V daném případě se jednalo o dodavatele, který stornoval své vydané faktury za tuzemská zdanitelná plnění, a to pouze z toho důvodu, že u příjemce daného plnění správce daně zamítl v rámci daňové kontroly nárok na odpočet DPH, protože neprokázal jejich uskutečnění. V návaznosti na storno faktur podal dodavatel dodatečné přiznání k DPH, ve kterém vykázal snížení uskutečněných zdanitelných plnění, čímž mu vznikl nadměrný odpočet.
Finanční úřad, městský soud a následně i Nejvyšší správní soud nesouhlasili s výše uvedeným postupem dodavatele a neuznali nadměrný odpočet. Své rozhodnutí zdůvodnili zejména těmito argumenty:
* Podle ustálené judikatury (například rozsudek č. j. 8 Afs 105/2005 – 59) stanovení daňové povinnosti jedné ze stran závazkového vztahu přímo neurčuje daňovou povinnost druhé smluvní strany k téže dani.
* Z dostupných důkazů poskytnutých dodavatelem vyplývá, že se dané plnění uskutečnilo (faktura, předávací protokol, skladová evidence, smlouva o dílo, doklad o úhradě faktury resp. vzájemném zápočtu).
* Dodavatel prokazoval, že se dané plnění neuskutečnilo, pouze odkazem na výsledek daňové kontroly u odběratele.
* Skutečnost, že odběratel neunesl své důkazní břemeno při prokazování uskutečnění zdanitelného plnění, neznamená, že na straně dodavatele zanikla povinnost odvést DPH na výstupu.
Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že důkazní situace jednotlivých stran téže transakce může být různá (například z důvodu kvality účetních záznamů, ztráty dokladů, živelní pohromy). Správce daně pak transakci na straně odběratele a dodavatele může posoudit odlišně.
Zdroj: KPMG
