V devadesátých letech dvacátého století se objevila myšlenka tzv. net computingu a posléze tenkého klienta (thin client). V zásadě šlo o počítač, který sám o sobě nabízí jen rozhraní (monitor a klávesnici), přičemž aplikace běží na serveru v pozadí. Nejen tehdy omezený výpočetní výkon, ale především nedůvěra v to, že data budu mít uložena někde mimo svůj počítač a firmu způsobila, že její realizace narážela na takříkajíc nedefinovatelnou nedůvěru a odpor.
Ovšem časy se mění. Názvy technologií, jejichž principem je vždy pronájem služeb ať už softwarových nebo hardwarových, případně obojího dohromady, se střídaly a postupně prosazovaly. A do cloud computingu je dnes zaangažována spousta firem, počínaje nejaktivnějšími jako je Google, Amazon, Dell, Microsoft, HP, SAP či v neposlední řadě Accenture, ale také řada dalších dodavatelů včetně českých softwarových společností.
Zkuste ho definovat…
Definice cloud computingu není jednoznačná, což asi pochopil každý CIO či CFO, který se o službu zajímal. Připravte se ale, že vám potenciální dodavatel služby zdůrazní především fakt, že vše obstará za vás a vy nebudete (mimo placení) mít žádné starosti a ještě ušetříte.
Cloud computing totiž je v zásadě jednoduchá věc – jde o sdílení hardwarových i softwarových prostředků pomocí sítě a dnes v podstatě kdykoliv a kdekoliv. Můžete do svých aplikací vstupovat stejně, jako třeba na Google mail či Skype (což ostatně jsou typické veřejné cloudy…).
Cloud computing je prostě poskytování softwarových i hardwarových zdrojů a množství reálných aplikací (služeb) převážně pomocí internetu. Bohužel, marketingová masáž potenciální klientely způsobila, že se někteří dodavatelé snaží jako cloud označit takřka cokoli. Takže zákazníci – pozor! Platí i zde: nabídky pečlivě posoudit, analyzovat a – dát přednost ověřenému dodavateli.
Public nebo Privat?
Jako základní vezměme tzv. veřejný cloud (Public cloud) – tedy cloud, jak je dnes většinou chápán. Myslí se tím poskytování IT služeb (viz IaaS, PaaS, SaaS) třetí stranou. Zaručena bývá vysoká škálovatelnost, což sice indikuje možné úspory, ale přeci jen je rizikovější z hlediska bezpečnosti, než tzv. soukromý (Private cloud). Ten pracuje na infrastruktuře poskytující stejné služby jako veřejný cloud, ale pouze jednomu zákazníkovi, což bývá využíváno například bankami.
Do módy přichází tzv. hybridní cloud, složený z více různých cloudů, v zásadě z veřejného a soukromého, a klient může užívat různé vzájemně propojené služby od různých poskytovatelů. Velkou výhodou je škálovatelnost cloudového řešení. Služba je pak účtována podle skutečného objemu využívaných zdrojů (ale pozor – ne vždy se vyplatí, někdy už tzv. paušály kryjí náklady poskytovatele).
Konečně otázka bezpečnosti dat, uložených „někde“ v oblacích, byla často alfou a omegou rozhodování, zda jít do pronájmu služeb nebo ne. Dnes lze konstatovat, že u seriozních dodavatelů je problém bezpečnosti řešen mnohem odpovědněji, než je schopna firma či organizace samotná.
A nevýhody? Inu – uživatel má malou možnost ovlivnit systém v provozu. A bohužel se stává na svém poskytovateli závislý. Takže pozor, dámy a páni CFO či CIO! Vybírat opravdu jen ty seriozní. Přepřahat koně během závodu je vždy sakramentská záležitost… Bohužel nelze popřít, že někdy existuje nebezpečí ztráty soukromí uživatele a nárůstu moci společností, u nichž jsou data uživatelů ukládána.
