Exportní financování: poznejte zákonitosti

Nutnost financovat mezinárodní obchod vyplývá ze skutečnosti, že subjekty podílející se na provádění mezinárodního obchodu potřebují úvěr k překlenutí doby mezi vynaložením finančních zdrojů a jejich návratností.

Financování mezinárodního obchodu zpravidla předpokládá kvalifikované rozhodování jak o volbě zdrojů pro získání nezbytných finančních prostředků, tak o výběru vhodných metod zajištění jejich návratnosti s ohledem na postupovaná rizika.

Exportní úvěry plní řadu nezbytných ekonomických funkcí:

* oživují poptávku: stávají se nástrojem oživení hospodářského růstu na světových trzích,

* jsou důležitým nástrojem konkurenčního boje,

* představují zdroj vnější kapitálové podpory exportérů,

* jsou nástrojem státní proexportní politiky.

Exportní případy se skládají ze dvou základních fází, předexportní a exportní. Časovým okamžikem rozdělujícím obě fáze je okamžik uskutečnění exportu.

Z hlediska exportéra probíhá financování exportní transakce ve dvou etapách:

Financování předexportní fáze: jde o výrobní cyklus, který s sebou nese výdaje na produkci zboží určeného na export.

Financování exportní fáze: je to období od momentu exportu zboží – včetně předání dokumentů zahraničnímu odběrateli či jeho bance – až do okamžiku plného splacení prodejní ceny (exportér poskytuje dodavatelský úvěr).

Nejdůležitější etapou celého exportního případu je předexportní fáze. Právě v této době se rozhoduje o úspěšnosti či neúspěšnosti celého obchodu. Zde je velmi důležitá včasná spolupráce exportéra a financující instituce, která může výrazně pomoci exportérovi při získání exportní zakázky.

Klasifikace exportního financování

Exportní financování můžeme rozdělit do několika forem podle následujících kritérií:

* Země původu zdrojů financování - pokud mají dlužník i věřitel sídlo ve stejné zemi, jedná se o tuzemský úvěr, jestliže je jejich sídlo rozdíln, nazývá se úvěr zahraničním.

* Subjekt, poskytující úvěr – z hlediska subjektu poskytující úvěry se rozlišují: úvěry obchodní (dodavatelské, platby předem), úvěry bankovní, úvěry se státní podporou (úvěry ze strany exportních úvěrových agentur), úvěry mezinárodních institucí, úvěry smíšené (kombinující prostředky institucí státních i soukromých), vázané úvěry (poskytované státem exportéra s určením přesně definovaného cíle).

* Předmět financování – financování spojené s výrobou zboží a financování exportní fáze exportní operace.

* Typ subjektu, kterému je úvěr poskytován – exportér (dodavatelský úvěr), dovozce (odběratelský úvěr).

* Délka splatnosti úvěru – podle délky splatnosti rozdělujeme úvěry v rámci Koncesu OECD na krátkodobé (se splatností do dvou let), střednědobé (se splatností od dvou let do pěti let ), dlouhodobé (se splatností nad 5 let).

Význam exportu a exportního financování v podmínkách České republiky 

Česká republika typem své ekonomiky (relativně malý vnitřní trh, nekomplexní vybavenost přírodními zdroji, relativně vysoké zprůmyslnění) patří k ekonomikám s vysokým stupněm ekonomické otevřenosti vůči vnějšímu prostředí. V posledních letech se Česká republika stává exportně orientovanou a exportně výkonnou zemí, jejíž růst je tažen především exportem. Lze to ukázat v následující tabulce:

Česká ekonomika je svým podílem exportu okolo 60 procent na hrubém domácím produktu srovnatelně otevřená jako středně velké země EU. Na druhou stranu nelze opomenout, že i přes tyto pozitivní hodnoty je v současné době podíl České republiky na světovém obchodu (se zbožím) pouhých 6 promile. Oproti tomu vyspělé země stejné velikosti se na světovém obchodu podílejí podstatně větší měrou. Příkladem mohou být údaje z roku 2009, kdy podíl Nizozemska byl 3,9 %, Belgie 3,4 %, Švédska 1,4 %, Švýcarska 1,3 %, Rakouska 1,3 %, Irska 1,2% a Finska 0,7 %.

