Prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. LL.M., člen Legislativní rady vlády ČR, patří k významným osobnostem naší odborné sféry, které nelze jednoznačně a úzce zaškatulkovat. Zjednodušeně řečeno, coby soudní znalec je rozkročen mezi oblastí ekonomických oborů a souvisejících oborů práva, dále zasahuje do široké oblasti informačních technologií a zároveň i do problematiky duševního vlastnictví, autorských práv a podobně. A v neposlední řadě také zanechal výraznou stopu také jako autor publikací o společenském chování.
Dovolte, pane profesore, abych začal trochu osobně. Jste výrazná autorita hned v několika oborech. Mohl byste prozradit, čím vás tyto obory přilákaly? Začalo to všechno už ve studentských letech, nebo jste jim přicházel na chuť postupně?
Druhá varianta se více blíží pravdě. Mým původním zájmem už od základní školy byla radiotechnika, kterou jsem studoval na střední průmyslové škole elektrotechnické a věnoval se jí i prakticky stavbou různých přístrojů. Díky kamarádovi mého bratra, který studoval na VUT v Brně, jsem měl později možnost se seznámit s počítači a ty mne zaujaly daleko více. Podařilo se mi i přes nepříliš vhodný „kádrový profil“ dostat na obor elektronické počítače na VUT. Protože jsem ale z výše zmíněných důvodů po absolutoriu neměl šanci pokračovat v postgraduálním studiu v Brně, přestěhoval jsem se do Prahy, kde byla „pod svícnem větší tma“ a absolvoval jsem vědeckou výchovu zde. Působil jsem v několika výzkumných ústavech, kde jsem se ale záhy místo počítačů začal zabývat ekonomickým výzkumem. Posledních pět let před revolucí jsem pracoval v justici a zabýval se všemi mezioborovými aspekty práva a počítačů: právními informačními systémy, řízením a organizací justice, počítačovou kriminalitou a ochranou duševního vlastnictví. Posléze jsem se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně a stal se společně s Tomášem Sokolem a Martinem Vlčkem zakladatelem oboru počítačového práva u nás. V roce 1986 jsem byl jmenován soudním znalcem v oborech ekonomika a kybernetika, kriminalistika – ochrana dat a autorské právo. Podílel jsem se na vyšetřování mnoha závažných trestných činů spáchaných v souvislosti s moderními informačními technologiemi především v oblasti ekonomiky a financí. Konečně v roce 2004 jsem byl jmenován profesorem v oboru ekonomiky a managementu. Podílím se také na legislativních pracích v České republice, například na zákonu o elektronickém podpisu, o elektronických právních úkonech (datových schránkách) a na další legislativě týkající se elektronické komunikace. V letech 2001 až 2004 jsem působil jako předseda subkomise pro právo informačních systémů Legislativní rady vlády České republiky, v roce 2004 mne vláda jmenovala členem Legislativní rady. Co se týká zájmu o společenské chování, jde o důsledek mého působení v brněnské taneční škole Starlet Vladimíra Buryana, které mne inspirovalo již v roce 1989 k napsání několika knih na toto téma. Poslední je nejrozsáhlejší publikace na toto téma od počátku 2. světové války u nás – Velký lexikon společenského chování z roku 2006.
Dokázal byste si vybrat, která sféra vašich současných odborných zájmů je vám osobně nejbližší?
Jak vidíte, nemohu říci, že bych některý z oborů preferoval. Jde mi spíše o to, aby byly pojímány komplexně, ve vzájemné symbióze, neboť tak získáme vyšší kvalitu při řešení někdy dosti unikátních úkolů.
Začněme ekonomikou. Celý západní svět prožívá špatné období. V čem vy vidíte prazáklad problémů, které odstartovaly finanční krizí v USA a v současnosti se přelévají do Evropy?
Je to jednoduché: chamtivost a žití si nad poměry. Chamtivost bank, ale i kupujících nemovitostí, kdy ani jedna ze stran nepřemýšlela o tom, že určité skupiny a vrstvy obyvatel prostě na vlastní dům nemají a nebudou mít ani na splácení hypotéky. Tento socialistický princip „každému jeho vlastní dům“ byl pro USA daleko zhoubnější, nežli volební slogan republikánského prezidentského kandidáta Herberta Hoovera v roce 1928 „Kuře v každém hrnci. Auto v každé garáži.“
Vraťme se ze světa domů. Má Česká republika vůbec šanci dosáhnout během příštího desetiletí kýženého vyrovnaného státního rozpočtu a začít splácet své dluhy? Jaký předpokládáte vývoj v následujících letech?
