„Za tři roky účinnosti nového insolvenčního zákona bylo v ČR povoleno 39 návrhů na reorganizaci firem, což je téměř stejně, jako počet vyrovnání provedených v předchozích patnácti letech,“ řekl Tomáš Richter, významný český teoretik v oboru insolvenčního práva působící v pražské advokátní kanceláři společnosti Clifford Chance a čerstvě jmenovaný profesor právnické fakulty Radboud University Nijmegen v Nizozemsku. Tento i další pohledy na české i mezinárodní zkušenosti s restrukturalizacemi firem nabídla mezinárodní vědecká konference pořádaná už podruhé jako součást výzkumného záměru Nová teorie ekonomiky managementu organizací a jejich adaptační procesy, řešeného na Vysoké škole ekonomické (VŠE) v Praze. Setkání mělo motto „Restrukturalizovat nebo likvidovat? Aneb jak se české firmy vypořádaly s hospodářskou krizí“. Konference se konala 19. dubna v prostorách Kongeresového sálu České národní banky v Praze. „Chceme rozšířit povědomost o nelikvidačních způsobech řešení úpadků v českém podnikatelském prostředí a identifikovat faktory, které stále brání většímu rozšíření těchto nelikvidačních metod,“ ozřejmila cíl konference profesorka Eva Kislingerová, vedoucí katedry podnikové ekonomiky na fakultě podnikohospodářské VŠE a gestorka zmíněného projektu.
Růst počtu reorganizací firem v ČR
Loňský třetí rok fungování nového insolvenčního zákona charakterizovaly podle vystoupení Tomáše Richtera ve srovnání se dvěma předchozími lety některé rozdíly. Počet reorganizací firem se významně zvýšil, ale dlužníci byli ve srovnání s lety 2008 a 2009 pasivnější (dlužnických insolvenčních návrhů bylo podáno pouze devět, převažovaly návrhy věřitelů). V celkovém počtu šlo vesměs o dlužníky tuzemské (na rozdíl od roku 2009, kdy v souvislosti s reorganizací firem skupiny KORD byla ve hře i její slovenská dceřiná společnost). K podání insolvenčního návrhu a návrhu na reorganizaci současně došlo v roce 2010 pouze ve třech případech, v letech 2008 a 2009 v sedmi případech. Četnější byla loni rovněž omezení dispozičního práva dlužníků.
Výtěžnost vyšší než z konkurzu
V diskusi padla otázka, zda ve srovnání s celkem pěti tisíci podaných návrhů na insolvenci není 19 reorganizací příliš málo. Podle Richtera je naopak jejich počet příjemným překvapením, protože jde o nákladnou a do fáze předložení návrhu relativně náročnou záležitost. Například na Slovensku došlo sice za poslední čtyři roky k přibližně 150 případům restrukturalizace, ovšem tam postačuje, pokud konkurzní správce prohlásí, že restrukturalizace je možná. V české právní úpravě jde naopak o celkem obtížný velikostní vstupní test. Ten v roce 2010 nesplnilo 16 z celkem 19 dlužníků.
Výtěžnost pro věřitele bývá v případě reorganizace firmy dlužníka vyšší než v konkurzu, třebaže i v něm lze získat podle informace z bankovních kruhů v některých případech i přes polovinu dlužné částky. Obecně není vůle dávat dlužníkovi prostor řídit reorganizaci, což je patrné i z faktu, že dlužníci byli v roce 2010 pasivnější. Na poznámku účastníka z ČSOB, že restrukturalizaci lze interpretovat i jako řízenou likvidaci firmy managementem, odpověděl Richter, že takovýto závěr nelze ze vzorku, který je dosud k dispozici, doložit.
Německé řešení počítá s předstihem…
Německou zkušenost s reorganizací v rámci insolvenčního řízení popsala Olga Kupec, prokuristka společnosti Abydos. Vývoj německého modelu byl relativně dlouhý – od geneze v 70. letech, kdy nový zákon umožnil dočasné financování mezd insolventních firem z vládních zdrojů, přišel nový insolvenční řád až v roce 1991. Podle něj měl být počet úpadků v co největší míře řešen (cílil tedy na častější reorganizace). K dalšímu legislativnímu posílení této teze došlo v roce 1999. Pokud se rozpozná krize, je nutné ji řešit, aby nenastal úpadek (ten je obecně stigmatem neúspěchu a proto bývá předúpadková fáze firmami protahována). Dlužník může podat návrh už při hrozící platební neschopnosti a firmy mají šest měsíců na to, aby se z této situace dostaly (tato výjimka platí do roku 2014). Výsledky německého výzkumu prokázaly, že dokonce už sedm let před insolvencí firmy mohou být u ní patrné známky krize a pouze z 15 % jde o příčiny externí, např. problémy se zákazníky (rozhodující jsou tedy vnitřní problémy firem).
… a preferuje přenesené reorganizace před insolvenčními plány
Kromě reorganizace podle insolvenčního plánu fungují v Německu velmi dobře i tzv. přenesené reorganizace – přenesené proto, že reorganizaci provádí investor, který si firmu koupí (firmy v úpadku vede v evidenci německý statistický úřad). Tato forma přichází na řadu, když insolvenční plán není přijat. Je v Německu velmi oblíbená, protože insolvenční plány bývají kritizovány pro svoji zdlouhavost (je nutné poskytovat mnoho dat v krátké době a často dochází k chybám), nezkoumá se, zda je podnik hodný reorganizace, věřitelé žádají od dlužníků určité oběti, na což zákon nepamatuje, transakční náklady jsou vysoké a je nutná spolupráce advokátů a ekonomů (přičemž z 90 % jsou insolvenčními správci advokáti).
