreditní karty.
Ačkoli standardní transakce působí okamžitě, ve skutečnosti není hotová do dvou až čtyř týdnů. Co se zdá z perspektivy zákazníka tak jednoduché, je vlastně komplikované, drahé a zbytečně náročné. V žádném z kroků po kroku dva spolu nakupující a prodávající přímo neinteragují. Pokud během transakce nastane problém, posuzovatelem problému je běžně právě banka, tedy třetí strana. Podnik transakci zapíše do svého ERP systému a zákazník využije vlastní účetní knihu nebo jiný způsob záznamu. Záznamy, které si však jednotlivé skupiny vedou, jsou oddělené a vzájemně nepřístupné.
Pokud by se situace otočila a zákazník by měl produkt prodávat společnosti, obrovská náročnost kroků 1–8 by obě strany od procesu odradila. A protože velikost transakce by pravděpodobně byla malá, snaha a investice nutné k zajištění výměny by nedokázaly ospravedlnit potenciální zisky. Spolu s faktem, že jen velmi malé procento jednotlivců má dohodu s bankami, to znamená, že oboustranné transakce zkrátka nejsou praktické.
