Ke stejné problematice se v nedávné době vyjádřilo i Ministerstvo financí. Dnes vydaná informace je však značně podrobnější a bohužel uvádí i jiné závěry než dřívější informace ministerstva financí. Generální finanční ředitelství uvádí, že není v zásadě rozdíl, zda se jedná o poskytnutí skonta či bonusu, ale je vždy rozhodující, zda mají, resp. jsou poskytovány jednoznačně ve vazbě na již uskutečněné zdanitelné plnění nebo soubor uskutečněných zdanitelných plnění za určitou část uplynulého období. V takovýchto případech je plátce – oproti minulé právní úpravě – vždy povinen provést opravu základu a výše daně.
Na rozdíl od dřívější informace Ministerstva financí je Generální finanční ředitelství názoru, že v případě množstevních bonusů (tedy případů, kdy je odběrateli poskytnut bonus v určité procentní či absolutní výši při dosažení určitého obratu za období) a skont (případ, kdy je poskytnuta dodatečná sleva – skonto, při dřívější platbě) jde nesporně o situaci, kdy se poskytnutý bonus či skonto váží na dříve uskutečněné zdanitelné plnění a je nutno provést opravu základu daně a výše daně podle § 42 zákona o DPH.
V takových případech by tedy bylo nutno vždy vystavit opravný daňový doklad, který by měl obsahovat údaje uvedené v § 45 zákona o DPH. Generální finanční ředitelství však nad rámec zákona připouští, že s ohledem na praktické problémy je možno „přijmout vstřícnější náhled na požadavek naplnění některých náležitostí tohoto dokladu. Jmenovitě ohledně referencí na původní daňové doklady lze akceptovat i jen rámcové vymezení původních zdanitelných plnění v souhrnném opravném dokladu, a to tak, aby vazby na původní zdanitelná plnění byly určitelné (např. daňové doklady vystavené v určitém časovém obdob 37; nebo číselná řada daňových dokladů od – do). Rozdíly mezi opraveným základem daně a základem daně u původních zdanitelných plnění lze u souhrnného dokladu uvést souhrnně za všechna opravovaná zdanitelná plnění. V případě opravy více zdanitelných plnění s rozdílnými sazbami daně lze rozdíly uvést souhrnně, avšak rozděleně dle jednotlivých sazeb daně. Plátce však musí být schopen konkrétně prokázat správnost opraveného základu daně a výše daně a to ve vazbě na údaje uvedené v opravném daňovém dokladu (smlouvami, původními daňovými doklady, evidencí pro daňové účely atd.).“
V tomto případě je nutno uvést, že kromě technických problémů uvádění odkazů na původní daňové doklady je nutno při vystavování opravného daňového dokladu věnovat také pozornost správnému stanovení částky opravy základu daně a výše daně, a to zejména v případech opravy u plnění v cizí měně, kdy u jednotlivých plnění mohl být uplatněn rozdílný měnový kurz. U opravy základu daně a výše daně je nutno vždy uplatnit kurz použitý u původního zdanitelného plnění.
Na straně odběratele je nutno upozornit zejména na skutečnost, že podle novely zákona o DPH je odběratel povinen provést opravu (snížení) uplatněného odpočtu DPH na vstupu již v okamžiku, kdy se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro vznik povinnosti ji provést – tj. v zásadě bez ohledu na doručení opravného daňového dokladu. Tato povinnost platí i v případech, kdy dodavatel nesplní svoji povinnost a opravný daňový doklad v případech, kdy mu tak stanoví zákon, nevystaví. Riziko případného doměření daně (respektive snížení odpočtu DPH na vstupu je pak vždy na straně odběratele).
Lze očekávat, že s ohledem na minulou praxi v této oblasti může být implementace tohoto výkladu do účetních systémů v některých případech obtížná.
Zdroj: KPMG