Naproti tomu u přenesené reorganizace jde o prodej a přenos hodnoty majetku daného podniku a právních poměrů na třetí osobu, investora. Ten v Německu přebírá podle zákona všechny zaměstnance firmy, se všemi jejich právy a povinnostmi. Údajně však zkušení insolvenční správci často podávají výpovědi „včas“ a do nového podniku tak přecházejí i v tomto směru jen „pozitivní aktiva“.
Podmínkou přenesené reorganizace je samozřejmě nalezení investora. Hodnota firem v reorganizaci je přirozeně nižší, než těch, které fungují. „Když je firma v hluboké strukturální krizi, je vhodná přenesená reorganizace,“ uzavřela Olga Kupec.
Úspěšné německé příklady
Jako příklad přenesených reorganizací v Německu byl zmíněn největší z nich, koncern Arcandor s 86 tisíci zaměstnanci a obratem 19 mld. k eur, jehož součástí byly obchodní domy Karstadt, firma zásilkového prodeje Quelle, cestovní kancelář Thomas Cook, aj. Jeho problémy způsobila krize v maloobchodě, vnitřní krize, chyby managementu a zpronevěra. Úpadek byl ohlášen v polovině roku 2009, na případu pracoval insolvenční správce se 160 odborníky. V roce hospodářské krize však německý stát odmítl poskytnout koncernu záruky, stejně jako EU. Nepodařilo se získat investora a hledalo se tedy řešení pro jednotlivé dceřiné společnosti. Nakonec věřitelé udělali gesto a zřekli se velké části pohledávek. Obchodní domy se podařilo prodat jako celek. Pouze pro společnost Quelle (jejíž problémy způsobilo z velké části lpění na dosavadních marketingových postupech, kdy nebyl včas nabízen např. prodej přes internet) se nenašel žádný investor ani při nabídce negativní ceny. Německá divize Quelle tak byla uzavřena, zahraniční pobočky odkoupila severská firma Halens.
Velmi úspěšným řešení byla přenesená reorganizace pro firmu Herlitz, výrobce kancelářských potřeb a papírenského zboží, jejíž krizi způsobila přehnaná expanze, obchody s nemovitostmi a investice do papíren v Rusku. Byla vyřešena za pouhých pět měsíců.
„Fascinuje mě rychlost těchto řešení,“ podotkl k tomu Daniel Hříbal, šéf odboru restrukturalizace a vymáhání České spořitelny. Podle německých zkušeností mají takovéto firmy šanci, pokud stát určí rámcové podmínky s filozofií, že „likvidace podniku je ničení hodnot“ (v Německu jde o podmínku, že firma i v těžké situaci nepřeruší činnost a zachová pracovní místa s tím, že první tři měsíce dotuje mzdy jejích zaměstnanců stát) a na straně firem pak spíše v situaci, kdy krize není způsobena mnoha příčinami.
Vstoupit do procesu ve správný moment
S velmi zajímavým příspěvkem vystoupil i Radim Baše ze společnosti Pricewaterhouse Coopers (PwC). Zaměřil se na restrukturalizační scénu v České republice, jejíž rozměr podle něj nesouvisí s recesí, protože každá firma má svůj vlastní cyklus. Lze to doložit i skutečností, že špatné úvěry firem narůstají i v současném pokrizovém období. I přestože se výtěžnost z insolvencí v zemích střední a východní Evropy (CEE) zvýšila v průměru o 2 %, je stále daleko za jejich výtěžností ve vyspělých zemích. V roce 2010 činila v ČR 36 %, v roce 2009 pouze 19 %, což bylo třikrát méně než průměr v západní Evropě (61 %). V USA je výtěžnost dvoutřetinová, ve Velké Británii činí přes tři čtvrtiny a v Japonsku dokonce 85 %. V zemích střední a východní Evropy dosahuje v průměru pouze 23 %. Autoři studie PwC pracovali s hypotézou, že tento rozdíl spočívá ve kvalitě insolvenčních zákonů, což se však nepodařilo prokázat. Stejně tak neexistuje výrazná korelace mezi kvalitou insolvenčního zákona a rychlostí procesu, respektive nižšími náklady. Narozdíl od zemí střední a východní Evropy však ve vyspělých zemích nejsou insolvenční řízení opožděna – na problémy s rozvahou u nich reaguje 61 % firem, v regionu CEE pouze 46 % firem. Nevstupují do procesu ve správný okamžik.
Test „zásadními kauzami“
Z analýzy vybraného vzorku firem v ČR podle PwC také vyplynulo, že u nich tvorba hodnoty pro vlastníky klesala už v době, kdy ještě hospodářská krize nepropukla. Problém, proč firmy nereagují včas, tak podle přednášejícího spočívá v tom, že nechtějí riskovat pověst, kazit negativními dopady insolvence své dlouhodobé vztahy s obchodními partnery a zaměstnanci. Obávají se dopadu na hodnotu své firmy a také rizika, že proces bude ovlivněn hráči, kteří nerozumějí jejich byznysu.
Snaha reorganizovat existuje, ale část firem konvertuje k řešení úpadku konkurzem nebo reorganizace neproběhne. Zatím se neaplikuje předjednaná reorganizace, prosazuje se spíš „předjednaný konkurz“ jako vyšlapaná cesta, protože reorganizace je dlouhá a do jisté míry i citlivá na spory. „Musíme si tím projít, zákon musí projít zásadními kauzami“ uzavřel Baše.