Měla by šanci, pokud by se zde nestřídaly bojácné pravicové vlády s rozhazovačnými vládami levicovými, občas proložené impotentní vládou tzv. úřednickou. Pokud se nezmění neudržitelný princip bezbřehých sociálních států, který zamořil nejen Evropu, ale i další kontinenty, pak se nám může o vyrovnaném státním rozpočtu jen zdát, zatímco budeme zadlužovat stále další a další generace. A proti prasknutí bubliny všeobecného zadlužení států bude současná krize jen půtkou lopatičkami na dětském pískovišti.
Jak kvalitní je podle vašeho názoru česká ekonomická, pracovně právní a sociální legislativa? V čem by se především měla změnit, aby se například ztížily daňové úniky, praní špinavých peněz, zneužívání státních zakázek, ale také sociálních dávek a podobně? A jak by mohla na druhé straně ulehčit život podnikatelů jak v oblasti daní a financí vůbec, tak i v celé byrokratické zátěži spojené s podnikáním?
Problémy jsou především tyto: přebujelá legislativa – vždyť máme cca osm až deset tisíc platných právních předpisů! Dále neschopnost samostatného myšlení úředníků a jejich alibismus, neefektivní výkon a někdy i arogance veřejné moci, nechuť občanů starat se o své zájmy, neustálé lpění na papíru a neochota používat elektronickou komunikaci, včetně moderních protikorupčních nástrojů, jako jsou elektronické aukce.
Když už jste zmínil vaše srdeční téma – elektronickou komunikaci, musím se vás zeptat na současný stav elektronizace veřejné moci u nás. Co by se mělo především zlepšit?
Budování e-governmentu v ČR začalo před osmnácti lety, leč tento proces nejen že neskončil, ale realisticky vzato nemůže skončit nikdy. Podle toto, která vláda byla právě u moci, dařilo se e-governmentu více či méně, paradoxně nikoliv v závislosti na levicové či pravicové orientaci, ale spíše na osvícenosti určitých osob. Zatímco Ministerstvo informatiky toho moc pro e-government neudělalo, díky vedení Ministerstva vnitra se v letech 2006 až 2009 odehrály nejvýznamnější kroky v této oblasti, a to s využitím základů, položených legislativou z roku 2000. Vznikl tzv. eGon MV ČR, jehož jednotlivé „orgány“ tvoří dnes český e-government. Prvním krokem, který skutečně realizoval rychlejší, spolehlivější a levnější poskytování služeb veřejné správy nejširší veřejnosti, se staly pobočky Czech Point, jichž je dnes více než tři tisíce. Druhým zásadním krokem, díky němuž má Česko zřejmě celosvětové prvenství, bylo v roce 2008 přijetí zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, neboli tzv. eGovernment Act. Vznikl a je masivně používán informační systém datových schránek, který již přenesl více než třicet milionů zpráv a má přes 400 tisíc uživatelů, jakkoliv by po technické stránce mohlo být řešení daleko lepší. Je třeba ocenit i významný posun v resortu Ministerstva spravedlnosti ve stejných letech, kde byl po mnoha letech zahájen proces elektronizace justice, jehož výsledkem kromě spolupráce na datových schránkách byla modernizace procesních předpisů a elektronický platební rozkaz, jakož i různé informační portály e-justice. S pádem vlády v roce 2009 začalo budování e-governmentu opět stagnovat. Sice byl ještě přijat zákon o základních registrech veřejné správy, ale jejich budování se značně zpomalilo. Další projekty, které byly připravovány na MV ČR, tedy eObčanka, eSbírka, eVolby, či v jiných resortech, například elektronický soudní spis, již bohužel utichly zcela. Vláda „úřednického“ premiéra Fischera jako by nebrala e-government vůbec v potaz. Bohužel ani nyní není situace o mnoho lepší. Ministerstvo vnitra zřejmě rezignovalo na další budování e-governmentu, možná i v souvislosti s problémy okolo veřejných zakázek na jednotlivé základní registry. Ale tím pádem chybí někdo, kdo by uchopil tak aktuální témata, jako jsou především zmíněné elektronické volby nebo dynamický biometrický podpis, který by odstranil stávající problémy s elektronickým podpisem kryptografickým a jeho certifikáty s omezenou dobou platnosti.
Vraťme se raději do ekonomických vod, kde zřejmě asi ještě dlouho nebude e-government, na rozdíl například od daní, významnějším faktorem. Považujete současnou daňovou zátěž v České republice za přiměřenou a její rozložení za optimální? Jaké změny byste považoval za potřebné?
Každý, kdo není zastáncem státu, který všem odebere značnou část poctivě vydělaných peněz, aby je přerozdělil těm, kdo nevydělávají, a to včetně těch, kdo by pracovat mohli, nebude považovat nikdy daňovou zátěž za přiměřenou. Nutno ale říci, že současné nastavení daní je poměrně rozumné a nepůsobí demotivačně. Snahy o zavedení progresivního zdanění a další formy trestání úspěšných musím ale co nejrozhodněji odmítnout. Co bych považoval naproti tomu za potřebné, je zjednodušení daňových předpisů, odstranění výjimek a odmítnutí pokrytectví, kdy sociální a zdravotní daň je vydávána za jakési „pojištění“.