K nejvýznamnějším problémům českého exportu patří nižší míra teritoriální diverzifikace (vysoká teritoriální koncentrace na státy Evropské unie – 86 % celkového českého exportu), závislost na několika málo hlavních komoditách a malý počet exportérů. Mimořádné postavení zaujímá v zahraničně obchodních vztazích České republiky Spolková republika Německo. Její trh je cílem 36 % všech českých exportérů. Rozhodující objem exportu vytváří relativně malý počet exportérů. Orientace podniků na export v sobě skrývá značný potenciál růstu. Oproti neexportujícím dosahují vyšší produktivity práce, mají vyšší zaměstnanost a vyplácejí vyšší mzdy. Dále exportéři lépe rozdělují svá podnikatelská rizika a dosahují většího rozsahu výroby, sdílejí také nejlepší manažerské způsoby řízení.

Financování zahraničního obchodu 

Úvěr se ovšem neomezuje jen na oblast investic, nýbrž zasahuje i do sféry surovin, potravin a spotřebních průmyslových výrobků. Potřebuje jej sféra hornictví, zemědělství, průmyslu i obchodu. Požadování a poskytování úvěru v mezinárodním obchodě se stále zvyšuje i následkem ostrého konkurenčního boje na jednotlivých trzích.

Financování zahraničního obchodu se tak stalo závažným problémem. Prodávajícímu přináší poskytování úvěrů prodloužení doby oběhu peněžních prostředků a nutí jej nést riziko dlužníkovy platební liknavosti, případně platební neschopnosti (insolvence), kursových ztrát a podobně. Nutí i jeho požadovat úvěr od dodavatelů nebo požádat o financování banku. Rovněž evidence pohledávek je administrativně náročná; prodávající si musí opatřovat a stále obnovovat informace o obchodní a platební situaci dlužníka.

Dodavatelé i zprostředkovatelé (brokeři, komisionáři) mohou poskytnout úvěry pouze v menším rozsahu a nesmí se sami financovat u svých bank. Ani obchodní banky se nemohly vyrovnat s rostoucími požadavky na rozsah a zejména na prodlužující se lhůty úvěru s ohledem na svou likviditu. Hospodářské a politické poměry spolu se zhoršenou finanční situací dlužnických podniků a zemí značně zvýšily rizika při poskytování úvěrů.

Dodavatelé (banky) se proto snažily zmenšit svá rizika a nutili své státy k vytváření institucí, které by se zabývaly financováním a pojišťováním zahraničních úvěrů. Tak se již po první světové válce vytvořily státní záruky za vývozní úvěry a vznikly zahraničně obchodní banky s účastí státu, které ovšem nekonkurovaly obchodním bankám, nýbrž s nimi spolupracovaly. Rizika vyplývající z financování zahraničního obchodu byla tak částečně přenesena na stát a tím i na široký okruh daňových poplatníků.

V České republice za tímto účelem působí Exportní a garanční pojišťovna (EGAP) a Česká exportní banka.

S ohledem na rozsáhlou problematiku zajištění závazků u úvěrových obchodů se v dalším textu zaměřím na úvěry poskytované v zahraničním obchodě a některé hlavní a nejobvyklejší formy zajištění závazků z nich vyplývajících.

Členění úvěrů v mezinárodním obchodním styku 

Úvěry v mezinárodním obchodě můžeme rozdělit podle různých hledisek. Nejběžnější je dělení:

1. podle délky – krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé

Krátkodobými úvěry nazýváme zpravidla úvěry do 12 měsíců. Jsou poskytovány při dovozu i vývozu obvykle ve formě úvěrů dodavatelských, zprostředkovatelských i bankovních. Jde-li o dlužníka s výbornou platební morálkou, mohou být nekryté; většinou však jsou kryté zbožím, dokumentárním akreditivem, doklady, směnkou nebo zárukou. Věřitel někdy pojišťuje rizika u pojišťovny.

Dlouhodobé úvěry jsou úvěry přesahující 12 měsíců. Setkáváme se s nimi při dovozu i vývozu ve formě úvěrů obchodních, bankovních i vládních. Jde vždy o úvěry kryté vládní nebo bankovní zárukou, směnkami a různými formami zástavy na zboží.

Politická a úvěrová rizika se pojišťují u velkých, k tomuto účelu zřízených pojišťoven. Dlouhodobé úvěry, a zejména ty poskytnuté na dodávky strojů a investičních zařízení (průmyslových podniků), mívají značně složité platební podmínky. Výroba trvá delší dobu a výrobce vynakládá již před dodávkou značné částky na materiál a výrobu. Je proto nucen se financovat a činí tak obvykle tak, že jednak požaduje na odběrateli zálohu (akontaci) při podpisu kontraktu nebo krátce po něm (30 až 60 dní), jednak požádá o úvěr svou banku.

