Je to tím, že v řetězu jednotlivých kroků, které jsou od těžby surovin až po prodej hotového výrobku, neplatí vždy, že přidaná hodnota (ve smyslu technologickém) odpovídá finančnímu ohodnocení, které na daný výrobní krok připadá. V dnešní době materiálního nadbytku tahají za delší konec provazu ti, kdo výrobky finalizují a prodávají. Proto bychom měli především usilovat o to, abychom byli dodavateli finálního řešení. V řadě technologických oborů se nám to podařilo, jmenujme alespoň fenomenální úspěch antivirových produktů nebo 3D tisk, kde původně české firmy mají silné postavení i na globálním trhu.
Podobné příležitosti by nám mohly přinést i další rychle se rozvíjející technologické obory, jako je třeba internet věcí. Jsme malá země, snáze uspějeme tam, kde najdeme vlastní tržní niku.
Český průmysl je z pohledu na otázku, kdo tahá za delší konec provazu, v obtížné situaci. Po propadu východních trhů se náš export obrátil do západních zemí. Rozdíl je ale v tom, že v prvním případě jsme byli dodavateli inženýringových celků, v případě druhém jsme se často jen zařadili do subdodavatelského řetězce. Věřím, že se to změní, ostatně po I. světové válce bylo Československo ve světě zemí neznámou a řada průmyslových podniků musela exportovat své zboží přes Rakousko. Přesto se v krátké době podařilo, aby se značka „Made in Czechoslovakia“ etablovala.
Jednou z věcí, která by nás mohla posunout, je školství. Zatím se diskutuje především o navýšení platů, ale to je málo. Dobrý plat může být faktorem, který na školách pomůže udržet schopné pedagogy, ale to zjevně nestačí. Vzor bychom si měli vzít třeba z našeho odborně velmi dobře fungujícího zdravotnictví, jehož součástí je další vzdělávání lékařů. Školská reforma by tak především měla zahrnout průběžné zvyšování a doplňování kvalifikace – třeba i včetně atestací – tak aby tolik doporučované ohodnocení pedagogů podle schopností mohlo být také objektivně podloženo.
