V definici faktoringu, kterou uvádí na svých webových stránkách Česká leasingová a finanční asociace, se říká, že tento finanční produkt představuje alternativu k bankovnímu úvěru. Definice bývají poměrně stručné a ani z této se proto nedozvíme, jak vychází porovnání této alternativy s tradičním řešením, úvěrem. O faktoringu se navíc často hovoří jako o financování s přidanou hodnotou, neboť kromě přínosu do cash-flow zajišťuje pro své uživatele také komplex služeb v oblasti správy pohledávek a převzetí rizika neplacení. Jak tedy vlastně vychází faktoring z porovnání s jinými možnými způsoby řešení v oblasti financování a práce s pohledávkami?
Alternativou již z definice
Není tajemstvím, že hlavním motivem pro využití tohoto produktu zejména v současné době, kdy se obecně zhoršil přístup k úvěrům, je právě financování. Podívejme se proto nejdříve na tuto funkci faktoringu. Že je faktoring alternativa k bankovnímu úvěru, je ostatně uvedeno již ve zmíněné definici, a vzhledem k tomu, že zdrojem pro faktoringové financování jsou krátkodobé pohledávky (obvykle se splatností do 90 dnů), se logicky nabízí porovnat faktoring s úvěry, které pohledávky využívají jako zajištění. Ty bývají označovány jako revolvingové úvěry zajištěné zástavou pohledávek. Podobná východiska i použitelnost obou řešení podtrhuje i skutečnost, že objem vhodných pohledávek je určující pro stanovení výše prostředků, které může příjemce financování využít. Právě výše zdrojů, kterou konkrétní produkt svému uživateli zajistí, je pro finanční řízení velmi důležitá. Banky ji v případě úvěrů zajištěných pohledávkami obvykle určují procentuálním propočtem. V takové kalkulaci bývá přínos z pohledávek do lhůty splatnosti do 70% a banky jsou někdy ochotny nižším poměrem, zpravidla do 40%, zahrnout do nároku na čerpání i pohledávky maximálně do 30 dnů po lhůtě splatnosti. Faktoringové společnosti pro propočet nároku na čerpání z postoupených pohledávek nerozlišují, zda jde o pohledávky před či po lhůtě splatnosti, ale stanovují jednotné procento financování, většinou na veškeré pohledávky do 90 dnů po splatnosti. Toto procento bývá navíc vyšší a na zmíněných 70%, kde banky končí, faktoringové společnosti začínají. V případě bonitních pohledávek a příznivé platební historie odběratelů není výjimkou financování ve výši 90%. Závěr je tedy v tomto ohledu jasný – faktoringem lze získat ze srovnatelného objemu pohledávek více zdrojů.
Roste s klientem
Liberálnější přístup poskytovatelů faktoringového financování má pochopitelný důvod. Ve faktoringu jsou pohledávky spravovány na denní bázi, faktoringová společnost si udržuje velmi dobrý přehled o jejich vývoji a díky postoupení má nad těmito aktivy lepší kontrolu. Může proto proti nim svým klientům poskytnout větší objem finančních prostředků. Regulace revolvingových úvěrů v bankách naopak probíhá obvykle pouze jednou za měsíc a změny, ke kterým v období jednoho měsíce v portfoliu zastavených pohledávek logicky dojde, nutí banky ke konzervativnějším propočtům. Dalším rozdílem je, že pokud roste klientovi obchod, generuje více pohledávek a potřebuje logicky větší objem prostředků, může být poměrně rigidně stanoveným maximálním rámcem bankovního úvěru limitován a jeho případné navýšení znamená poněkud složitý schvalovací proces. Faktoringová společnost je naopak schopna rostoucí objem pohledávek flexibilně kopírovat a zajímá ji zejména, zda se nezhoršuje návratnost. Proto se také říká, že faktoringové financování roste současně s klientem.
Kdože je dražší...
