V Itálii vzrostly ceny oproti loňskému roku pouze o 0,2 %. V Portugalsku pak dosáhla inflace stejné úrovně. V případě Portugalska se po čtyřech předcházejících měsících deflace však dá hovořit o úspěchu. Naopak Slovensko čelí v rámci eurozóny nejvyšší míře inflace s hodnotou 3,2 %. To představuje poměrně výrazný rozdíl a skutečnost, že ECB cílí na průměr eurozóny, v poslední době navíc nepříliš úspěšně, je pro Slováky čelící rychle rostoucím cenám spolu s Portugalci balancujícími na hraně deflace jen slabá útěcha.
Příčinou tohoto rozdílného vývoje je samotná struktura Evropské měnové unie. Eurozóna totiž nenaplňuje řadu znaků optimální měnové zóny a zlepšení této situace je během na skutečně velmi dlouhou trať. Už jenom skutečnost, že se napříč Evropou mluví řadou jazyků, představuje překážku pro pohyb pracovních sil. Sdílení rizik prostřednictvím společné fiskální politiky naráží na výrazný politický odpor a liší se pak i struktura jednotlivých evropských ekonomik.
Dokud nedojde k vyřešení těchto a řady dalších problémů, bude evropská měnová politika připomínat plavbu na děravé loďce, kde je ECB schopna se v jednu chvíli zaměřit na zacpání pouze jedné díry a do zbytku loďky teče. Do té doby budou mít odpůrci přijetí eura více než dostatek argumentační munice pro ponechání samostatné centrální banky schopné upravit svou měnovou politiku domácí ekonomice na míru.
Autor pracuje jako analytik ve skupině AXA ČR a SR.
