Vyřízení imigračních povinností, včetně přípravy a shromáždění všech potřebných dokladů, trvá v těchto zemích v průměru 4 až 8 týdnů. Naopak nejdéle čekají cizinci na vyřízení imigračních povinností v Itálii, Španělsku, na Maltě a Rakousku. Vyplývá to z nové komparativní imigrační studie společnosti Deloitte pro rok 2013 až 2014.
Čekací lhůta dvakrát až třikrát prodlouží
„Vyřídit vízum pro cizince během jednoho měsíce lze zvládnout pouze při přesunu do Švédska nebo Portugalska. Ve více než polovině zemí lze zvládnout imigrační proces během dvou měsíců. Přesun do Rakouska a na Maltu však vyžaduje plánování s předstihem, protože zde je průměrná čekací doba na vízum 24 týdnů (Rakousko) a 16 týdnů (Malta),“ uvedla LaDana Edwards, partnerka společnosti Deloitte, která je ve střední Evropě vedoucí odvětví globálních služeb v oblasti angažování zaměstnanců v zahraničí.
„Pokud se podíváme na celkovou dobu potřebnou ke zpracování žádosti o vízum či pracovní povolení, která zahrnuje čas strávený sběrem informací, překlady a ověřováním požadovaných dokumentů, pak zjistíme, že se čekací lhůta dvakrát až třikrát prodlouží, avšak většinou jde i tak o akceptovatelnou dobu,“ dodal Miroslav Mejtský, manažer v imigračním oddělení společnosti Deloitte.
„Výhodou České republiky je, že zde platí zrychlená procedura pro vnitropodnikově převáděné zaměstnance zahraničních investorů, tzv. „fast track“. Toto povolení se týká vnitropodnikově převáděných zaměstnanců, kteří nejsou příslušníky členských států EU, vyslaných ze zahraničního subjektu do příslušné české pobočky. Celý proces spojený se získáním pracovního povolení a dlouhodobého víza by neměl trvat déle než 30 dní ode dne podání žádosti,“ doplnil Miroslav Mejtský.
Mezi hlavní kritéria, která určují, zda se daná společnost může ucházet o „fast track“, patří:
• Daná společnost by měla zaměstnávat celosvětově alespoň 1 000 zaměstnanců, z toho nejméně 250 v České republice.
• Daná společnost má vyrovnané veškeré závazky vůči České republice (nesmí být dlužná na daních, ani na sociálním a zdravotním pojištění apod.).
• Roční obrat společnosti musí přesahovat 250 milionů Kč.
„Jednotlivých oblastí podnikání se týkají další specifické požadavky, které je ale třeba konzultovat individuálně,“ uzavřel Miroslav Mejtský.
Modrá karta je lepší než modrá knížka
Aktuální komparativní imigrační studie poprvé obsahuje i informace o dopadu evropských nařízení na národní legislativu v oblasti migrace spojené s přesunem znalostí. Po zavedení evropské směrnice platí od loňského roku ve většině evropských zemí tzv. modrá karta. Ukázalo se však, že dopady související se zavedením této karty jsou zcela zanedbatelné.
„Evropská modrá karta, inspirovaná americkou „zelenou kartou“, nezaznamenala u mezinárodních společností výrazný úspěch. Získání modré karty je zpravidla zdlouhavé. Navíc karta držitele opravňuje pracovat pouze v jedné zemi, přestože její název naznačuje opak. Modrá karta je však spolu se směrnicemi, které se vztahují k získání jediného povolení a vnitropodnikovým přesunům zaměstnanců, dalším krokem k jednotnější evropské migrační politice,“ doplnil Tomáš Petyovský, manažer v imigračním oddělení společnosti Deloitte.
Očekávání koordinované imigrační politiky
Komplexní imigrační politika koordinovaná dosud na celoevropské úrovni chyběla. Země jako například Austrálie nebo Kanada mají flexibilní a rychlé imigrační systémy, které jsou atraktivní pro mezinárodní kvalifikované pracovníky z Brazílie, Ruska, Indie a Číny (tzv. země BRIC). Evropa v boji o tyto vysoce kvalifikované uchazeče o zaměstnání prohrává zčásti proto, že každá země má vlastní legislativu v oblasti migrace. „Například občan Japonska, který může pracovat v Belgii, si jednoduše nemůže najít práci v Nizozemí nebo ve Francii,“ dodal Miroslav Mejtský.
Celá studie je dostupná zde