Zmínka o denní správě pohledávek může ovšem vyvolat otázku, zda výhoda v podobě snadnější dostupnosti a vyšší disponibilní částky k čerpání není zaplacena zvýšenou pracností plynoucí z denní komunikace s faktoringovou firmou. Vzhledem k tomu, že faktoringové společnosti jsou pro správu transakcí vybaveny sofistikovanými aplikacemi, které jsou schopny čerpat informace k postoupeným pohledávkám z běžných účetních softwarů, je taková obava lichá a veškerá komunikace může probíhat zcela automatizovaně v elektronické podobě. Skutečnost, že faktoringová společnost disponuje systémem pro správu pohledávek, aktivně s nimi pracuje, komunikuje o úhradách s odběrateli a vede upomínkové řízení, logicky vede k úvaze, že tyto činnosti nelze dělat zadarmo. Často se navíc poněkud zjednodušeně uvádí, že faktoringové firmy jsou ve srovnání s bankami dražší. Podívejme se proto nyní na další důležitý aspekt, jak vypadá srovnání faktoringu s bankovním úvěrem z hlediska nákladů, které uživatelům těchto typů financování vzniknou.
Zmíněné zjednodušené hodnocení často pokračuje konstatováním, že banky účtují klientům pouze úroky, zatímco náklady spojené s faktoringem tvoří kromě úroků kalkulovaných z poskytnutého financování také faktoringový poplatek, počítaný z obratu postoupených pohledávek. Na první pohled se tedy zdá, že právě poplatek je ten náklad, který faktoring v porovnání s bankovním úvěrem prodražuje, a zkusme se proto zaměřit nejdříve na něj.
Poplatek zohledňuje riziko
Faktoringový poplatek skutečně zohledňuje činnosti a s nimi související náklady, které vznikají ve faktoringové společnosti při administraci postoupení pohledávek, jež je nutnou podmínkou pro čerpání faktoringového financování. Na druhou stranu, na základě postoupení faktoringová společnost zajišťuje pro svého klienta celou škálu služeb souvisejících se správou pohledávek (párování plateb, upomínání, inkaso aj.). Faktoring je proto v tomto ohledu velmi komplexní produkt a plní další funkci, která v bankovním úvěru obsažena není. V případě tzv. bezregresního faktoringu zohledňuje poplatek i skutečnost, že faktoringová společnost přebírá riziko neplacení odběratelem, a faktoring by tak musel být porovnáván např. s neodvolatelným akreditivem, což je poměrně nákladný bankovní produkt, který navíc sám o sobě nezajišťuje funkci financování. Pomíjíme při tom skutečnost, že v procesu schvalování a čerpání úvěru vzniká klientům bank celá řada souvisejících poplatků, jinými slovy, ani náklady s bankovním úvěrem netvoří jen úroky. Tím jsme se dostali k jejich porovnání. Faktoringové financování funguje jako kontokorentní v tom smyslu, že klient může, ale není povinen čerpat prostředky do určité výše, která je ve faktoringu dána smluvně dojednaným procentem financování (jak bylo zmíněno výše, to se pohybuje mezi 70 – 90 %) a kumulovanou hodnotou postoupených pohledávek. Zavedené faktoringové společnosti nabízejí klientům úrokové sazby, které jsou srovnatelné s cenou zdrojů při čerpání bankovního kontokorentního úvěru. Revolvingové úvěry jsou zpravidla o něco levnější, pokud ovšem klient zcela nevyužije smluvně dojednaný limit, je často nečerpaný rozdíl zatížen tzv. závazkovou provizí či rezervačním poplatkem. Toto zpoplatnění banky, na rozdíl od faktoringových společností, standardně uplatňují i na nečerpaný kontokorentní limit. Závěr je zřejmý. Vhodným řízením faktoringového financování a čerpáním nároku pouze v momentě, kdy jsou prostředky zatížené úrokem okamžitě využity, lze dosáhnout značných úspor, byť je úroková sazba v porovnání s bankovním úvěrem o něco vyšší.
A jaký je závěr? Přestože je v úvodu zmíněná definice nepochybně správná a faktoring je určitě alternativou k bankovnímu úvěru, není srovnání těchto produktů zcela jednoduché, protože jsou poněkud odlišně koncipovány. Základní funkci, dodat do podnikání další finanční zdroje, mají společnou, faktoring ovšem kromě toho, že je snáze dostupný, znamená další přínos v oblasti správy pohledávek, případně ochrany před platební neschopností odběratelů. Ke stručnému zhodnocení by mohla posloužit parafráze známého rčení: „Za o něco více peněz o hodně více muziky“.
Autor je generální ředitel ČSOB Factoring