Výše zálohy se pohybuje od 5 do 20 procent kupní ceny. Náklady na financování bankou zahrnuje dodavatel do ceny, a to zpravidla vyšší sazbou než platí sám. Někdy – zejména při bankovních úvěrech – na sebe bere kupující prostřednictvím své banky záruku za toto předfinancování a zaplacení nákladů.

Část kupní ceny – ve výši 10 až 15 procent – platí kupující při dodávce ve formě neodvolatelného dokumentárního akreditivu nebo dokumentárního inkasa podloženého bankovní zárukou. Zbytek kupní ceny je pak uhrazen ve splátkách většinou pololetních, krytých obvykle směnkami, jejichž zaplacení je zajištěno vládou nebo bankou, buď formou záruky, nebo směnečného rukojemství (avalu) či spoluakceptu směnky. Někdy bývá určitá část kupní ceny (5 až 10 procent) zadržena kupujícím až do uvedení stroje či průmyslového podniku do provozu nebo do úspěšného provedení sjednaných provozních zkoušek.

U dlouhodobých úvěrů velkého objemu se setkáváme s odloženým placením první úvěrové splátky, například o 18 až 24 měsíců po uvedení zařízení do provozu. U dodávek investičních celků na dlouhodobý úvěr bývá oddělena platební stránka od stránky obchodní a starají se o ni banky financující dovozce a vývozce, které uzavírají zvláštní dohodu o financování dodávky. Kontrakt mezi kupujícím a prodávajícím se pak na tuto dohodu odvolává. V těchto případech dochází i k uzavírání rámcových mezibankovních dohod o financování dodávek z jedné země do druhé; jednotlivé obchodní operace jsou pak po dohodě všech zúčastněných stran do mezibankovní dohody zařazovány a řídí se jejími podmínkami.

V obchodní terminologii, pokud se hovoří o úvěrech střednědobých, jde o úvěry od 2 do 5 let (někdy i do 7 až 10 let). Problematika těchto úvěrů je vcelku stejná jako u dlouhodobých úvěrů.

2. podle druhu obchodu – dovozní a vývozní

Je možné říci, že úvěr zpravidla prolíná celý průběh obchodní operace od jejího počátku až do konce. Vzhledem k velkým nárokům, které klade zahraniční obchod na kapitál vývozce, se setkáme jen zřídka s případem, kdy je vývozce schopen financovat vývoz pouze ze svých vlastních prostředků. Nemusí přitom ovšem jít o financování zahraniční, nýbrž část úvěru je poskytována uvnitř jedné země, například vývozci jeho bankou.

3. podle druhu operace – obchodní a finanční 

Obchodní úvěry jsou úzce spojeny s obchodem se zbožím a mohou být krátkodobé i dlouhodobé, kryté i nekryté, dovozní i vývozní, dodavatelské i zprostředkovatelské.

Finanční úvěry jsou poskytovány zpravidla mezinárodními finančními institucemi a jejich skupinami. Jde o úvěry na velké částky, zapůjčené na dlouhé lhůty, a náklady jsou vyšší než u běžných obchodních úvěrů.

4. podle způsobu zajištění – kryté a nekryté (bianco)

Nekryté úvěry jsou v zahraničím obchodě velmi riskantní a obvykle je poskytují pouze dodavatelé a zprostředkovatelé. Poskytnutí úvěru do zahraničí je vždy spojeno s rizikem neplacení, a proto jsou nekryté úvěry poskytovány pouze dlouhodobým solventním odběratelům nebo firmám, které mají vynikající rating a jsou známy dobrou platební morálkou.

Před poskytnutím úvěrů nekrytých (i krytých) si dodavatel obstarává informace o obchodní a finanční situaci odběratele a informace čas od času obnovuje. Tyto údaje může dodavatel získat od banky nebo od specializovaných firem, které se touto „zpravodajskou“ činností zabývají. 

Způsoby zajištění krytých úvěrů:

* remboursní i s odloženým placením,

* záruky státní, bankovní i zprostředkovatelské (včetně záruk zástupců),

* směnky s možností spoluakceptů a rukojemství (avalu),

* výhrada vlastnického a zástavního práva,

* hypotéky,

* deponování cenností,

* dispoziční a jiné doklady,

* pojištění úvěru.

Autor je finanční konzultant