Souhlasíte s často tradovaným názorem, že čím je daňové zatížení menší, tím je větší ochota daně platit a tedy fakticky nastane i vyšší reálný výběr daní?
Ano, souhlasím. Americký ekonom Arthur Laffer formuloval princip, podle něhož daňové výnosy při zvyšování sazby daně rostou pouze do určitého okamžiku, od určitého okamžiku ale již vysoká sazba daně působí natolik demotivačně, že klesá produkce a tím i daňové výnosy, případně že se daňovým poplatníkům vyplatí přesunout sídlo jinam či využívat různé nástroje pro optimalizaci daní.
Lze říci, že metody ekonomické trestné činnosti jsou stále sofistikovanější?
Nemyslím si, že by se postupy a metody zločinců nějak příliš lišily. Ano, používají se počítače, internet, sítě, ale to je spíše záležitostí pro utajení pachatele nebo obsahu komunikace, nežli že by se jednalo o nějaké zcela nové principy. Snad jen nerozumné klikání lidí na cokoliv, co se objeví na obrazovce počítače, společně s ještě méně rozumným uveřejňováním svých osobních údajů, zejména na sociálních sítích, vytváří zločincům větší a snadnější příležitosti. Jinak je vše při starém, přičemž převládají podvody a neoprávněné užívání cizího duševního vlastnictví. Hrozbou mohou být ovšem tzv. krádeže identity.
Mohl byste uvést některé zajímavé případy z posledního období, který jste řešil?
Za zajímavé případy považuji krádež databáze geodetických měření, podvržení e-mailů do firemní databáze s cílem kriminalizovat jednatele společnosti, vložení „časové bomby“ do programu a následné vydírání uživatele, ale také například nekalosoutěžní jednání spočívající v pomlouvání konkurenta v rámci webových diskusí.
Základem úspěchu a nadějí do budoucna je bezesporu vzdělanost nastupujících generací. Jak se po listopadu 1989 změnila úroveň ekonomického vzdělávání na našich vysokých školách?
Tady nelze odpovědět obecně, neboť úroveň vysokých škol je velmi odlišná. Máme zde špičkové ekonomické školy, ale i školy, kde si na ekonomy jen hrají. Samozřejmě, že se úroveň ekonomického vzdělávání po roce 1989 dramaticky zlepšila, protože se přestaly učit nesmyslné marxisticko-komunistické teorie. Ale na druhou stranu mnohdy na školách učí doposud i ti, kdo sami v takových teoriích vyrostli.
Vycházejí z těch dobrých škol skutečně dostatečně vybavení absolventi pro naši s Evropou i se světem propojenou ekonomikou?
Absolventům chybí podle mého názoru více světovosti, více zahraničních zkušeností, více flexibility a schopnosti samostatného úsudku. Ale obecně vzato je situace lepší, protože díky možnostem studia v zahraničí, jako je třeba program ERASMUS, se velké množství vysokoškoláků dostane do jiného prostředí a k jiným zdrojům informací. Rozhodující je ale přístup každého studenta – někdo se jede do zahraničí bavit, někdo myslí studium vážně a věnuje mu i volný čas a peníze.
Na závěr dovolte jednu odlehčenější otázku, kterou vám položím jako expertu na společenské chování. Doceňují naši manažeři, ředitelé, ale i politici dokonalou znalost pravidel společenského chování jako jeden z velmi významných faktorů úspěchu své činnosti?
Situace se oproti předrevoluční době, kdy nejpodstatnější byla „červená nároková knížka“ neboli členství v KSČ, popřípadě v nějaké mafii, založené na distribuci nedostatkového zboží, podstatně zlepšila. Svědčí o tom i neustálá vysoká prodejnost našich knih o společenském chování. Ale i zde platí Gaussova křivka, čili většina společenské chování doceňuje, i když ne všichni vše zvládají, ale alespoň se snaží. Samozřejmě existuje i množství těch, kdo považují etiketu za něco zbytečného, ne-li škodlivého. Ale takoví burani se najdou všude, nejen u nás.
V čem se i ti, kteří pravidla společenské chování doceňují, nejčastěji dopouštějí chyb?
Hlavní chybou je ignorování principu společenské významnosti, kdy společensky významnější je žena, starší a nadřízený, případně host. Pokud si nerozdělíme přítomné osoby hned na počátku podle tohoto kritéria, budeme se v každém okamžiku dopouštět prohřešků, které se mohou negativně odrazit na naší úspěšnosti.
