Parlament začátkem února pohodlně odhlasoval aktivaci Článku 50 a premiérka představila – na stejné místě kde M. Thatcherová v dubnu 1988 mluvila o výhodách volného trhu („Evropa otevřená pro obchod“) - „strategii“ jak v jednáních o příštím uspořádání vztahů s EU hodlá postupovat. A ačkoliv se pro-brexitovému tisku slib „ kontroly imigrace nadevše“ líbil (a Enoch Powell se určitě radostí usmívá v hrobě), strategie mi povrchností a přemírou špatně zastřených hrozeb více než akceschopný plán připomenula dobu, když Řecko hrozilo, že EÚ zničí tím, že z ní vystoupí.
Některé věci byly ještě rozumné, byť na hranici klišé či lehce za ní - to například, když mluvila o tom, že si přeje přátelský rozchod, že chce zůstat součástí Evropy, že hodnoty, které EU vyznává, jsou hodnotami Británie atd. Zbytek však byl jak z jiného světa. Mluvit o tom, že hlasování o Brexitu bylo hlasováním za to, aby „Británie stala ještě více globální a mezinárodní v akci i v duchu“ je zcela mimo. Povídat o tom, jak bude Británie nadále otevřena „mezinárodním talentům“ je v situaci, kdy sílí volání po zavedení stropu na počet studentských víz absurdní. Zmínka o „velkém, globálním“ obchodním národě je ve světle masivního deficitu také úsměvná. Ohledně po-brexitového uspořádání obchodních vztahů je jasné jenom to, co Británie chce („největší možnou svobodu obchodu s EU“) a hrozba, co provede, pokud se tak nestane.
Ta je asi nejslabší části „plánu“. Zazněla blahosklonná připomínka, že by se v případě nedohody jednalo pro země EU o „katastrofální sebe-poškození“, což však ignoruje relativní nevýznamnost Británie jako dovozního partnera EU (britský dovoz z EU tvoří jen 6% exportu EU27) a přehlíží relativní závislost Británie opačným směrem (44% britského exportu jde do EU27). Mayová však představila i plán B pro případ, že k nedohodě přece nedojde. V takovém případě se Británie prý bude moc stát daňovým rájem západní Evropy: bude moct snížit daně a zavést opatření, které “přitáhnou nejlepší světové společnosti“, bude moc „změnit celý ekonomický model Británie“ atd.
Co přesně to znamená, jasné není, ale že je to více prázdná hrozba než skutečný plán, je evidentní. Jen namátkou. Zaprvé, ignorujíc, že ani nyní Británii nic nebráni daně snížit, připomeňme, že se ekonomika potýká s deficitem veřejných financí kolem 2,5% HDP a to, že by se snížení daní samo zaplatilo, je na stávající úrovni zdanění velmi málo pravděpodobné. Zadruhé, voličstvo za odchod z EU těžko pochopí úlevy firmám a škrty ve veřejných statcích, které snaha být daňovým rájem přinese. Zatřetí, daňová (ale i mnoha jiná) pravidla jsou často domluvena mimo EU (např. v rámci OECD, G20 atd.) a jednostranné rušení je nemožné resp. vyvolá protiopatření minimálně zbytku Unie. Začtvrté, hrozba regulačního dumpingu je lichá – již nyní má např. Británie nejméně regulovaný produktový trh v rámci EU. Zapáté, daně jsou jedna z proměnných v rozhodování o relokaci produkce a z ekonomické empirie plyne, že zdaleka ne tím nejdůležitějším – tím je přístup na velký trh, který však Británie asi ztratí. Zašesté, deregulace finančního sektoru těžko vykompenzuje ztíženou možnost poskytovat služby v Unii; snaha Trumpa demontovat Dodd-Frankův zákon, byť jinak motivována, může navíc vést k transatlantické regulatorní soutěži s tíživými následky pro stabilitu klíčového britského sektoru.
Že Británie blufuje, ukazuje i nedávná cesta takřečeno do Canossy. Jako první západní politik navštívila s nabídkou volného obchodu D. Trumpa (ještě před rokem přitom diskutoval parlament o tom, zda mu nezakázat vstup do země…) a hned poté tureckého prezidenta Erdogana (o puči a čistkách se prý nebavili…). V brzké době tak dojde k aktivaci čl. 50 a pak už není skoro žádné cesty zpět. A Británie stále nemá kredibilní plán.
Autor pracuje jako hlavní analytik Conseq Investment Management
