Z ekonomického hlediska se díky brexitu, prodeji britské libry, snížení předpokládaného růstu a v některých místech i díky hlasům o reformě a změně, ke kterým by došlo tak jako tak i bez brexitu, nacházíme v době překotných změn. Problémem Velké Británie zůstává dvojí deficit. Chronický deficit rozpočtu a deficit běžného účtu. Naposledy měla Velká Británie přebytek běžného účtu v roce 1982, kdy Itálie zvítězila na Mistrovství světa ve Španělsku.
Británie má společně s Japonskem také nejnižší produktivitu ze zemí G7. Ano, Británie zoufale potřebuje nižší kurz libry, ale pokud nám něco napovídá krize ERM v roce 1992, tak Velkou Británii naopak čeká vyšší zaměstnanost a silnější libra, jak je zřejmé z výborných grafů průzkumu společnosti Societe General. Bylo by naivní očekávat, že zvýšená politická nestabilita přinese jen pozitivní změny, ale uvědomme si, že zpomalení britské, ale i evropské ekonomiky, přišlo ještě před překvapivým výsledkem referenda.
Potřebná změna, které se voliči svým hlasování dožadovali, skutečně přijde, ale makroekonomové, politici a centrální bankéři se nám ještě jednou pokusí prodat ekonomický model vyšších intervencí a méně přísného dodržování pravidel smlouvy s EU a ekonomických zákonů.
Pro ty z vás, kteří už zapomněli základy ekonomie, zopakuji, co se učí na univerzitě. Skutečnými motory růstu jsou produktivita, demografie, základní výzkum a vzdělávání, a co nejméně byrokracie a intervencí. To by měl podpořit tržní model, ve kterém je kapitál alokován podle nejvyšších výnosů. A to vše by mělo být podpořeno ústavou, díky které je právní systém nezávislý na vládě a je založen na respektu k právu na majetek, lidským právům a svobodě slova.
Zní to jednoduše, že, ale teď mi řekněte, kolik zemí na světě tyto podmínky dnes splňuje? Napadá mě jich málo. Británie bude do roku 2030 co do populace největší zemí Evropy, má největší vojenskou moc a největší koncentraci kapitálových trhů i talentu s výjimkou USA – a kromě toho má Británie masivní deficit vůči Evropě, takže pokud vedení EU chce vidět budoucí Evropu/NATO/ES bez aktivní účasti britské armády, kapitálových trhů, spotřebitelské poptávky a deficitu, tak jen tak dál, chovejte se klidně jako rozmazlené děti.
Další makroekonomická reakce bude mít tři podoby
1. Obnova makroekonomické politiky z roku 2009
2. EU se bude snažit prodat myšlenku posunu vpřed, ale hluboce zakořeněné rozdíly mezi názorem Německa a Francie na budoucnost EU to v podstatě znemožňují.
3. Německo chce, aby evropské reformy připravily cestu pro další konsolidaci, zatímco Francie chce reformy přeskočit a vytvořit evropský superstát a pak teprve řešit všechno ostatní.
A co zbytek Evropy?
Brexit nechává prostor pro řadu dohod a vyjednávání, díky němuž možná italský premiér Matteo Renzi bude moci prosadit státní podporu pro banky (protože jestli ne, bude Evropa vystavena útoku), Řecko dostane další úlevy a Francie společně se zeměmi kolem Středozemního moře budou moci dál rozšiřovat deficit nejen nad 3 % ale v podstatě do nekonečna.
Ano, bude to naprosté opakování kroků, které EU podnikla po neshodách v březnu 2009. Máme nízké úrokové sazby a 75 % veškerého kvantitativního uvolňování jde na udržování existujícího dluhu. Vzhledem k tomu, že to je priorita číslo jedna, je jen malá šance, že se vrátí kapitálové náklady a růst. V podstatě jsme vytlačili investice a produktivitu tím, jak jsme se snažili získat víc času.
USA – další snížení sazeb
Dogmatický Fed a další velké centrální banky se dostanou hlouběji do negativních výnosů. Fed začal rok sliby bez záruk, že v letošním roce zvýší sazby 3-5 krát. Nyní trh věří, že je vyšší pravděpodobnost, že v dalším kroku Fed oznámí snížení sazeb a ne jejich zvýšení. Fed se stal předvídatelným (neposlouchejte, co říká, ale jednejte podle toho, co dělá – což je většinou nic) a díky tomu ztratil i poslední zbytky důvěry. Fed v roce 2016 sazby nezvýší a recese je nyní pravděpodobná na 60 %, protože i indikátor trhu práce nadále dosahuje nových minim a index ekonomického vývoje Conference Board s ním drží krok.
Zisky amerických firem jsou nejnižší od roku 2005, jak tento týden upozornil můj kolega Peter Garnry. Jinými slovy, Spojené státy budou mít štěstí, pokud letos dosáhnou 1,5% růstu a spíš si myslím, že uvidíme pokles, jestli výše uvedená makroekonomická opatření buď vůbec neproběhnou, nebo budou zpožděna či rozmělněna díky obvyklým kompromisům.
Autor je hlavním ekonomem v Saxo Bank.
