V minulém měsíci se navíc zvýšil počet nových pracovních příležitostí v USA, což je pokládáno za důkaz pokračujícího oživení americké ekonomiky. Proti tomu ovšem stojí vysoké dluhy řady zemí a nadále velká nezaměstnanost, což jsou dva faktory, které mohou dlouhodobě dusit růst. Bližší pohled na letošní výsledky akciových trhů ukazuje, že rozvíjející se země podle očekávání většinou překonávají ty vyspělé. Tak tomu nezřídka bylo i v minulosti.
Tehdy byla ovšem situace poněkud rozdílná. Po určitém období, kdy se dařilo hlavně vyspělým trhům, se vždy role vyměnily, a středem pozornosti investorů byly naopak rozvíjející se trhy. Do té doby byly opomíjeny, informační kultura na méně rozvinutých zemích je zpravidla nižší a podmínky v těchto státech jsou většinou méně stabilní než ve vyspělých zemích. Proto byly jejich akciové trhy často silně podhodnoceny, což investorům přineslo, zejména na počátku „módy akcií z emerging markets“, zajímavé výnosy.
Jednu z vln opětného zájmu o rozvíjející se trhy zachytila na počátku své obnovené činnosti pražská burza. Tzv. mexická krize – po ní pak v devadesátých letech postupně následovaly další, a to zejména asijská a ruská krize (nehovoříme-li o jiných menších) – přispěla, stejně jako móda technologických akcií v USA, k přesunu pozornosti investorů jinam. Bublina akcií technologických firem ovšem počátkem roku 2000 praskla, a když byly USA 11. září 2001 předmětem teroristického útoku, investoři postupně znovu objevili méně vyspělé trhy.
Pomohl rozvíjejícím se trhům Enron?
K nové orientaci investorů možná přispěla éra účetních skandálů amerických společností v čele s Enronem, která se ve velmi omezené míře objevila také v Evropě. Svůj význam nejspíš mělo také rozšíření Evropské unie v roce 2004 o deset nových členů. A zvýšený zájem o jejich akciové trhy. To vše, spolu s lepšící se situací řady asijských zemí (zdaleka nejde jen o Čínu nebo Japonsko) přispělo k opětné rozsáhlejší orientaci investorů na tzv. emerging markets. Řadě těchto zemí, zejména v Asii, se navíc podařilo snížit inflaci a díky podhodnocené měně úspěšně vyvážet, což přispělo k tomu, že místo dluhů začaly výrazně růst jejich devizové rezervy. V některých se to odrazilo i ve větší politické stabilitě.
Dalším faktorem, který zvedl vlnu zájmu o rozvíjející se trhy, byl růst cen komodit v čele s ropou a zlatem. Není proto překvapením, že velmi atraktivní byly – i díky částečné liberalizaci pravidel v některých z nich – především akciové trhy ropných zemí, u nichž nebyl žádnou výjimkou stoprocentní růst místního akciového indexu za rok. Dařilo se ale i dalším rozvíjejícím se trhům.
Přispěla k tomu i orientace velkých nadnárodních i dalších významných zahraničních firem na lidnaté země, jejichž střední vrstva je v některých případech početnější než celkový počet obyvatel v Evropské unii, jejíž trhy jsou navíc víceméně nasycené.
Kromě ropných zemí výrazně vzrostl zájem o země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), po překonání potíží z 90. let také o další asijské státy, zejména členy Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN). Stranou nezůstaly ani některé latinskoamerické země a Jihoafrická republika.
Nové paradigma
Finanční krize, z níž se vyklubala globální recese, zasáhla celý svět. Největší ztráty ovšem neutrpěly, jak by se dalo očekávat, rozvíjející se trhy, ale vyspělé státy. Spekulace, ještě z doby před finanční krizí, podle nichž éra rozvíjejících se zemí končí a investoři budou tentokrát preferovat spíše vyspělé trhy, se tedy tentokrát příliš nepotvrdila.
Investoři v nejistých dobách navzdory rozsáhlému schodku americké obchodní i platební bilance prozatím dál preferují dolar (a samozřejmě zlato či švýcarský frank). Největší ránu tak nijak překvapivě dostaly akciové trhy rozvíjejících se zemí. A pokud by se vyplnily předpovědi skeptiků, podle nichž dosud globální recese neskončila a trhy proto šly opět dolů (což nelze samozřejmě vyloučit), znovu budou nejspíš ve výhodě vyspělé země. Jako synonymum větší jistoty.
Je to ovšem určitý paradox. Podíváme-li se totiž na růst rozvíjejících se trhů a těch vyspělých, míru zadlužení i další ukazatele, ty méně vyspělé jsou na tom někdy mnohem lépe. I v jejich případě existuje řada rizik. Nikdo například neví, jak je na tom centrálně řízená ekonomika Číny v reálu, zda, případně nakolik jsou data o vývoji země přibarvená na růžovo. Politická rizika v některých rozvíjejících se zemích jsou určitě vyšší než na vyspělém Západě, skutečná i skrytá nezaměstnanost rovněž. Proti tomu ovšem stojí nízké zadlužení a v řadě případů nemalé devizové rezervy emerging markets. Mnohé tak mají v případě nouze z čeho brát.
Jestliže se ale hovoří o tom, že rozvíjející se země by měly postupně přebrat kormidlo od těch vyspělejších, je třeba brát tento fakt zcela vážně a to i z hlediska rozložení peněz. Mezi fondy (přímá investice by asi byla většinou příliš riskantní), které investoři vlastní, by tedy rozhodně neměly chybět některé „asijské“, možná i „latinskoamerické“. Česká republika je řazena někam mezi vyspělé a rozvíjející se trhy. V době paniky na trzích ale její akcie ztrácely více než akcie firem z vyspělých zemí. To není nijak příjemné, nabízí to ovšem šanci na vyšší růst, pokud trhy porostou. Nepochybně i díky pokračujícím příspěvkům z evropských fondů. Jde tedy i o to, co nejlépe je využít.
Autor je redaktorem serveru www.penize.cz
